ECLI:CZ:US:2016:3.US.2184.15.1
sp. zn. III. ÚS 2184/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. S., právně zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 36, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2015 č. j. 4 Tdo 366/2015-49, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. září 2014 č. j. 68 To 199/2014-547 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. května 2014 č. j. 2 T 6/2013-499, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka brojí proti shora označeným soudním rozhodnutím a žádá Ústavní soud o jejich zrušení, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "obviněná") byla rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 19. května 2014 č. j. 2 T 6/2013-499 uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku.
Podle výroku rozsudku se obviněná měla uvedeného trestného činu dopustit (stručně řečeno) tím, že jako řidička osobního motorového vozidla, jedoucí s vozidlem v pravém jízdním pruhu dálnice, nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy vozidla aktuální povětrností situaci a stavu povrchu dálnice, takže za sněžení a teploty pohybující se pod bodem mrazu dostala s vozidlem na namrzlém až zledovatělém povrchu dálničního svršku v souvislosti s objížděním v odstavném pruhu stojícího vozidla zn. Dacia smyk, v důsledku čehož její vozidlo v nekontrolovatelné rotaci kolem své osy následně vyjelo vpravo mimo jízdní pruhy dálnice, kde zadní částí narazilo do těla poškozeného M. R., který následkem toho utrpěl četná zranění doprovázená různými psychosomatickými komplikacemi s nutností hospitalizace a s následnou léčbou v domácím prostředí, přičemž byl zásadním způsobem omezen ve způsobu svého života, a to především v oblastech hybnosti a psychomotoriky.
Soud prvního stupně za uvedené jednání uložil obviněné podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč sestávající ze 150 celých denních sazeb po 100,- Kč. Pro případ neuhrazení této částky, stanovil prvostupňový soud obviněné podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně.
Proti prvostupňovému odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, odmítl rozsudkem ze dne 11. září 2014 č. j. 68 To 199/2014-547 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
O následném dovolání obviněné rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. dubna 2015 č. j. 4 Tdo 366/2015-49 tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní stížností stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí trestních soudů, neboť se domnívá, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, na jejichž základě dospěly k chybnému závěru o její vině. Konstatuje, že v průběhu trestního řízení byly vyhotoveny tři znalecké posudky, které měly objasnit příčiny nehody, a to zejména ve vztahu k posouzení případného zavinění trestného činu. Všechny tři posudky jsou podle stěžovatelky stiženy vzájemnými rozpory, nicméně potvrzují, že nebylo možno exaktně stanovit rychlost, kterou se mělo její vozidlo pohybovat, ani určit mezní rychlost, při níž by k nehodě nedošlo. Soudními znalci bylo podle ní dále konstatováno, že rychlost vozidla s nejvyšší pravděpodobností nebyla bezprostřední příčinou vzniku smyku, v jehož důsledku došlo k dopravní nehodě. Příčinou dopravní nehody měla být podle vyjádření znalce doc. Šachla lokální námraza vozovky, kterou nebylo možno předvídat. Stěžovatelka dodává, že ani ke stylu její jízdy neměli znalci konkrétní připomínky, přičemž dva ze tří znalců hodnotili její manévr jako uvědomělý, předvídavý a ohleduplný.
Podle názoru stěžovatelky tedy nebylo zjištěno, že by konkrétním způsobem porušila dopravní předpisy. Poukazuje na to, že samotný nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neporušila důležitou povinnost uloženou zákonem a nepodřadil proto její jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v §147 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka má za to, že jde o logický rozpor, pokud nalézací soud dovodil, že stěžovatelka neporušila dopravní předpisy, avšak zároveň konstatoval její zavinění. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že náležitě neodůvodnily, v jakém konkrétním jednání spatřují její nedbalost, a jak tedy měla jednat, aby se vyhnula trestnímu řízení. Pakliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že při svém jednání neporušila dopravní předpisy, je podle ní třeba vznik dopravní nehody přisoudit vyšší moci mimo rámec jejího možného očekávání a nikoliv jej posoudit jako výsledek její nedbalosti.
IV.
Ve světle stěžovatelkou přeložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech (ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v rámci původního trestního řízení, přičemž napadá zejména způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a skutkové i právní závěry, které na základě tohoto hodnocení přijaly.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud konstatuje, že soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a náležitě popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Namítá-li stěžovatelka rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky, obecné soudy vysvětlily, z jakých důvodů se přiklonily k verzi skutkového děje prezentovanou znalcem Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D., což ve svém rozhodnutí potvrdil i dovolací soud (str. 7), a Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchýlit. Obecným soudům rovněž nelze vytýkat, pokud při svém rozhodování nepřevzaly bez dalšího závěry zmíněných znaleckých posudků, nýbrž teprve na základě jejich vyhodnocení jednotlivě i v souhrnu s důkazy dalšími dospěly k vlastnímu skutkovému i právnímu posouzení projednávané věci.
V této souvislosti je nutno přitakat argumentaci nalézacího soudu, jenž ve svém rozsudku (str. 20) konstatoval, že otázka předvídatelnosti okolností v dopravním provozu je otázkou právního posouzení, které spočívá na bedrech soudu, nikoliv soudních znalců. Ani právní závěry stran naplnění subjektivní stránky trestného činu, přijaté obecnými soudy, přitom Ústavní soud nepovažuje za extrémně rozporné s provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Obecné soudy při zkoumání zavinění stěžovatelky vzaly v potaz jak zjištěné objektivní faktory (zhoršené povětrnostní podmínky, stav vozovky atd.), tak faktory subjektivní (např. řidičskou zkušenost stěžovatelky), a dospěly k závěru, že stěžovatelka nezachovala potřebnou míru opatrnosti, neboť se s vozidlem nepohybovala rychlostí a způsobem umožňujícím bezpečné projetí příslušného dálničního úseku, čímž porušila ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Pro toto posouzení podle názoru obecných soudů není podstatné, že na základě znaleckého zkoumání nebylo možno stanovit, jaká konkrétní maximální rychlost by byla za daných povětrnostních podmínek přípustná pro bezpečný průjezd daným místem. Otázku, zda rychlost vozidla byla přiměřená či nepřiměřená, musí zodpovědět soud, který vychází z poznatků znaleckého zkoumání. Obecné soudy také v tomto ohledu své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud proto při respektování zásady minimalizace svého zásahu není oprávněn jejich závěry jakkoliv dále přehodnocovat.
Stěžovatelce pak nelze přisvědčit ani v námitce, že se obecné soudy dopustily logického rozporu, pokud její jednání označily za trestné, avšak zároveň konstatovaly, že jím nebyla porušena důležitá povinnost uložená zákonem ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zakotvené v §147 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní soud v tomto smyslu zdůrazňuje, že ne všechna porušení dopravních předpisů je možno považovat za porušení důležité zákonné povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení. Obecné soudy v projednávaném případě sice neshledaly na straně stěžovatelky porušení důležité povinnosti uložené zákonem, přesto však došly k názoru, že svým jednáním porušila povinnost zakotvenou v ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť nepřizpůsobila rychlost jízdy aktuálním povětrnostním podmínkám. Na základě toho shledaly, že došlo k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Na rozdíl od stěžovatelky nepovažuje Ústavní soud postup obecných soudů za svévolný, ani jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu