ECLI:CZ:US:2016:3.US.1913.15.1
sp. zn. III. ÚS 1913/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Brenntag CR s. r. o., se sídlem Praha 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, AK se sídlem Praha 3, Vinohradská 138, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2015 č. j. 15 Co 557/2014-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné dne 5. 1. 2016, Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9 (dále "žalobkyně" případně "stěžovatelka"] navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení finanční částky s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se civilní žalobou domáhala po žalovaných 1) Ing. Antonínu Hlubkovi, 2) Miroslavu Foltýnkovi a 3) Pavlu Sargovi zaplacení částky 19 804,76 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody spočívající v rozdílu mezi tím, co společnosti SENA Corporation, a. s. (dále jen "dlužník") zbývá plnit žalobkyni jako věřitelce z její pohledávky vzniklé v období července a srpna 2003, a částkou, kterou žalobkyně posléze obdržela v konkursu dlužníka na úhradu jeho závazku dne 18. 6. 2012. Škoda měla vzniknout v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaných podat bez zbytečného odkladu poté, co se v dubnu 2003 stali členy statutárního orgánu (představenstva) dlužníka, návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek, dle ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném do 31. 12. 2007, přestože byl dlužník v úpadku ve formě předlužení nejpozději od 31. 12. 2001.
Dne 2. 10. 2014 rozsudkem č. j. 20 C 123/2014-45 Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") žalobě vyhověl a žalované 1 až 3 zavázal žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně částku 19 804,76 Kč s přísl., a na náhradě nákladů řízení částku 28 990,20 Kč.
Dne 12. 5. 2015 rozsudkem č. j. 15 Co 557/2014-82 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2014 č. j. 20 C 123/2014-45 ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 19 804,76 Kč s přísl. zamítl (výrok I), žalobkyni zavázal zaplatit žalovaným 1 až 3 na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem částku 17 642 Kč k rukám zástupce ve stanovené době (výrok II) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12 761 Kč k rukám zástupce žalovaných ve stanovené době (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou dne 14. 4. 2014 byl podán po uplynutí promlčecí lhůty, a s ohledem na vznesenou promlčecí námitku jej dle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. žalobkyni nelze přiznat.
Posledně uvedené rozhodnutí bylo předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala skutkové okolnosti a dosavadní průběh civilního řízení a polemizovala s právním závěrem odvolacího soudu o promlčení jí uplatněného nároku.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že ji před vyhlášením rozhodnutí neseznámil se svým od nalézacího soudu odlišným právním názorem, čímž jí odepřel právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); poukázala na bod 15 nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), týkajícího se tzv. překvapivých rozhodnutí, a obsáhle polemizovala s právním posouzením věci odvolacím soudem a jeho poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil základní právo na spravedlivý proces z hlediska požadavků článku 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů, a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny odvolacím soudem vydáním tzv. "překvapivého rozhodnutí."
Obecné principy
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 18. 3. 1997 ve věci Mantovanelli proti Francii, č. 21497/93 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int) v odst. 33 vyjádřil zásadu, že jedním z prvků spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je právo na kontradiktorní řízení; každá ze stran musí mít v zásadě možnost nejen předložit jakékoliv důkazy nutné pro úspěch v řízení, ale též seznámit se s každým dokladem a připomínkou předloženými soudu za účelem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3504/2012 (dostupný na http://www.nsoud.cz/) uvedl, že "[ř]ízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). V dané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná... Dovolatelce bylo... skutkové i právní vymezení sporu od počátku známo a mohla na něj reagovat, což ostatně činila."
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 As 153/2014-108 (dostupný na http://www.nssoud.cz) v odst. 41 poukázal na ustálenou judikaturu správních soudů, ze které vyplývá, že "součástí práva na seznámení se s podklady rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu není povinnost správního orgánu seznámit účastníka se závěry, ke kterým svým rozhodnutím na základě shromážděných podkladů teprve dospěje (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2007, č. j. 62 Ca 1/2007 - 153)."
Aplikace obecných principů na projednávaný případ.
Ústavní soud shora uvedené závěry ohledně aplikace záruk spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy považuje za ústavně konformní a na věc stěžovatelky plně aplikovatelné. K názorové nejednotnosti v právním posouzení civilní věci soudem nalézacím a soudem odvolacím Ústavní soud dále podotýká, že takové rozdíly jsou vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi. Způsob aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy nespadá do přezkumné působnosti Ústavního soudu, ledaže by jejich postup byl svévolný - což se v daném případě nestalo. Stěžovatelka si byla v řízení před nalézacím soudem nepochybně vědoma (zejména z argumentace žalovaných) toho, že její věc může být soudem posouzena jinak (tj. ve smyslu následného posouzení vznesené námitky promlčení odvolacím soudem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž objektivně nemohlo mít povahu rozhodnutí překvapivého.
Ústavní soud konstatuje, že soudy rozhodující ve věci stěžovatelky svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu, zakotvených v hlavě páté Listiny, proces vedený před nalézacím a odvolacím soudem měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou uplatněný majetkový nárok byl promlčen, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu