ECLI:CZ:US:2016:3.US.2480.16.1
sp. zn. III. ÚS 2480/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016 sp. zn. 4 Tdo 211/2016, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. srpna 2015 sp. zn. 5 To 254/2015 a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. května 2015 sp. zn. 5 T 129/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 5 T 129/2014, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se - zjednodušeně řečeno - podle citovaného rozsudku dopustil tím, že dne 25. 10. 2014 v době kolem 18.00 hodin v Chomutově, u křižovatky ulic Tylova a Kozinova, po předchozí slovní rozepři poškozenému Zdeňku Chuchelovi vyhrožoval krátkou střelnou zbraní, kterou natáhl a namířil na poškozeného, čímž v poškozeném vzbudil důvodnou obavu o jeho život. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které však bylo v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuto.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel podle jeho názoru nevymezil žádný z dovolacích důvodů, pro které je možno dovolání podat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. K těmto závěrům pak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - obdobně jako to činil již v rámci odvolání a dovolání - že jediným důkazem, o který obecné soudy opřely závěr o jeho vině, je výpověď samotného poškozeného. Ostatní slyšení svědci byli svědky nepřímými, neboť nikdo z nich na místě činu nebyl. Ani manželka a dcera stěžovatele poškozeného neviděly, naopak obě potvrdily, že stěžovatel autem nikam nejel a že ve svém důsledku nevyšel ani na ulici před dům. Ostatní svědci pak do věci nemohli přinést nic nového, protože se o celé věci dozvěděli pouze zprostředkovaně, a to od poškozeného. Vina stěžovatele tak podle jeho názoru nebyla jednoznačně prokázána a stěžovatel je usvědčován pouze samotným poškozeným, když obecné soudy zjevně k věci přistupují tak, že výpověď poškozeného je a priori pravdivá a má vyšší váhu, než výpověď stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
10. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
11. Jak totiž bylo naznačeno výše, stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, se kterou se obecné soudy náležitě vypořádaly. Lze tak odkázat na jejich závěry, že manželka ani dcera stěžovatele výše popsaný konflikt mezi stěžovatelem a poškozeným bezprostředně svými smysly nevnímaly a ani vnímat nemohly. Dcera stěžovatele slyšela jen slovní roztržku mezi stěžovatelem a poškozeným u jejich domu, neboť doma sledovala televizi (poškozený měl podle stěžovatele dráždit jejich psy, což následně - jak dovodily obecné soudy - vedlo u stěžovatele k afektu a k vytýkanému jednání). Proto také nepostřehla, že její otec z domu nakrátko odešel a autem poškozeného dostihl a začal na něj mířit střelnou zbraní. Manželka stěžovatele se o celém incidentu dozvěděla až zpětně, neboť si v inkriminovanou dobu barvila v koupelně vlasy. Proto výpovědi manželky a dcery stěžovatele měly na celou věc jen omezený dopad. Soudy naopak uvěřily tvrzení poškozeného, neboť ten stěžovatele před incidentem vůbec neznal (nevěděl tedy například, že legálně drží střelnou zbraň), a přesto dokázal laicky popsat typ střelné zbraně, kterou ho stěžovatel ohrožoval, byť si v prvé chvíli myslel, že stěžovatel z auta vytahuje paralyzér. Soudy v této souvislosti příhodně konstatovaly, že není v podmínkách České republiky držení střelné zbraně zcela obvyklé, proto tvrzení poškozeného nepokládaly za nikterak fabulativní a uvěřily mu.
12. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že se poškozený při zpětném popisu události špatně prostorově orientoval, což v očích stěžovatele jeho výpověď značně znevěrohodnilo. Naopak poškozený i podle Ústavního soudu popsal travnatý porost, kde se se psem pohyboval a ten se také podařilo přesně identifikovat. Navíc poškozený incident v podstatě bezprostředně nahlásil na tísňovou linku Policie České republiky, i když v prvé chvíli tak učinit nechtěl (byl značně rozrušen) a k tomuto kroku přistoupil až na radu nejbližších. Jedním z příbuzných, jež poškozeného v psychickém šoku zastihli, byl i člen jeho vzdálenější rodiny, jenž byl posléze slyšen jako svědek před soudem a teprve v soudní síni ve stěžovateli poznal kolegu - myslivce, kterého od vidění znal. Nicméně před soudem uvedl, co o věci věděl, a to se shodovalo i s vylíčením skutkového děje, jak jej u soudu popsal sám poškozený.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu