ECLI:CZ:US:2016:3.US.2089.15.1
sp. zn. III. ÚS 2089/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Petrů a Heleny Petrů, oba zast. JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, sídlem Na Stráži 1306/5, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015 č. j. 12 Co 448/2014-184, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ladislava Steiningera a Ireny Steiningerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé napadli společnou ústavní stížností v záhlaví specifikovaný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" - dále jen "Úmluva").
2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v postupu městského soudu, který se nevypořádal se všemi jejich námitkami, a požadují, aby Ústavní soud posoudil, zda se s jejich námitkami městský soud vypořádal ústavně konformním způsobem a zda tyto námitky měly vztah k projednávané věci, tj. zda jiné posouzení námitky soudem mohlo založit odlišný výrok napadeného rozsudku.
3. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé konstatovali, že městský soud se nevypořádal ústavně konformním způsobem s jejich námitkami ohledně právního posouzení žalovaného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, stejně jako s námitkami ohledně stanovení jeho rozsahu (náklady na zhotovení základu plotu vedlejších účastníků). Za stěžejní považují závěr o výši bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků a připomínají, že soud při určení jeho rozsahu vycházel z jediného důkazu, a to ze znaleckého posudku a z výslechu znalce. Vůči závěrům znalce vznášeli stěžovatelé řadu námitek, soudy k nim nepřihlédly a nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku. Dále stěžovatelé namítali zmatečnost a vnitřní rozpornost výpočtu znalce, protože náklad na výstavbu plotu vedlejších účastníků by měl činit 80% z celkové hodnoty, tj. 38 667 Kč. Podle stěžovatelů se s těmito námitkami vypořádal městský soud zcela lapidárně, a pokud se soud s nimi vypořádá jednou větou, v níž ani neodůvodní, proč námitky nebyly z pohledu závěrů znaleckého posudku významné, zcela zřejmě jde o naprosto nedostatečný způsob vypořádání námitek, když jejich odlišné posouzení mohlo založit jiný výrok rozhodnutí ve věci, což vede k závěru o protiústavnosti napadeného rozsudku.
4. Vzhledem k těmto tvrzením stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil.
II.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti. Ve svém podání městský soud odkázal na rozsudek a konstatoval, že způsob rozhodnutí i jeho odůvodnění odpovídá obsahu spisu i zákonné úpravě, stejně jako předmětu řízení a právnímu posouzení, které vyplynulo z dokazování v průběhu řízení. Poté uvedl, že stěžovatelé v průběhu řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím uváděli řadu námitek, shodné námitky uplatnili i před Ústavním soudem s tím, že odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval. S tímto názorem stěžovatelů městský soud nesouhlasí, protože se s nimi vypořádal odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, za pomoci v nich vyslovených závěrů vysvětlil, proč neměl za splněné podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku a proč považoval posudek za dostatečný podklad pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Přitakal stěžovatelům, že soud by se měl vždy důkladně vypořádat v odůvodnění rozhodnutí s námitkami účastníka řízení, pokud mají vztah k projednávané věci. Připomenul, že tento vztah je vymezen skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí soudu v rozsahu, v jakém je soud podstatnými shledá, a je dán zpravidla vztahem k hmotněprávnímu základu nároku, který je předmětem řízení. Za námitky takové povahy městský soud tvrzení stěžovatelů nepovažoval, neboť tyto námitky vycházely z odlišného názoru na vymezení bezdůvodného obohacení a nereflektoval skutkový stav, který vedl ke vzniku jejich požadavku na finanční plnění. V závěru městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, nebude-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud vyjádření městského soudu nezasílal stěžovatelům k replice, neboť toto vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti ani novou argumentaci nad odůvodnění napadeného rozsudku.
7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 C 324/2011, z jehož obsahu zjistil, že stěžovatelé se žalobou domáhali, aby soud vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit jim částku 44 385 Kč za cenu díla (dostavbu základů betonové zdi), které provedli na základě ústní dohody (údajně uzavřené v průběhu místního šetření svolaného stavebním úřadem). Vedlejší účastníci uplatněný nárok neuznávali, protože nebyla uzavřena žádná dohoda o finančním vypořádání. V průběhu řízení nebylo prokázáno uzavření dohody, tudíž stěžovatelé požadovali peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků, které vzniklo zhodnocením věci. Obvodní soud ustanovil znalce, který zpracoval znalecký posudek zaměřený na otázky položené soudem a stěžovateli, a při následujícím ústním jednání byl proveden jeho výslech. Obvodní soud po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 2. 7. 2014 č. j. 21 C 324/2011-138, kterým uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 16 422 Kč s přísl. (výrok I.), ohledně částky 30 813 Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Soud vzal za prokázané, že smlouva o dílo nebyla uzavřena, že však stěžovatelé investovali finanční prostředky do výstavby základů plotu (zdi), který je ve vlastnictví vedlejších účastníků. Výše sumy, kterou měli vedlejší účastníci uhradit stěžovatelům, představuje podle soudu náklady na výstavbu základů plotu v tom rozsahu, jaký by postačoval v případě, že by stěžovatelé nestavěli garáž. Do výroků II. a III. podali stěžovatelé odvolání, v němž se vrátili k původnímu stanovisku o uzavření smlouvy o dílo, zpochybňovali výpočet výše bezdůvodného obohacení a upozornili na překročení jejich návrhu (součet částek z obou výroků činil 47 635 Kč). Městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, neboť dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání. Přisvědčil stěžovatelům ohledně nesouladu částek a jejich podání posuzoval jako návrh na vydání opravného usnesení (soudu I. stupně vznikl prostor pro vydání takového usnesení - pozn. ze spisu Ústavní soud nezjistil, že by takové usnesení bylo vydáno) a dále vycházel z toho, že k zamítnutí žaloby došlo ohledně částky 27 963 Kč. K věcnému rozhodnutí o této částce nevytkl soudu I. stupně žádné zásadní pochybení a ztotožnil se se závěrem, že smlouva o dílo mezi účastníky nebyla uzavřena, i se závěrem o rozsahu bezdůvodného obohacení určeného podle znaleckého posudku. Výslovně uvedl, že námitky stěžovatelů ohledně nesprávností znaleckých hodnocení neměly povahu předpokladů pro vypracování či provádění důkazu tzv. revizním znaleckým posudkem (s odkazy na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu - viz str. 5 odůvodnění). Z tohoto hlediska uzavřel, že soud prvního stupně vypracovaný znalecký posudek hodnotil správně, rozpory a nepřesnosti posléze namítané stěžovateli nebyly z pohledu znaleckých závěrů významné; výsledkem bylo rozhodnutí o platební povinnosti vedlejších účastníků v rozsahu částky určené znalcem ve výši 16 422,- Kč, ve zbývající části žalobou uplatněného nároku (27 963 Kč s přísl.) byla žaloba správně zamítnuta; tudíž odvoláním dotčený zamítavý výrok ohledně částky 27 963 Kč jako věcně správný potvrdil.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkol spočívá v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se, v souladu s jeho postavením (bod 9.), zabýval ústavní stížností jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným meritorním rozsudkem krajského soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Stěžovatelé vystupovali v řízení před obecnými soudy v pozici žalobců domáhajících se úhrady finanční částky z údajně uzavřené smlouvy o díle, posléze z titulu bezdůvodného obohacení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se pokoušejí prostřednictvím tvrzení o nedostatečné reakci na jejich odvolací námitky zvrátit meritorní rozhodnutí a dosáhnout dalšího projednání jejich peněžitého nároku. Ústavní soud shledal (viz bod 7.), že městský soud zcela přiléhavě vyhodnotil relevanci jednotlivých námitek a koncentroval se na vyhodnocení významu těch, které byly podstatné pro meritum sporu. Z tohoto hlediska nedošlo k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud potvrzuje pravdivost odvolací námitky stěžovatelů ohledně překročení jejich návrhu (součet částky v obou výrocích rozsudku obvodního soudu činil 47 635 Kč, ač stěžovatelé požadovali úhradu částky pouze ve výši 44 385 Kč). Obvodní soud přiznal stěžovatelům částku 16 422 Kč, kterou uvedl znalec jako vypočtenou částku nákladů na postavení funkčního základu plotu (viz spis obvodního soudu, č. l. 127 versa). Od sumy požadované stěžovateli však odečetl částku 13 572 Kč, tj. částku, kterou znalec uvedl jako rozpočtové náklady na nerealizovaný a technicky nedoložený projekt (str. 4 znaleckého posudku, spis obvodního soudu č. l. 96). Toto pochybení však nemůže být důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí Ústavního soudu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu