ECLI:CZ:US:2016:3.US.2103.16.1
sp. zn. III. ÚS 2103/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Trinh Cong Tu, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 30 Cdo 3025/2015-99, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
2. Nálezem ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil jím napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského soudu v řízení. O náhradě nákladů zastoupení podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nerozhodl, neboť v tomto směru nebyl uplatněn žádný návrh. Zaplacení náhrady těchto nákladů ve výši 74 420 Kč se stěžovatel následně domáhal žalobou proti vedlejší účastnici, a to jako škody ve smyslu §31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2014 č. j. 31 C 230/2013-43, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2015 č. j. 64 Co 8/2015-82, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 30 Cdo 3025/2015-99 pak bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelem formulovanou otázku, zda lze náklady vynaložené na právní pomoc úspěšného stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti považovat za škodu ve smyslu §31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. v případě, kdy Ústavní soud shledal ústavní stížností napadené rozhodnutí nezákonným a ústavní stížnosti vyhověl, avšak sám náhradu nákladů těchto řízení úspěšnému stěžovateli nepřiznal, již totiž Nejvyšší soud řešil ve stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. června 2016 sp. zn. Cpjn 31/2014. V něm konstatoval, že tyto náklady nejsou škodou ve smyslu uvedených ustanovení, za kterou by měl odpovídat stát.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uvedeným právním hodnocením jím uplatněného nároku, jež podle jeho názoru neobstojí z hlediska lidského vnímání spravedlnosti a bazální logiky. Nejvyšší soud podle jeho názoru nesprávně směšuje kategorie procesního práva (náhrada nákladů řízení) a hmotného práva (náhrada škody). V případě náhrady škody je to stát, kdo nese odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, a to aniž by byl (musel být) vždy účastníkem původního řízení před Ústavním soudem.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a (s níže uvedenou výjimkou - viz bod 11 tohoto usnesení) splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ustavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je též, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Jakkoliv se napadené usnesení - pokud jde o právní hodnocení nároku stěžovatele - omezuje na poukaz na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016 sp. zn. Cpjn 31/2014, nelze přehlédnout, že toto stanovisko se podrobně a náležitě vypořádává se stěžovatelem předestřenou právní otázkou a dostatečně odůvodňuje, z jakých důvodů nebylo možné jeho žalobě vyhovět. Ve stručnosti lze shrnout, že §31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. umožňují, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, jen tehdy, jestliže mu tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů. Takovouto možnost přitom stěžovatel nepochybně měl podle zákona o Ústavním soudu, který ji mohl přiznat i bez návrhu. Přezkoumávání postupu Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení navíc obecným soudům ani jinak nepřísluší.
9. Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by tyto závěry neměly obstát z ústavněprávního hlediska (srov. též usnesení ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 375/08). Stěžovatel ostatně zpochybňuje argumentaci Nejvyššího soudu toliko v obecné rovině, poukazem na požadavek spravedlnosti soudních rozhodnutí. Napadené usnesení není svévolné ani v něm nelze spatřovat žádný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jeho zrušení v tomto řízení. Ve zbytku postačí odkázat na obsah jeho odůvodnění, jakož i na právní závěry obsažené v předmětném stanovisku.
10. Protože napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
11. Závěrem je žádoucí poznamenat, že plná moc k zastupování (pro nespecifikované řízení před Ústavním soudem), kterou předložil právní zástupce stěžovatele, byla udělena ještě před vydáním napadeného usnesení, tedy v době, kdy stěžovatel ani jeho právní zástupce vůbec nemohli vědět, zda budou existovat důvody pro podání ústavní stížnosti. Patrně jde o plnou moc udělenou pro řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 3161/13, která však nebyla pro účely tohoto řízení postačující, neboť k jejímu udělení může správně dojít teprve po vydání napadeného rozhodnutí [srov. usnesení ze dne 22. října 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Přesto však Ústavní soud již právního zástupce stěžovatele nevyzýval k předložení řádné plné moci, neboť ani odstranění této vady podání by nemohlo nic změnit na výsledku řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu