ECLI:CZ:US:2016:3.US.2041.15.1
sp. zn. III. ÚS 2041/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Morfakidu Ondrové, zastoupené JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015 č. j. 23 EC 45/2014-18, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., IČO 00537772, se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, jako vedlejší účastník řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí proti shora uvedenému rozsudku obecného soudu, neboť má za to, že jím byla porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), namítá též porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku řízení 2 700 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastník řízení se jako žalobce domáhal žalované částky z důvodu, že stěžovatelka měla zpřístupňovat díla, umělecké výkony či záznamy veřejnosti prostřednictvím zvukového zařízení (rádia), aniž jí bylo uděleno předchozí oprávnění k výkonu tohoto práva výkonných umělců a výrobců záznamů. Tyto skutečnosti měl žalobce zjistit kontrolou provedenou v provozovně stěžovatelky (Ebby - zdraví a krása) dne 2. 7. 2012 v 11.30 hod. Po provedeném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a to na základě zjištění, že stěžovatelka vlastnoručně podepsala záznam o provedené kontrole, čímž měla potvrdit správnost údajů v protokolu uvedených. Dle názoru soudu stěžovatelka nijak neprokázala, že zvukové zařízení bylo používáno pouze před nebo po pracovní době a pro její soukromou potřebu. V odůvodnění poukázal též na skutečnost, že stěžovatelka podnikala na základě živnostenského oprávnění mj. pro kulturní, kulturně vzdělávací a zábavní zařízení a měla i oprávnění k pořádání kulturní produkce.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se krajský soud nevypořádal s podstatnými skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou, ale ani své rozhodnutí se jimi nezabývat neodůvodnil. Má za to, že se krajský soud bezdůvodně odchýlil od judikatury Ústavního soudu ?např. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 (N 57/73 SbNU 125)?. Již ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 9. 2014 tvrdila, že přístroj, pomocí kterého mělo údajně dojít k neoprávněnému zpřístupňování, sloužil pouze pro soukromou potřebu a v souvislosti s jeho užitím nedošlo k přímému ani nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu. Tyto skutečnosti opakovaně konstatovala i při jednání dne 7. 4. 2015. Soud se s uvedenými argumenty stěžovatelky nevypořádal a v důsledku toho rozhodl v rozporu se skutečným skutkovým stavem.
4. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 (N 63/61 SbNU 29) poukázala na to, že krajský soud dovodil neoprávněné zpřístupňování na základě skutečnosti, že stěžovatelka podepsala záznam o kontrole, čímž stvrdila přítomnost rádia v provozovně. Podpisem na záznamu o kontrole však stěžovatelka stvrdila pouze přítomnost zařízení v provozovně, nikoli jeho provoz. Záznam o kontrole navíc neobsahuje všechny podstatné náležitosti (viz nález ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2496/14, bod 30), a to označení provozovatele veřejné produkce, adresu provozovatele, dále ani telefon či e-mail provozovatele.
5. Stěžovatelka dále poukazuje na ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, podle něhož: "Za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li zákon jinak.". Krajský soud se nevypořádal s argumentem stěžovatelky, když opakovaně uváděla, že účelem provozování rádia není zajištění hospodářského prospěchu. Stěžovatelka užívala rádio výlučně pro svoji vlastní potřebu. Zákon při užití pro osobní potřebu neukládá povinnost uzavřít smlouvu s kolektivním správcem a uhradit příslušnou částku. Případné autoritativní uložení této povinnosti je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy. Jelikož je (v souladu s nálezem ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14) povinností kolektivního správce, aby u kontrolované osoby prokázal povinnost mít uzavřenou licenční smlouvu na užití chráněných děl, tedy vyvrátit tvrzení stěžovatelky, že zařízení užívá pro osobní potřebu a nezískává žádný hospodářský či obchodní prospěch, nelze stěžovatelce tuto povinnost soudně uložit, nesplní-li kolektivní správce svoji povinnost.
6. Za neoprávněné zpřístupňování lze považovat pouze sdělování "veřejnosti". Stěžovatelce nebylo prokázáno, že by docházelo k zpřístupňování veřejnosti, a to v souladu s názorem Ústavního soudu (viz nález sp. zn. III. ÚS 2429/14), jenž vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie, kdy veřejnost (při "sdělování") musí být v každém jednotlivém případě hodnocena z hlediska, zda je "tvořena blíže neurčeným počtem potenciálních posluchačů a zejména pak dosti vysokým počtem osob". Pokud by se soud touto záležitostí zabýval, zjistil by, že k naplnění uvedeného pojmu "veřejnosti" ve smyslu dosti vysokého počtu osob nemohlo dojít, jelikož obchod stěžovatelky navštívilo denně přibližně 10 zákazníků. Dále Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13 uvedl jako nezbytné v konkrétním případě zkoumat, "zda veřejnost byla tím či oním způsobem vnímavá vůči provozování rádia prodavačkou zaměstnanou v dané prodejně stěžovatelky, tj. zda vysílání rozhlasového přijímače v prodejně stěžovatelky sloužilo (mohlo objektivně sloužit) jako zvuková kulisa k navození "lepší nákupní atmosféry", resp. k "nárůstu počtu jejích zákazníků".
7. Stěžovatelka provozovala specializovaný obchod zaměřený na zdraví a krásu. Nedílnou součástí péče o zákazníky tak bylo poradenství v podobě komunikace s příchozími zákazníky, zjištění jejich požadavků a doporučení vhodného řešení. Z podstaty věci vyplývá, že pokud by rádio bylo puštěné, muselo by být tak tiše, aby stěžovatelka mohla nerušeně komunikovat se zákazníky, a je tedy sporné, zda by zákazníci hudbu vůbec vnímali. O tom, že provozování zařízení nemělo hospodářský či obchodní prospěch svědčí i ta skutečnost, že stěžovatelka byla nucena po 9 měsících provozovnu zrušit, jelikož vykazovala vyšší výdaje než příjmy, a to především z důvodu nízkého počtu zákazníků.
8. Stěžovatelka shrnuje, že zákon neukládá povinnost uzavřít smlouvu s kolektivním správcem autorských práv a uhradit příslušnou částku v případě, kdy stěžovatelka užívá rádio pouze a výhradně pro sebe, nikoli za účelem dosažení ekonomického či obchodního prospěchu. Zákon nezakazuje stěžovatelce využít rádio pro osobní potřebu bez uzavření příslušné smlouvy za účelem zkrácení dlouhé chvíle, kdy se v provozovně nenachází žádný zákazník, kterému by mohla pomoci. Krajský soud v Brně porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, kdy se nedostatečně zabýval a řádně nevypořádal s argumenty stěžovatelky a rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu.
II.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky
9. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka jako žalobkyně nenavrhla důkazy k prokázání svých sporných tvrzení o tom, že rozhlasový přijímač ve své provozovně provozovala pro svou soukromou potřebu a v souvislosti s jeho užitím nedošlo k přímému ani nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu. Na soudním jednání dne 7. 4. 2015 sdělila, že z produkce nemohla mít žádný prospěch, neboť za období předmětného roku 2012 zůstala ve ztrátě, neprodané zboží jí zůstalo a dle jejího názoru z produkce šířené rádiem v její provozovně nemohla mít žádný prospěch. K důkazu navrhla pouze předložení zboží, které jí neprodané zůstalo. Tento důkaz soud neprovedl, protože jej považoval za nadbytečný ke zjištění skutkového stavu, který byl dostatečně zjištěn již z provedených listinných důkazů. Tvrzení stěžovatelky, že v roce 2012 podnikala se ztrátou, nemělo pro rozhodování kauzy význam, mohlo jen naznačit možnou motivaci podnikatelsky neúspěšné stěžovatelky ušetřit alespoň tím, že neplatila autorské odměny, resp. licenční poplatky.
10. Krajský soud uvedl, že si je vědom toho, že účastníky při jednání dne 7. 4. 2015 nepoučil podle §118a občanského soudního řádu. Jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 či ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003, postup podle §118a občanského soudního řádu přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; soud je toho názoru, že v daném řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy byly postačující pro objasnění skutkové stránky věci, a tudíž poučení podle §118a občanského soudního řádu nebylo zapotřebí. V tomto směru považuje krajský soud požadavek stížnosti na vypořádání se se všemi důkazy za nemístný.
11. Krajský soud dále odkazuje na aktuální judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2445/14 a sp. zn. IV. ÚS 2496/14) a uvádí, že v řízení před krajským soudem bylo žalobcem jako kolektivním správcem dostatečně prokázáno, že v předmětné provozovně byl skutečně umístěn provozuschopný rozhlasový přijímač, který umožňoval přístup veřejnosti k chráněným dílům. Stěžovatelka fyzické umístění rozhlasového přijímače v její provozovně, jeho provozuschopnost i provozování (citace z protokolu: ... pokud si ho žalovaná pouštěla, tak výhradně pro svoji potřebu ...") potvrdila. Nenavrhla však žádné důkazy k prokázání, že byl umístěn v části provozovny, která je oddělena od prostoru zpřístupněného veřejnosti (zákazníkům). Stejně tak nenavrhla žádné důkazy k prokázání tvrzení o tom, že by produkce spočívala pouze v poslechu jejího oblíbeného autora či zpěváka. O účelovosti stížnosti svědčí dle krajského soudu pasáž: "... pokud by rádio bylo puštěné, muselo by být tak tiše, aby stěžovatelka mohla nerušeně komunikovat se zákazníky a je tedy sporné, zda by zákazníci hudbu vůbec vnímali...". Uvedené je typickým popisem užití chráněných děl coby zvukové kulisy v prodejně, tedy typickým porušením autorských práv. Co je to zvuková kulisa a její přínos pro podnikatele netřeba dle krajského soudu rozebírat. Ve zbytku účastník řízení odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
12. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud se stěžovatelka dovolává celé řady judikaturních závěrů, tyto se na danou situaci nevztahují a zdůrazňuje bagatelnost částky, o níž se vede spor. Vedlejší účastník má za to, že postup krajského soudu zcela odpovídal požadavkům právních předpisů, kdy postupem dle ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu byl povinen uvést pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Tento aspekt ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu, kdy rozsah povinnosti dostatečně odůvodnit rozhodnutí se může měnit podle povahy tohoto rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnění nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06 či III. ÚS 961/09).
13. Vedlejší účastník řízení má za to, že se krajský soud vypořádal s námitkami stěžovatelky zcela dostatečným způsobem, a to jak ke všem předloženým písemným důkazům obou stran (ze strany vedlejšího účastníka zejména k záznamu o provedené kontrole, sazebníku odměn a vyúčtováním bezdůvodného obohacení), tak i k jednotlivým tvrzením a námitkám obou stran (a to zejména ze strany stěžovatelky ve věci údajného soukromého užívání), jakož i k dalším významným skutečnostem posuzovaného případu (tj. živnostenskému oprávnění stěžovatelky). Pokud stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3076/13, vedlejší účastník se domnívá, že byť je uvedený nález významný pro praxi jakéhokoliv kolektivního správce, vztahoval se daný případ na jinou situaci, kdy soud v plném rozsahu vyhověl žalobě, byť na straně (v původním řízení) žalobce absentovaly odpovídající důkazy pro unesení jeho důkazního břemene. V posuzovaném případě však sama stěžovatelka dne 2. 7. 2012 podepsala záznam o kontrole, v němž explicitně stvrdila skutečnost, že v okamžiku průběhu dané kontroly (tj. v 11.30 hod.) došlo u dotčeného přístroje, tedy uvedeného rádia, k veřejné produkci, a zároveň že k této produkci dochází již od roku 2012. Argument stěžovatelky, že podpisem záznamu pouze stvrdila přítomnost rádia ve své provozovně, je tak zcela irelevantní, jelikož je daný pojem "veřejná produkce" zcela jistě srozumitelný i laikům ne zcela obeznámeným s právními předpisy dotýkajícími se této oblasti. S ohledem na živnostenské oprávnění stěžovatelky pro provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí lze rovněž předpokládat, že stěžovatelka je v oblasti užití autorských děl informována dokonce lépe než průměrný uživatel.
14. Vedlejší účastník tak skrze podpis stěžovatelky na výše uvedeném záznamu souhlasí s textací napadeného rozhodnutí, že podpisem tohoto dokumentu stěžovatelka přímo stvrdila svou veřejnou produkci, a tak bylo důkazní břemeno, týkající se vyvrácení této produkce, přeneseno na ni. Jelikož přes výzvu účastníka při jednání další důkazy nepředložila, a tak důkazní břemeno neunesla, rozhodl účastník zákonitě v její neprospěch a jakákoliv argumentace, spočívající ve zpochybňování "sdělování veřejnosti", je zcela irelevantní.
15. S argumentací stěžovatelky, že záznam neobsahuje všechny podstatné náležitosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2496/14), vedlejší účastník také nesouhlasí, jelikož žádný právní předpis formální požadavky daného záznamu nestanoví, navíc oproti odkazovanému nálezu je v tomto případě záznam jednoznačně identifikovatelný a jasně popisující nastalou situaci. Vedlejší účastník také upozorňuje, že stěžovatelka formální aspekty záznamu v průběhu celého řízení nesporovala a uvádí je až ve své ústavní stížnosti, což vedlejší účastník považuje za rozpor se zásadou koncentrace řízení. Vedlejší účastník navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, resp. zamítnuta.
16. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení nad rámec již uvedeného oponuje tvrzení krajského soudu o nadbytečnosti poučení dle §118a občanského soudního řádu, neboť skutkový stav nebyl dostatečně objasněn. Poukazuje na ustanovení §30 odst. 1 autorského zákona, podle něhož je rozhodný pro posouzení, zda se jedná o užití díla či nikoli, účel produkce. Poukazuje též na závěry judikatury Ústavního soudu, podle nichž je veřejnost charakterizována vysokým počtem osob, jinak se nejedná o šíření na veřejnosti. Musí být rovněž naplněn předpoklad, že veřejnost je k provozování rádia nějakým způsobem vnímavá.
17. Stěžovatelka je přesvědčena, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 lze na její případ uplatnit, neboť nebylo uneseno důkazní břemeno kolektivního správce. S ohledem na zásadu profesionality lze po kolektivním správci, jako subjektu pravidelně provádějícím dané kontroly, spravedlivě požadovat, aby záznam o kontrole byl sepsán řádně.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
18. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku neměla stěžovatelka k dispozici odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), ústavní stížnost byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, spisový materiál, jakož i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
20. Předmětem sporu je částka ve výši 2 700 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi ?(např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
21. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
22. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje odůvodnění (§157 občanského soudního řádu), které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval, zjištěný skutkový stav lze z předložených důkazů dovodit, přičemž stěžovatelka v průběhu řízení před krajským soudem další důkazy k provedení nenavrhovala, jakkoli jí k tomu byl dán prostor. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu