ECLI:CZ:US:2016:3.US.2031.16.1
sp. zn. III. ÚS 2031/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Trinitro Development s. r. o., sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 30 Cdo 2533/2015-156, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2014 č. j. 15 C 22/2013-121 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejší účastnici na náhradu škody ve výši 340 839,10 Kč s odůvodněním, že uplatněný nárok byl promlčen podle §32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2014 č. j. 11 Co 388/2014-143 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, to však z důvodu, že stěžovatelce nárok na náhradu škody nevznikl, a i kdyby tomu tak bylo, její žalobní požadavek představuje zneužití práva podle §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), za použití §3030 o. z. a §26 zákona č. 82/1998 Sb.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, maje za to, že neobsahovalo všechny náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, k čemuž dodal, že stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak v dovolání nevymezila konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle ní "odchýlil od ustálené ... rozhodovací praxe dovolacího soudu".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v dovolání namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Přitom v něm shrnula závěry podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu a následně citovala rozhodnutí dovolacího soudu, se kterými měly být tyto závěry v rozporu. Současně prý dostatečně určitě vymezila otázky hmotného práva, konkrétně "[z]da se jedná o bezdůvodné obohacení na straně věřitele, pokud je věřiteli vyplacena v rámci exekučního řízení vymožená částka, avšak tato částka být vyplacena neměla, neboť dlužník se nacházel v době provedení exekuce v konkurzu a tudíž měla být vymožená částka vydána do konkurzní podstaty", a "[z]da je dána odpovědnost státu za škodu v důsledku nesprávného úředního postupu exekutorky, která v rozporu se zákonnou úpravou vyplatila vymezené plnění oprávněnému namísto vyplacení do konkurzní podstaty". Dle odvolacího soudu nemohlo jít o bezdůvodné obohacení. Ačkoliv byla provedena exekuce, která provedena být neměla, zanikl jejím provedením skutečný a existující dluh věřitele, který se tak nemohl obohatit, a dále nemohlo dojít ke vzniku škody v důsledku nesprávného postupu exekutorky a již vůbec ne na úkor dlužníka, kterému žádná škoda nevznikla, jedinými poškozenými mohli být ostatní věřitelé dlužníka. Tyto závěry však dle stěžovatelčina názoru byly v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 29 Cdo 998/2010 a 29 Cdo 3213/2009.
6. Podle stěžovatelky je odůvodnění napadeného usnesení neurčité, neboť z něj nelze rozpoznat, proč dovolací soud takto rozhodl. Neodůvodnil totiž, proč nepovažoval za dostatečně vymezené otázky hmotného práva, od nichž se odvolací soud odchýlil a které měly být v rozporu s citovanou judikaturou. Současně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) s tím, že stejně dovolací soud postupoval i v její věci.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti, a vyžádaného soudního spisu, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu soudu, že své rozhodnutí, kterým pro vady ve smyslu §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. odmítl jí podané dovolání, řádně neodůvodnil. Ústavní soud je názoru, že závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je odůvodněn zcela obecně, takže bez dalšího není zcela zřejmé, v čem konkrétně měla výše uvedená vada dovolání spočívat. Nicméně dané pochybení mezí ústavnosti nedosahuje, neboť Ústavní soud zastává názor, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti by neměl mít za úkol "dovysvětlovávat" nedostatečně odůvodněná, byť jinak ústavně konformní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Jak patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, uvedený soud vyšel z toho, že exekuce k vymožení pohledávky věřitele ARAGO GROUP CZ spol. s r. o. (dále jen "ARAGO") vedená vůči READY - stavební společnosti, s. r. o. (dále jen "READY"), jejíž insolvenční správce postoupil předmětnou pohledávku stěžovatelce za úplatu ve výši 10 000 Kč (č. l. 34-35 soudního spisu), neměla být s ohledem na ustanovení §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona provedena. Pokud se tak ovšem stalo, daná pohledávka zanikla, přičemž ARAGO se na úkor READY jako svého dlužníka (bezdůvodně) neobohatila (ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.), a vznikla-li v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky někomu škoda, pak věřitelům společnosti READY, kteří se však náhrady škody nedomáhali. Stěžovatelka přitom v dovolání za relevantní považovala otázku, zda v takovém případě šlo o bezdůvodné obohacení na straně ARAGO a zda za nesprávný postup soudní exekutorky, která vymožené plnění vyplatila oprávněné osobě (ARAGO), namísto toho, aby toto plnění vyplatila do konkursní podstaty, je vůči společnosti READY, které měla takto vzniknout škoda ve výši vyplaceného plnění, odpovědný stát. V případě první otázky stěžovatelka argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 998/2010, v případě druhé poukázala na rozsudek ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009.
11. Stěžovatelka však v dovolání zcela přešla další závěr (rozhodovací důvod) odvolacího soudu, že i kdyby byl uplatněný nárok na náhradu škody po právu, nebylo by možné jí za daných okolností poskytnout právní ochranu, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k tomuto závěru stěžovatelka důvod dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. nevymezila, a v souvislosti s ním (tak) ani neuvedla předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Jak patrno ze soudního spisu, v úvodu dovolání stěžovatelka sice obecně konstatovala, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně jí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkala dvou právních otázek, které stěžovatelka opětovně předestřela v souzené ústavní stížnosti, tj. zda na straně ARAGO došlo k bezdůvodnému obohacení a zda soudní exekutorka odpovídá společnosti READY za škodu vzniklou jejím nesprávným úředním postupem, který spočíval ve vymožení dluhu ve prospěch ARAGO. Dlužno podotknout, že u této společnosti Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2011 č. j. KSPH 37 INS 6392/2009-B-31 podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona zrušil konkurs pro nedostatek majetku (viz č. l. 13-5 soudního spisu), pro nedostatek majetku byl rovněž zrušen konkurs u společnosti READY, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013 č. j. MSPH 60 INS 2416/2008-B-122 (viz č. l. 107-8 soudního spisu).
12. Odvolací soud postavil své rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na dvou samostatných důvodech, a proto bylo nezbytné v dovolání vymezit předpoklady jeho přípustnosti ve vztahu ke každému z nich, neboť jen tak se jimi mohl dovolací soud zabývat věcně a případně (pokud by rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo ani z jednoho důvodu) přikročit k jeho zrušení. Dle názoru Ústavního soudu tak závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, za vadný považovat nelze, neboť je zcela zřejmé, že stěžovatelka tak neučinila ve vztahu ke druhé relevantní právní otázce, ač to bylo za dané situace nezbytné.
13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu