ECLI:CZ:US:2016:3.US.2132.16.1
sp. zn. III. ÚS 2132/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Františka Jílka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Mlčákem, advokátem, sídlem Pod Hůrkou 758, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 25 Cdo 1176/2016-171, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2015 č. j. 56 Co 39/2015-124 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 10 C 25/2013-87, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Petra Palečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Klatovech shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 250 000 Kč z titulu náhrady škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu co do částky 100 000 Kč potvrdil a ve zbývající části prvoinstanční rozhodnutí zrušil a z důvodu překážky litispendence řízení v tomto rozsahu zastavil.
3. Následné stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu podání pokračovat.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku promlčení souzeného nároku. Jmenovitě soudům první a druhé instance přitom stěžovatel vytýká, že se zcela nedostatečně seznámily s obsahem soudního spisu, pročež pominuly ve svých rozhodnutích jím tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy; ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu potom stěžovatel namítá, že krajský soud svým rozhodnutím o částečném zastavení řízení porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pokud tedy dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo - čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nejenže vůbec neoponuje, ale proti rozhodnutí dovolacího soudu dokonce žádnou konkrétní námitku nevznáší, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 občanského soudního řádu, nezbylo Nejvyššímu soudu než stěžovatelovo dovolání odmítnout.
8. Ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu - je proto zjevně neopodstatněná.
9. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením soudů první a druhé instance.
10. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
11. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
12. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti řádné vyčerpání taktéž mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu