ECLI:CZ:US:2016:3.US.2271.15.1
sp. zn. III. ÚS 2271/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, 101 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 č. j. 39 Co 59/2015-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, v konečném úhrnu splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel se domnívá, že tento rozsudek porušuje jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku městského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2014 č. j. 28 P 93/2013-354 svěřil nezletilé děti stěžovatele do výchovy matky a stěžovateli uložil přispívat na jejich výživu celkovou částkou 7.000 Kč. Obvodní soud rozhodoval na návrh matky, která žádala úpravu poměrů nezletilých pro dobu po rozvodu manželství, jejich svěření do své výchovy a uložení povinnosti stěžovateli přispívat na výživu celkovou částkou 10.000 Kč. Stěžovatel souhlasil se svěřením dětí do výchovy matky, avšak navrhoval částku ve výši 4.000 Kč, kterou měl přispívat na jejich výživu. Obvodní soud rozhodoval pouze o návrhu matky, přičemž se odvolával na zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Obvodní soud konstatoval, že neshledal důvod, proč by děti neměly být svěřeny do výchovy matky. Při stanovování výše výživného obvodní soud přihlédl k potřebám dětí a k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům otce. Obvodní soud proto přihlédl k příjmům stěžovatele, jeho možnostem zabezpečit si další příjem a k jeho možnosti bezplatně užívat osobní automobil a byt. Rozsudek obvodního soudu stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl.
Oba rodiče podali proti rozsudku obvodního soudu odvolání, a to pouze do výroku o výživném. Matka navrhovala zvýšit částku na výživné na 10.000 Kč, stěžovatel ji navrhoval snížit na 4 000 Kč. Městský soud doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání matky je důvodné, odvolání stěžovatele nikoli. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem následně změnil výrok obvodního soudu o výživném tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživné celkovou částkou 10.000 Kč měsíčně. Městský soud uvedl, že obvodní soud nesprávně vycházel ze zákona o rodině, přičemž při svém rozhodování měl aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Městský soud se ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu, že otec mohl dosahovat měsíčních příjmů ve výši 32.000 Kč. V této částce městský soud zohlednil příjmy ve finanční podobě a dále benefity ve formě bezplatného užívání bytu a osobního automobilu. V této souvislosti soud poznamenal, že není rozhodující, zda stěžovatel tyto benefity požívá často či soustavně, ale zda má reálnou možnost je využívat.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces rozsudkem městského soudu tím, že mu soud uložil povinnost hradit výživné ve výši, která - dle jeho soudu - nevychází z jeho výdělků, životní úrovně a z jeho možností a schopností. Dále stěžovatel uvádí, že k zásahu došlo také tím, že městský soud vycházel z nepravdivých informací, které nemají oporu ve spise. Městský soud podle stěžovatele kromě příjmů v podobě odměny za výkon funkce jednatele započítal i jeho naturální požitky, tj. užívání bytové jednotky a osobního automobilu. Informace o těchto požitcích však podle stěžovatele nejsou pravdivé. Městský soud měl navíc pochybit tím, že správně nekvantifikoval hodnotu naturálních benefitů. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že městský soud vycházel z nedostatečně zjištěného stavu věci a následně nedostatečně zhodnotil jeho majetkovou situaci a životní úroveň.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, do kterého především směřuje ústavní stížnost, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a tedy ani další řádnou odvolací instancí. Proto Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu, pouze pokud obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných ústavním pořádkem České republiky. Tak tomu v posuzovaném případě není.
Napadený rozsudek městského soudu není projevem svévole ani není v rozporu se základními principy spravedlnosti. Závěry městského soudu jsou odůvodněné a je z nich patrné, jaké důkazy soud použil a jakým způsobem je hodnotil. V jeho závěrech tak nelze nalézt extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by odůvodnil kasační zásah Ústavního soudu (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014). Městský soud správně vyhodnotil možnost užívání bytu, resp. osobního automobilu, přičemž relevantní pro něj byla možnost, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti nevylučuje, a nikoli reálné užívání. Městský soud tak postupoval v souladu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709) a hodnotil také potencionalitu příjmů stěžovatele, tedy jeho schopnosti a možnosti, a nikoli jen fakticky dosahované příjmy. Ústavní soud proto neshledal zásah do základních práv stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu