ECLI:CZ:US:2016:3.US.2168.16.1
sp. zn. III. ÚS 2168/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 537/2016-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 18 Co 330/2015-131 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. srpna 2015 č. j. 26 C 48/2015-119, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od roku 2011 vedeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení §348 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve prospěch organizované skupiny podle ustanovení §10 odst. 1 trestního zákoníku. Následně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení §348 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v počtu 240 hodin a trestu propadnutí věci.
3. Po skončení trestního řízení se stěžovatel po státu domáhal náhrady škody ve výši 75 504 Kč, která mu měla vzniknout tak, že kvalifikace skutku z přípravného řízení, od níž se odvíjí odměna zvoleného obhájce, byla přísnější než konečná kvalifikace skutku soudem. Uvedená částka je tedy rozdílem mezi uhrazenými náklady a částkou, kterou by stěžovatel musel uhradit, pokud by trestní stíhání bylo zahájeno správně. Ministerstvo spravedlnosti nárok stěžovatele neuznalo.
4. Stěžovatel proto podal proti vedlejší účastnici žalobu, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl napadeným rozsudkem. Dle obvodního soudu nebylo v daném řízení vydáno nezákonné rozhodnutí. Navíc s popsanou situací trestní řád počítá. Podle soudu je pro přiznání existence odpovědnosti klíčové, zda se stíhaná osoba dopustila protiprávního jednání. Stěžovatel se pak jednání, pro něž byl stíhán, dopustil.
5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
6. Stěžovatelem podané dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatelem vznesené otázky jsou již judikaturou dovolacího soudu vyřešeny a není důvod se od zvoleného řešení odchylovat.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Závěry obecných soudů nejsou dle stěžovatele v souladu s obecným principem vnímání spravedlnosti a ústavním právem na odčinění škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Stěžovatel akceptuje, že má nést náklady zvoleného obhájce v trestním řízení. Nelze ovšem dle něj považovat za spravedlivé, aby tyto náklady obhajoby nesl ve zvýšeném rozsahu v důsledku nesprávné právní kvalifikace. Závěry judikatury, na kterou odkazuje dovolací soud, na daný případ nedopadají, neboť stěžovatel nepovažuje za škodu celé náklady, ale pouze výše uvedenou rozdílnou částku. Právní otázka stěžovatelem vymezená pro dovolací řízení tudíž nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a dovolání tak bylo přípustné. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud přitom odkazuje na své rozhodnutí, ve kterém se zabýval v podstatě obdobnou argumentací a dospěl k závěru, že napadený postup rozhodujících soudů je ústavně konformní (srov. usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 829/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci neshledal Ústavní soud žádný důvod pro odchýlení se od uvedeného závěru. Stačí proto, se současným odkazem na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, ve stručnosti zopakovat, že břemeno nákladů obhajoby je legitimním omezením práv pachatele trestného činu. Stěžovatel byl odsouzen za jednání, pro něž byl stíhán, a lze je tedy označit za souladné s principy spravedlnosti. Obhájce si stěžovatel navíc sám zvolil a mohl si být nastalé situace dopředu vědom. Přitom nebyl žádným způsobem nucen přistoupit na podmínky zastupování, se kterými nyní vyslovuje nesouhlas. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu