ECLI:CZ:US:2016:3.US.2495.16.1
sp. zn. III. ÚS 2495/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Anny Haisové, zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, sídlem Veselá 237/37, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 7 Td 19/2016-7, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 7. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka podala dne 28. 4. 2016 ve fázi odvolacího řízení návrh na odnětí její trestní věci (vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 18/2014) Krajskému soudu v Brně podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že se trestní věc Krajskému soudu v Brně neodnímá.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasila se závěry Nejvyššího soudu, zejména poukázala na pochybení Krajského soudu v Brně, který předložil Nejvyššímu soudu její dřívější návrh na přikázání věci jinému soudu ze dne 16. 6. 2014 až po svém rozhodnutí o jejím dřívějším odvolání. Stěžovatelka má za to, že nyní uvedla Nejvyššímu soudu závažné důvody, pro které měla být věc přikázána jinému (odvolacímu) soudu, avšak Nejvyšší soud je posoudil účelově jen jako výtky proti postupu Krajského soudu v Brně a jako výtky o domnělých osobních vazbách soudců Krajského soudu v Brně na stěžovatelku. Stěžovatelka poukázala na to, že tento její (již) třetí návrh (za období tří let) na delegaci věci jinému soudu byl přidělen témuž senátu Nejvyššího soudu, což u ní budí pochybnost o souladu rozvrhu práce Nejvyššího soudu se zákonem.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je však nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod se nyní odchýlit od svých již dřívějších závěrů vyslovených v usnesení sp. zn. III. ÚS 2963/15, jež se týkalo obdobné stěžovatelčiny věci.
5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy (trestní) řízení před soudy nebylo dosud skončeno. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že v její věci nemůže Krajský soud v Brně rozhodnout spravedlivě. Je třeba v obecné rovině konstatovat, že projednání a rozhodnutí věci má být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednána a rozhodnuta soudem, kterým projednávána a rozhodnuta být neměla, resp. kterému měla být odňata. Bude-li však mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení pro nedostatek nestrannosti rozhodujících soudců bylo, nebo že rozhodnutí - bude-li jí nepříznivé - bylo vydáno soudci objektivně podjatými, nic nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež jí jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, a ochrana jí nebyla poskytnuta, může se domáhat zásahu Ústavního soudu. V tomto směru lze poukázat na usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 785/15 a ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 2169/12.
7. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj