ECLI:CZ:US:2016:3.US.1934.16.1
sp. zn. III. ÚS 1934/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Neuwirthové, advokátky, sídlem Dělnická 434/1a, Havířov, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 4 As 284/2015-105, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Krajský soud v Ostravě usnesením odmítl pro opožděnost žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení správního rozhodnutí. Žalobce podal kasační stížnost. V řízení o ní mu Nejvyšší správní soud na žádost ustanovil usnesením právní zástupkyní advokátku JUDr. Marcelu Neuwirthovou. Nejvyšší správní soud poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 4 As 284/2015-105 tak, že kasační stížnosti vyhověl. Výrokem III. svého rozsudku stanovil výši odměny a náhrady hotových výdajů této advokátky na celkovou částku 8 228 Kč s tím, že tyto náklady nese stát. Kasační soud přiznal advokátce odměnu za dva úkony právní služby a tomu odpovídající paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč u každého z těchto úkonů (celkem 6 800 Kč); připočetl též daň z přidané hodnoty (1 428 Kč). Jeden z úkonů představovalo převzetí a příprava zastoupení s tím, že k danému úkonu kasační soud zahrnul rovněž nahlížení advokátky (substituta) do spisu dne 2. 3. 2016 a 22. 3. 2016; druhý úkon představovalo písemné doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 3. 2016.
II.
Argumentace stěžovatelky
2. Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2016 se advokátka JUDr. Marcela Neuwirthová (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 4 As 284/2015-105, a to z důvodu porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny.
3. Stěžovatelka namítla, že jí Nejvyšší správní soud měl přiznat na nákladech řízení částku 13 244,41 Kč, nikoliv pouze 8 228 Kč. Uvedla, že ve dnech 2. 3. 2016 a 22. 3. 2016 nahlížela do daného kasačního spisu, přičemž nahlížení si vyžádalo náklady na cestu z jejího sídla v Havířově do Brna a zpět, a náklady parkovného; připočíst bylo třeba také daň z přidané hodnoty a náhradu za ztrátu promeškaného času. Podle stěžovatelky šlo o náklady účelně vynaložené, které však nebyly zohledněny. Při prvním nahlížení do spisu měla uvedené náklady 3 364,27 Kč. Při druhém nahlížení do spisu měla uvedené náklady poloviční, a to ve výši 1 652,13 Kč, neboť stěžovatelka kromě daného kasačního spisu nahlížela u Nejvyššího správního soudu rovněž do spisu sp. zn. 2 As 296/2015, v rámci kterého rovněž byla ustanovena zástupkyní účastníka. Stěžovatelka nevidí vadnost postupu Nejvyššího správního soudu v tom, že samotný úkon nahlížení do spisu podřadil pod úkon právní služby "převzetí a příprava zastoupení", avšak i v rámci tohoto úkonu je podle ní nutno řádně přiznat náhradu všech hotových výdajů (cestovného).
4. Stěžovatelka k tomu dále uvedla, že žádala Nejvyšší správní soud o opravu výroku III. rozsudku, avšak přípisem jí bylo sděleno, že Nejvyšší správní soud jí doručil současně s usnesením o jejím ustanovení zástupkyní žalobce také přípis - Informace o probíhajícím řízení ze dne 22. 12. 2015, kde je obsažena výzva k vyčíslení nákladů řízení a odměny za zastupování s tím, že nebude-li takové vyčíslení kasačnímu soudu zasláno, rozhodne o nákladech za zastoupení na základě "skutečností zřejmých ze spisu". Stěžovatelka k tomu v prvé řadě namítla, že tento přípis se týkal přímo žalobce (nebyl adresován stěžovatelce), jenž v době vyhotovení tohoto přípisu nebyl ještě zastoupen stěžovatelkou. V druhé řadě pak namítla, že přípis stanoví pro vyčíslení nákladů řízení lhůtu jednoho týdne, což však "postrádá logiku", neboť stěžovatelka nemohla do jednoho týdne od doručení přípisu vyčíslit náklady cestovného, které jí vznikly až později (stěžovatelka jako přílohu ústavní stížnosti připojila tento přípis). Ve třetí řadě pak stěžovatelka namítla, že z kasačního spisu muselo být Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, že nahlížela dvakrát do spisu a s ohledem na její sídlo lze očekávat náklady na cestovné. Pokud měl Nejvyšší správní soud pochybnost, zda stěžovatelka bude či nebude náklady cestovného uplatňovat, měl ji vyzvat k vyčíslení nákladů nebo ji poučit (uvedla, že účastníkům není dopředu zřejmé, kdy kasační soud vydá rozhodnutí ve věci). Podle stěžovatelky se tedy Nejvyšší správní soud ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení dostatečně neseznámil s obsahem kasačního spisu a dále opomenul stěžovatelku vyzvat ke konečnému vyčíslení jejích nákladů. Tato pochybení podle stěžovatelky představují kvalifikované vady.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok III. je napaden v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného výroku III. rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou nespravedlnost a zásah do základních práv stěžovatelka spatřuje v nesprávném posouzení oprávněnosti jejího nároku na náhradu hotových výdajů advokátky (ustanovené zástupkyně) v kasačním řízení. Stěžovatelka se domáhá částky 5 116,41 Kč.
9. Ústavní soud připomíná, že již ve své dřívější judikatuře se zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout osoby oprávněné, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejích základních práv a svobod.
10. Ústavní soud se v minulosti rovněž opakovaně vyjadřoval k otázce možného zásahu do základních práv osoby v případě žádání bagatelních částek (tj. zejména částek do výše 10 000 Kč), a uvedl, že již sama skutečnost takto nízké finanční hodnoty zakládá zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností) dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
11. Uvedené dva závěry předchozí ustálené judikatury (dopadající u stěžovatelky kumulativně) lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Z hlediska intenzity možného zásahu do práv stěžovatelky je přitom třeba zmínit i následující závěry Ústavního soudu.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní řešené věci je třeba se zabývat toliko výdaji stěžovatelky spojenými s nahlížením do kasačního spisu sp. zn. 4 As 284/2015 dne 2. 3. 2016, tedy peněžitou částkou 3 364,27 Kč. Jak totiž Ústavní soud zjistil z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 2 As 296/2015-180 (publikovaný na webových stránkách www.nssoud.cz), který byl vydán až po podání ústavní stížnosti stěžovatelky proti výroku III. rozsudku sp. zn. 4 As 284/2015, Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 296/2015, ve které stěžovatelka rovněž dne 22. 3. 2016 nahlížela do spisu, přiznal stěžovatelce v souvislosti s tímto nahlížením jak náhradu cestovních výdajů na cestu z Havířova do Brna a zpět (tj. základní náhradu 1 383,2 Kč i náhradu za pohonné hmoty 569,10 Kč), tak náhradu za její promeškaný čas 800 Kč. Stěžovatelka přitom uvedené výdaje vynaložila dne 22. 3. 2016 za účelem nahlížení do dvou spisů vedených u Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 As 296/2015 a sp. zn. 4 As 284/2015) jen jednou. Nejvyšší správní soud jí ve věci sp. zn. 2 As 296/2015 přiznal plnou náhradu a není tedy důvod, aby jí Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 4 As 284/2015 přiznával ještě jednou tuto náhradu výdajů, ať již v plné, nebo jen poloviční stěžovatelkou požadované výši.
13. Pokud Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu jejích výdajů ve výši 3 364,27 Kč (cestovné, parkovné, promeškaný čas) ve vztahu k nahlížení stěžovatelky (substituta) do kasačního spisu dne 2. 3. 2016, neshledal Ústavní soud tento postup soudu svévolným, rozporným s obsahem spisu, nebo při interpretaci tzv. podústavního práva vybočujícím z ústavních mezí. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 284/2015 i samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka nahlížela do spisu dne 2. 3. 2016, přičemž až 20. 4. 2016 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ve věci. Stěžovatelka měla tedy dostatek času na to, aby předložila vyúčtování svých cestovních výdajů, zamýšlela-li je vůči státu požadovat. Minimálně tak mohla učinit současně s jejím písemným podáním - doplněním kasační stížnosti ze dne 24. 3. 2016. Dále, jak i sama stěžovatelka uvádí, Nejvyšší správní soud jí současně s usnesením o jejím ustanovení zástupkyní žalobce doručil také přípis nazvaný Informace o probíhajícím řízení, ve kterém je obsažena i výzva a poučení o nutnosti vyúčtovat případné náklady řízení do jednoho týdne. Je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že nemohla do jednoho týdne od doručení daného přípisu zaslat kasačnímu soudu vyúčtování nákladů za úkony, k nimž došlo až později, avšak mohla tak v této stanovené týdenní lhůtě učinit vždy, jakmile jí případné výdaje vznikly, nejpozději do dne vydání rozsudku.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu