ECLI:CZ:US:2016:3.US.2487.16.1
sp. zn. III. ÚS 2487/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Zábojníka, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem, sídlem Dlouhá 6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2016 č. j. 1 To 154/2016-43 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2016 č. j. 0 Nt 18015/2016-25, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 5, jakož i čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených usnesení se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Zmíněného trestného činu se měl stěžovatel dle napadeného usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") dopustit tím, že prostřednictvím obchodních společností společně se spoluobviněným Romanem Lukšíkem formálně přiznávali daňovou povinnost, ale nikdy ji nehradili, přičemž takto spolupachatelé konali s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením okresního soudu ze dne 12. 2. 2016, kdy u něj byly shledány důvody vazby dle §67 písm. a), b) trestního řádu. Okresní soud napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2016 č. j. 0 Nt 18015/2016-25 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť dospěl k závěru, že u stěžovatele je nadále dán důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Okresní soud tedy napadeným usnesením dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele a zároveň konstatoval, že účelu vazby nelze dosáhnout ani navrhovaným dohledem probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario. Okresní soud napadené usnesení odůvodnil zejména skutečností, že stěžovatel již před vzetím do vazby naplnil vazební důvod tzv. vazby útěkové, když poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nesdělil policejnímu orgánu svou skutečnou adresu, kde by byl k zastižení, dále nebyl dostupný ani prostřednictvím telefonického spojení a ani prostřednictvím svého právního zástupce.
3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud nově vyslechl svědky Ing. Stanislava Tomka, Martu Sakáčovou a Lindu Pandyovou za účelem přezkoumání důvodnosti stěžovatelovy stížnosti. Krajský soud se ztotožnil se závěrem napadeného usnesení okresního soudu a stížnost napadeným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho argumentací, kterou uvedl jednak na vazebním zasedání a především také ve své stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že neuvedl adresu, kde by byl k zastižení. Tvrdí, že byl po celou dobu prověřování, tj. přibližně dva roky, zcela kontaktní, a to na adrese trvalého pobytu (tedy na sídle ohlašovny), kde si přebíral poštu, na mobilním telefonu, dále prostřednictvím svého obhájce i daňového poradce. Stěžovatel k údajné nekontaknosti své osoby dodává, že způsob vedení obhajoby byl v daném případě zcela zjevně kladen k tíži stěžovatele. Jeho neochota předkládat důkazy ve svůj neprospěch (tedy jednání zcela v souladu se zásadou neobviňovat sám sebe) byla orgány činnými v trestním řízení ztotožněna s nekontaktností a nespoluprací. Stěžovatel vyvrací argumentaci obecných soudů tvrzením, že není dán důvod tzv. útěkové vazby, neboť stěžovatel po dva roky v době, kdy probíhalo prověřování, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14.
5. Stěžovatel dále dovozuje, že důvod tzv. útěkové vazby byl stanoven na základě hrozby vysokého trestu. Stěžovatel však v této souvislosti namítá, že nejsou dány žádné relevantní skutečnosti, které by minimální výši trestu v délce osmi let v případě stěžovatele odůvodňovaly, jelikož aktuální výše škody dle výroku usnesení o zahájení trestního stíhání neodůvodňuje uložení trestu v horní polovině trestní sazby. Nadto konečnou výši škody bude nutno ponížit, neboť minimálně část daně (ne-li celá daň) byla již přiznána.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že do rozhodování obecných soudů o vazbě může zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, N 125/50 SbNU 85).
10. Ústavní soud opakovaně ve vazebních věcech judikuje, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny (viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13, jakož i nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16). I v rámci vazebního řízení je pak nutné, aby orgány činné v trestním řízení dodržovaly kritéria zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, tedy aby zejména zjišťovaly a náležitě zhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být následně pečlivě odůvodněno. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) a taktéž nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16]. Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09, N 85/57 SbNU 137).
11. Pokud jde o tzv. vazbu útěkovou, jako je tomu v případě stěžovatele, Ústavní soud konstatoval, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy, aby se obviněný nevyhýbal trestnímu stíhání, čímž by naplnil důvodnost vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující, neboť je vždy nutné přihlédnout k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [viz nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353); nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)]. Hrozbou vysokým trestem se rozumí, pokud lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3294/09 (N 93/61 SbNU 447); nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)]. Pro posouzení, zda je dán důvod tzv. vazby útěkové, je zejména nutné, aby se soud zabýval konkrétními skutečnostmi, které důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše musí být přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu (viz nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 či nález sp. zn. I. ÚS 2665/13).
12. Stěžovatel svými námitkami brojí proti uvalení, resp. prodloužení tzv. vazby útěkové, neboť údajně nenaplnil předmětný vazební důvod, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a zdržoval se na adrese u své družky. Po prostudování napadených usnesení však Ústavní soud těmto námitkám nemůže přisvědčit, neboť argumentace obecných soudů tak, jak je v napadených usneseních rozvedena, tyto stěžovatelovy námitky beze zbytku vyvrací. Z napadených usnesení vyplývá, že stěžovatel s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a komunikoval toliko do té doby, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel nenahlásil orgánům činným v trestním řízení po celou dobu trestního řízení svou skutečnou adresu, kde by jej bylo možno reálně zastihnout, přičemž adresu trvalého bydliště má dle napadeného usnesení okresního soudu stále evidovanou na adrese Městského úřadu X. Dle zjištění okresního soudu nebyl stěžovatel dostupný ani na svém mobilním telefonu a dokonce ani prostřednictvím svého obhájce. Zcela evidentně tedy stěžovatel naplnil důvod tzv. útěkové vazby a zjištění obecných soudů se de facto ani neliší od tvrzení stěžovatele, že po celou dobu prověřování byl pro orgány činné v trestním řízení kontaktní, což ovšem obecné soudy v napadených usneseních nepopírají. Stěžovatel přestal komunikovat s orgány činnými v trestním řízení poté, co byla zahájena fáze vyšetřování, tedy poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Do této doby nebylo procesní postavení stěžovatele vyjasněné, byť se mohl důvodně domnívat, že je podezřelým, nicméně až zahájením trestního stíhání bylo procesní postavení stěžovatele postaveno najisto, z čehož vyplývá i širší škála opatření, která proti takové osobě mohou být orgány činnými v trestním řízení autoritativně použita a mezi něž lze vazbu, jakožto nejinvazivnější opatření, zařadit. Z hlediska naplnění vazebního důvodu tzv. vazby útěkové je proto nutné zohledňovat spolupráci (ve formě prosté komunikace, tedy zmiňované kontaktnosti) s orgány činnými v trestním řízení zejména počínaje okamžikem zahájení trestního stíhání, neboť pouze na osobu obviněnou lze vazbu uvalit. V případě stěžovatele ani nemusela být zvažována důvodná obava, zda stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul, neboť stěžovatel rovnou vazební důvod naplnil. Z hlediska důvodnosti prodloužení vazby je potom nutné zmínit, že obecné soudy rozhodující o vazbě nejsou povinny a v souladu s účelem zákona ani oprávněny vyčkávat, zda obviněný opětovně naplní důvod vazby útěkové. Lze tedy souhlasit s tezí krajského soudu, který konstatoval, že vyčkávání na naplnění důvodů vazby dle §67 písm. a) trestního řádu by institut tzv. vazby útěkové zcela eliminovalo. Touto argumentací je zároveň vyvrácena i námitka stěžovatele, že vazba je v jeho případě odůvodněna toliko hrozbou vysokého trestu, neboť v případě stěžovatele je zásadním důvodem vzetí do vazby, resp. důvodem prodloužení vazby, to, že stěžovatel již vazební důvod tzv. vazby útěkové naplnil. Nadto z napadených usnesení obecných soudů vyplývá, že tyto, zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou Ústavního soudu, posoudily existenci vazebního důvodu tzv. vazby útěkové ve všech zmiňovaných souvislostech.
13. Pokud jde o způsob vedení obhajoby, který byl stěžovateli dle jeho tvrzení kladen k tíži, což zakládá porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, Ústavní soud podotýká, že je nutné rozlišovat mezi právy obhajoby a mezi obstrukcemi, které mohou trestní řízení velmi úspěšně mařit. Způsob vedení obhajoby, který spočívá ve skrývání se, není právem aprobovaný a zakládá existenci vazebního důvodu tzv. vazby útěkové. Pokud tedy stěžovatel touto svou námitkou tvrdí, že taktika obhajoby skutečně spočívala ve vědomém skrývání se, potom stěžovatel de facto potvrzuje správnost rozhodnutí o uvalení, resp. dalším prodloužení vazby.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu