ECLI:CZ:US:2016:3.US.1852.16.1
sp. zn. III. ÚS 1852/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) nezl. J. H. a b) nezl. K. H., obou zastoupených matkou M. H. a právně zastoupených Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou, sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2016 č. j. 17 Co 15/2016-219, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a J. H. a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") rozhodl v řízení o návrhu vedlejší účastnice (matky obou stěžovatelů) na zvýšení výživného pro oba nezletilé stěžovatele tak, že výrokem I. rozsudku ze dne 26. 11. 2015 č. j. 30 P 43/2015-179 zamítl návrh na zvýšení výživného pro oba stěžovatele za dobu od 1. 9. 2014 do 31. 8. 2015, a výrokem II. změnil povinnost vedlejšího účastníka (otce obou stěžovatelů) přispívat na výživné stěžovatelů tak, že ji od 1. 9. 2015 zvýšil pro stěžovatele a) z částky 3 000 Kč na 4 500 Kč měsíčně, a pro stěžovatelku b) z částky 2 000 Kč na 3 000 Kč měsíčně; výrokem III. pak okresní soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit vyčíslený dluh na výživném, výrokem IV. konstatoval změnu oproti předchozí soudní úpravě z 19. 9. 2011, a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 č. j. 17 Co 15/2016-219 tak, že výrokem I. potvrdil prvostupňový výrok I., a dále změnil prvostupňové výroky II., III. a IV. tak, že uložil vedlejšímu účastníku přispívat od 1. 9. 2015 na výživu stěžovatele a) částku 3 100 Kč měsíčně, a na stěžovatelku b) částku 2 200 Kč měsíčně, přičemž uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit tomu odpovídající dluh na výživném; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů obou soudních řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
2. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení výše specifikovaného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu porušení jejich práva na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jejich práva na zajištění ochrany a péče v souladu s čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a konečně i jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Uvedli, že majetkové a výdělkové poměry umožňují vedlejšímu účastníku platit výživné vyšší [poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47)]. Podle stěžovatelů se vedlejší účastník vzdal příjmově výhodnějšího zaměstnání, a to bez "důležitých důvodů" ve smyslu §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále bylo prokázáno, že vedlejší účastník prodal nemovitou věc s čistým výnosem 750 000 Kč (tj. po úhradě dluhů), který zvýšil jeho životní úroveň, avšak nijak se nepromítl do výše výživného pro stěžovatele. Nadto k úhradě některých jeho dluhů nemělo být přihlédnuto (výživné má přednost), neboť konkrétně dluh ve výši 159 132 Kč z úvěru na koupi nemovité věci byl výlučným dluhem vedlejšího účastníka (naopak tento úvěr byl splácen i za trvání manželství z peněz obou rodičů), dále dluh 262 287 Kč zbyl z celkového úvěru, jímž rodiče za manželství financovali kuchyňskou linku a automobil, a které nyní užívá výlučně vedlejší účastník, a konečně dalšími dvěma úvěry z roku 2008 byly konsolidovány všechny půjčky rodičů (vyjma dvou předchozích uvedených), přičemž všechny další dluhy jsou závazky vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného výroku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
7. Námitky v ústavní stížnosti představují toliko polemiku se závěry krajského soudu, které však z hlediska ústavněprávních požadavků obstojí. Při stanovení vedlejšímu účastníku povinnosti přispívat na výživu stěžovatelů vycházel krajský soud z relevantních ustanovení zákona, přičemž své (skutkové i právní) úvahy a závěry dostatečně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku; jeho postup nelze označit za svévolný, excesivní či zjevně nespravedlivý. Krajský soud se zabýval souhrnnými výdělkovými a majetkovými poměry obou rodičů a jejich životní úrovní (při vědomí toho, že vyživovací povinnost ke stěžovatelům mají oba rodiče), a hodnotil také odůvodněné potřeby obou stěžovatelů. Šlo přitom o v pořadí již druhou soudní úpravu výživného ke stěžovatelům. Krajský soud se věnoval i otázce existence "důležitých důvodů", jež vedly vedlejšího účastníka ke změně zaměstnání od března 2015 a tedy i snížení jeho příjmů (§913 odst. 2 občanského zákoníku), přičemž své závěry v rozsudku logicky a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatelé ostatně proti těmto závěrům krajského soudu nenamítají nic konkrétního, kromě obecného tvrzení, že krajský soud aplikoval uvedené zákonné ustanovení nesprávně. Nenamítají také nic konkrétního vůči závěru obou soudů, že za období od 1. 9. 2014 do 31. 8. 2015 se potřeby stěžovatelů výrazně nezvýšily a ani příjmy rodičů nevykázaly větší změnu (vyjma poklesu příjmu vedlejšího účastníka od března 2015 právě ve spojení se změnou zaměstnání). Ani v této části navíc Ústavní soud neshledal svévoli při postupu soudů nebo nedostatek a nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Stěžovatelé v podstatě rozvinuli svou argumentaci pouze v části týkající se jednorázového příjmu vedlejšího účastníka z prodeje nemovité věci. Rovněž této otázce se krajský soud dostatečně věnoval, a to i při zohlednění předchozí soudní úpravy výše výživného uloženého vedlejšímu účastníku (jež bylo rovněž stanoveno s ohledem na celkové majetkové a výdělkové poměry obou rodičů), a následně své závěry dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Nelze zde vidět nápodobu s nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 244/03, na který stěžovatelé poukázali, neboť v tehdy řešené věci šlo o první soudní úpravu výživného k dětem (soudy tedy poprvé posuzovaly celkové majetkové a výdělkové poměry každého z rodičů dětí), soudy stanovily vyživovací povinnost otci dětí toliko na základě jeho nízkých finančních příjmů (bez ohledu na jím vlastněné a zpeněžitelné nemovité věci), a výživné bylo stanoveno ve zcela nedostatečné výši 300 Kč na dítě.
8. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu