ECLI:CZ:US:2016:3.US.2123.15.1
sp. zn. III. ÚS 2123/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL PROPERTIES, s. r. o., sídlem Mlynská 28, Košice, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015 č. d. MSPH 89 INS 10291/2014-B-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označené usnesení insolvenčního soudu.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatelčina námitka proti obsahu protokolu - zápisu ze schůze věřitelů ze dne 4. 5. 2015 v insolvenční věci dlužníka Jaromíra Šicnera se zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že insolvenční správce její pohledávku popřel, v důsledku čehož měl insolvenční soud podle §51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), sám rozhodnout o jejím hlasovacím právu, což ve skutečnosti neučinil.
Upozorňuje, že absence samotného rozhodnutí logicky znamená, že nedošlo ani k zákonem požadovanému náležitému odůvodnění takového rozhodnutí soudem. Pokud soud v protokolu, resp. v zápisu ze schůze věřitelů konané dne 4. 5. 2015 po přezkumném jednání zaznamenal, že předmětné rozhodnutí vyhlásil, učinil tak podle stěžovatelky v rozporu se skutečností.
Stěžovatelka má za to, že schůze věřitelů konaná dne 4. 5. 2015 byla "zmatečná" vlivem uvedeného - závažného - procesního pochybení insolvenčního soudu, který ji významně zkrátil a poškodil na jejích právech. Stěžovatelka se přitom označuje - se svojí přihlášenou pohledávkou ve výši 12 000 000 Kč - za největšího věřitele v daném insolvenčním řízení.
Městský soud v Praze, dovozuje posléze stěžovatelka, se v ústavní stížností napadeném usnesení podstatou shora citovaných námitek nezabýval, a tedy o nich "fakticky nerozhodl".
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tak neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu tak není zjišťovat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (a nenáleží mu tedy ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností), nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v posuzované věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Vylučuje-li přitom občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") u určitých věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz například nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149) nebo nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz], jako v případě ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takovýto zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze totiž nelze dovodit postup, který by byl stižen takovým pochybením, jež by ve svém důsledku znamenalo neúnosnou svévoli rozhodujícího orgánu. Městský soud v Praze v usnesení o zamítnutí stěžovatelčiny námitky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2737/2012, podle kterého platí, že "měl-li u jednání přítomný žalobce za to, že protokol neodráží věrně děj v jednací síni, bylo to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které byl soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku mohl žalobce, který se jednání zúčastnil, uplatnit nejpozději do skončení jednání".
Ústavní soud citovaný závěr (z nějž vychází další judikatura Nejvyššího soudu, jmenovitě usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2972/2013 a usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4888/2014) neshledal za neudržitelný z ústavněprávních hledisek v usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2087/15; tímto usnesením odmítl coby zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, v níž se stěžovatel vymezil vůči postupu soudu prvního stupně, který námitky proti protokolaci zamítl pro opožděnost s vysvětlením, že bylo nutno je vznést přímo u jednání samého. Stojí za zdůraznění, že ani stěžovatelka proti závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2737/2012 neformulovala oponenturu, kterou by relevantně zpochybnila jejich ústavněprávní konformitu. Netvrdí ani existenci překážek, které jí v účinném uplatnění námitek zabránily.
Dlužno zaznamenat, že tyto judikatorní závěry souvisejí s otázkou presumpce správnosti veřejné listiny, k níž se Nejvyšší soud vyjádřil kupř. v usnesení ze dne 19. 8. 1998 sp. zn. 20 Cdo 791/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 1/1999, a usnesení ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 407/2002, uveřejněném pod č. C 2770 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
Stojí za zmínku, že stěžovatelčiny výhrady ve svých důsledcích směřují k tomu, aby insolvenční soud vydal jí příznivé rozhodnutí o hlasovacích právech. V této souvislosti se patří připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, jímž se konstatuje, že ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo podle §51 odst. 1 nebo 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. V nyní projednávané věci nosné důvody tohoto stanoviska ke zmiňovanému závěru nevedou (srov. petit ústavní stížnosti), nicméně i zde podporují úsudek, že stěžovatelčina argumentace ústavněprávní roviny nedosahuje.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů tak Ústavní soud nenašel důvod k nezbytnosti kasace napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož dotčené rozhodnutí nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu, a Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu