ECLI:CZ:US:2016:3.US.1880.16.1
sp. zn. III. ÚS 1880/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2016 č. j. 4 Tdo 122/2016-69, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015 sp. zn. 6 To 7/2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 7 T 36/2013-4653, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími obžalovanými zajistil falešné podpisy na smlouvě o koupi nemovitostí, v důsledku čehož došlo k nechtěnému a nevýhodnému prodeji nemovitostí, a to ve prospěch obchodních společností ovládaných obžalovanými. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, výpovědí některých obžalovaných, listinných důkazů a znaleckých zkoumání, zejména pak analýzy písma. Námitky obhajoby, týkající se zejména nevěrohodnosti výpovědí, pochybení při vedení policejního spisu a zpracovávání znaleckých posudků, neshledal krajský soud důvodnými, resp. relevantními pro posouzení stěžovatelovy viny.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, státní zástupce a další obžalovaní odvolání. O těch rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že změnil trest jedné z obžalovaných a stěžovateli a dalším dvěma obžalovaným stanovil povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu ve výši 7 752 260 Kč. V odůvodnění se v podstatě ztotožnil se závěry krajského soudu o stěžovatelově vině a jeho trestu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Dle jeho názoru se soudy nižších stupňů s uplatněnými námitkami dostatečně vypořádaly v předchozích fázích řízení. Stěžovatelovy námitky přitom z větší části nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. V hodnocení důkazů soudy nižších stupňů přitom Nejvyšší soud neshledal tzv. extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že výše škody, kterou měl údajně způsobit, byla zjištěna a konstatována způsobem, který není souladný s principy spravedlivého procesu. Dle stěžovatele žádný z provedených důkazů jeho vinu nepotvrzuje. Navíc se soudy nevypořádaly s žádnou ze stěžovatelových relevantních námitek a důkazů v jeho prospěch. Stěžovatel poukazuje na to, že z dokazování vyplývá naprosto zásadní míra pochybností o jeho vině. Dle stěžovatele bylo celé vyšetřování od počátku vedeno způsobem, který objasnění věci znemožnil, a jeho nedostatky, na něž stěžovatel upozorňoval, pak soudy napravovaly konstatováním pouhých domněnek. Několik lživých tvrzení bylo již v rámci samotného vyšetřování vyvráceno. To mohl snadno učinit i policejní orgán bez tvrzení obhajoby. Ten však na tuto povinnost rezignoval. Za vadný označuje stěžovatel způsob "vytěžení" hlavního bývalého poškozeného ze strany policejního orgánu, který si ho "fakticky nechal zemřít", aniž by od něj zjistil relevantní informace. Podrobil ho sice dle stěžovatele nesmyslné rekognici, ale žádnou osobu s ním nekonfrontoval. Nevyžádal si od něj ani další sérii srovnávacích podpisů, přestože mu byly známy okolnosti nasvědčující tomu, že se jeho podpis mohl změnit v důsledku zdravotního stavu. Soudy se pak s těmito nedostatky a rozpory, které z nich vyplynuly v důkazním řízení, dostatečně nevypořádaly. Stěžovatel soudům vytýká, že mu nebyl předložen spis, který by obsahoval obsah, protokoly o zapůjčení a pohybu dokumentů mimo příslušnou součást Policie České republiky (dále jen "policie"), odkazy k obsahu pomocného spisu, atd. Spis je řazen způsobem, který neodpovídá datování listin. Docházelo tedy k dodatečnému zařazování dokumentů. V některých případech se liší pozice a podoba podpisů, což vzbuzuje pochybnost o autenticitě předmětných listin. Věrohodnost listinných důkazů zpochybňují někdy i ostatní důkazy. V tomto směru stěžovatel kupř. poukazuje na nekorespondující data podaných vysvětlení poškozeného (t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody) se seznamem návštěv ve věznici. Stěžovatel tak má pochybnosti o úplnosti spisu, který se svým obsahem lišil od spisu, s nímž se stěžovatel seznamoval na konci vyšetřování. Stěžovatel zdůrazňuje, že spis byl prokazatelně veden v rozporu s právními předpisy a umožňoval antidatování dokumentů a jejich záměnu.
6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v daném řízení bylo předloženo několik znaleckých posudků. Soudy se při svém rozhodování nevypořádaly s těmi posudky, jejichž závěry jsou odlišné od závěrů napadených rozhodnutí. Znalec, o jehož závěry soudy svá rozhodnutí opřely, předestřel v posudku pouze své vlastní domněnky. Dále stěžovatel vyjmenovává jednotlivá odborná pochybení, jichž se znalec dopustil. Na základě toho dospěl stěžovatel k závěru o vadnosti a neúplnosti znalcova postupu. Revizní ústavní znalecký posudek, který obhajoba předložila, určil cenu nemovitosti přibližně poloviční a navíc poukazuje na pochybení původního znalce. S touto okolností se však Nejvyšší soud nijak nevypořádal.
7. Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáními, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 9. 2016 a 16. 11. 2016. Podle jejich odůvodnění na nesprávnost a nepřezkoumatelnost znaleckého posudku, zabývajícího se pravostí podpisů, poukazuje rovněž obsah spisu, podle něhož měla znalkyně vycházet z listin, které si však policie vyžádala až mnohem později. Soudy tedy pochybily, pokud takový znalecký posudek braly jako věrohodný. U dalších listin byly zkoumány pouze kopie, a originály nebyly doposud vráceny na katastrální úřad, což dle stěžovatele může být způsob krytí neautentičnosti zkoumaných kopií. Zůstává nejasné, kde se momentálně originál listiny nachází. Ten byl navíc vyžádán až po zpracování znaleckého posudku. To vše dle stěžovatele podporuje jeho návrh na zrušení napadených rozhodnutí.
8. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a věc rozhodl přednostně, mimo pořadí.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
11. Jádro stěžovatelových námitek spočívá v opakování námitek, uplatněných v předchozích fázích trestního řízení, přičemž pro jejich ústavněprávní hodnocení je rozhodující, zda se s nimi obecné soudy řádně vypořádaly. V tomto směru je třeba přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že krajský a vrchní soud velmi podrobně a přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů se rozhodly stěžovatelovým námitkám nepřisvědčit. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší toto jejich hodnocení přezkoumávat, pokud neporušuje ústavní principy hodnocení důkazů (např. obsahuje tzv. extrémní rozpor nebo porušení zásady in dubio pro reo). Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Skutková zjištění jsou dle Ústavního soudu dostatečně podepřena zejména obsáhlými svědeckými výpověďmi. Vyřešit obvyklé rozpory mezi nimi je pak úkolem nalézacího a případně odvolacího soudu, které jsou k tomu, s ohledem na zásadu přímosti a ústnosti, nejlépe způsobilé. Ústavnímu soudu přezkoumávání takových rozporů nepřísluší. Na obsáhlé úvahy v odůvodnění napadených rozhodnutí lze pak stěžovatele bez dalšího odkázat, neboť jsou srozumitelné a ve vztahu k předmětu řízení i dostatečně podrobné.
12. Další část námitek, týkající se zejména způsobu vyšetřování, je dle Ústavního soudu zcela irelevantní, neboť se obsahově netýkají napadených rozhodnutí. Případná pochybení policejního orgánu, z nichž některá samy soudy v napadených rozhodnutích uznaly a napravily nepřihlížením k vadným procesním úkonům, nemají žádný vliv na ústavnost napadených soudních rozhodnutí. Totéž dle Ústavního soudu platí i o údajných nedostatcích tzv. policejního spisu, neboť z něj soudy při svém rozhodování nevycházely. Ze stěžovatelových námitek ani nevyplývá, jak by se případná manipulace s listinami v policejním spise měla projevit v důkazním řízení před soudem.
13. Odmítnout je nutné rovněž námitku týkající se nezohlednění stěžovatelem předloženého revizního posudku. K takovému důkazu nemůže Nejvyšší soud, jemuž jako prvnímu byl tento posudek předložen, přihlédnout. Vyjadřovat se k tomu, zda uvedený posudek může být účinným podkladem pro zahájení řízení o povolení obnovy řízení či stížnosti pro porušení zákona, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Konečně je třeba odmítnout i námitky stran pochybného nakládání s listinami ze strany policie a znalců. Tyto námitky totiž stěžovatel přinejmenším v dovolání vůbec neuvedl, a proto nemůže Ústavní soud vytknout nedostatečnost ochrany základním právům a svobodám dovolacímu soudu, který je zásadně vázán odůvodněním dovolání a nedostal tak příležitost tuto ochranu poskytnout.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť tento se vzhledem ke skutkovým okolnostem případu a z důvodu rychlého projednání ústavní stížnosti stal bezpředmětným. Totéž platí i o návrhu na projednání věci mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu