ECLI:CZ:US:2016:3.US.2526.15.1
sp. zn. III. ÚS 2526/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Blanky Bachrachové, právně zastoupené Mgr. Sylvou Zborovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Velvarská 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 55 Co 418/2014-200 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. května 2014 č. j. 29 C 72/2012-168, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Petry Zimmermanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle ní dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že předmětem dotčeného soudního řízení byly nároky z nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou (dále také "žalobkyně") a vedlejší účastnicí (dále také "žalovaná") dne 1. ledna 2010 k bytové jednotce v Libni (dále jen "byt") na dobu od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010.
Žalobkyně (nájemkyně) se domáhala vrácení složené kauce ve výši 10.000,- Kč a nároku na přeplatek na zálohách na služby za období leden až květen 2010 ve výši 7.873,- Kč s tvrzením, že dne 28. dubna 2010 dala žalované výpověď z nájmu bytu. Dne 31. května 2010 měla být podle tvrzení žalobkyně mezi ní a žalovanou uzavřena ústní dohoda o ukončení nájmu ke dni 31. května 2010; žalobkyně podle svých tvrzení byt vyklidila, předala klíče žalované a došlo k odečtu médií.
Žalovaná podala ve věci vzájemný návrh, v němž tvrdila, že nedošlo k platnému ukončení nájmu výpovědí, ani uzavřením dohody o ukončení nájmu. Nájemní vztah podle ní trval po celou ve smlouvě dohodnutou dobu, tj. od 1. ledna 2010 až do 31. prosince 2010. Žalovaná proto po žalobkyni požadovala úhradu částky 39.155,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Rozsudkem ze dne 26. května 2014 č. j. 29 C 72/2012-168 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 tak, že uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni 7.873,- Kč (výrok I.) a povinnost žalobkyni zaplatit žalované 39.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku; žalobu co do částky 10.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 35.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). V odůvodnění obvodní soud konstatoval, že nájemní smlouva byla uzavřena platně, naopak neplatným právním jednáním byla výpověď nájmu bytu bez uvedení výpovědní lhůty; nájem rovněž nemohl zaniknout ústní dohodou. Proto obvodní soud dovodil, že nájemní vztah trval po celou dobu stanovenou v nájemní smlouvě, a žalované, jako pronajímatelce, přiznal nárok za nájemné i za sporné období červenec - prosinec 2010.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 č. j. 55 Co 418/2014-200 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a III. potvrdil; ve výroku IV. změnil rozsudek tak, že náklady činí 23.854,40 Kč, jinak znění výroku rovněž potvrdil. Žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8.550,- Kč.
III.
Ústavní stížností stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny tím, že svá rozhodnutí založily výhradně na formalistickém hodnocení sporné záležitosti, aniž by řádně zjistily skutkový stav věci, jakož i tím, že se nevypořádaly s námitkami a tvrzeními stěžovatelky, a zejména řádně neodůvodnily neprovedení důkazů, které měly prokázat skončení nájmu na základě oboustranné dohody stěžovatelky a vedlejší účastnice.
Stěžovatelka opakuje svá skutková tvrzení, která uvedla v řízení před obecnými soudy, přičemž zejména zdůrazňuje, že ukončení nájmu bytu bylo především založeno na oboustranně jasně deklarované vůli nájem ke dni 31. května 2010 ukončit. K tomu také směřovalo veškeré jednání stran a obě strany s tím byly srozuměny. Nárok žalované podle stěžovatelky nemohl vzniknout už z toho důvodu, že stěžovatelka se souhlasem žalované byt k uvedenému dni vyklidila a od té doby již do něj neměla přístup. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy pochybily, když neposuzovaly vůli smluvních stran při ukončování předmětného nájemního vztahu, ani nezkoumaly, zda žalovaná po dohodnutém ukončení nájmu nepronajímala předmětný byt jinému subjektu. K prokázání těchto skutečností stěžovatelka navrhla provést důkaz předložením daňového přiznání za rok 2010 žalované a výslech svědka Hackera; neprovedením navržených důkazů soudy podle jejího názoru nepřípustně zasáhly do jejích základních práv.
IV.
Ústavní soud prostudoval obsah napadených soudních rozhodnutí ve světle stěžovatelkou předkládaných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud zvláštním orgánem ochrany ústavnosti. Není vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto zásadně není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále zvážit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle ze strany ve věci rozhodujících soudů (viz např. usnesení ze dne 7. května 2015 sp. zn. III. ÚS 2125/13).
V projednávaném případě stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, přičemž své námitky konkrétně směřuje do aspektu práva na odůvodnění soudního rozhodnutí, zákazu svévole či libovůle v soudním rozhodování, jakož i k otázce opomenutých důkazů. Ústavní soud se s uvedenými námitkami neztotožnil z níže uvedených důvodů.
Ústavní soud v prvé řadě shledal, že v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy logicky a přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny při rozhodování o nárocích vyplývajících z nájemního vztahu a na základě jakých skutečností dospěly k závěrům přijatým ve výrocích napadených rozhodnutí. Vypořádaly se přitom dostatečně s konkrétními tvrzeními, které stěžovatelka v rámci řízení předložila. Podle Ústavního soudu nelze považovat za svévoli v rozhodování obecných soudů, pokud tyto v souladu s platnými právními předpisy dospěly k závěru o neplatnosti výpovědi z nájmu podané stěžovatelkou, jakož i k závěru o neplatnosti ústní dohody o ukončení nájmu mezi stranami nájemní smlouvy. Tyto své závěry soudy opřely o znění ustanovení §710 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník") podle kterého nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, písemnou výpovědí nebo jiným způsobem stanoveným tímto zákonem. Podmínkou platnosti dohody o ukončení nájmu, jak soudy správně dovodily, je podle citovaného ustanovení její písemná forma (§710 odst. 1 občanského zákoníku); pro platnost výpovědi je pak kromě její písemné formy rovněž nezbytné uvedení délky výpovědní lhůty v jejím textu (§710 odst. 2 občanského zákoníku). Jelikož obecné soudy neshledaly, že by došlo k platnému ukončení nájemního vztahu výpovědí či vzájemnou dohodou smluvních stran, nevyhnutelně dospěly k závěru, že smluvní vztah z nájmu bytu trval až do uplynutí sjednané doby stanovené v nájemní smlouvě. Z této skutečnosti pak vyvodily závěry o nárocích stran vyplývajících ze smluvního vztahu.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy pochybily, pokud se nezabývaly vůlí smluvních stran při ukončování nájemního vztahu, nelze její námitce přisvědčit. Obecné soudy byly při posuzování ukončení nájemního vztahu vázány kogentními právními normami, které aplikovaly v souladu s jejich zněním a účelem. Nemohla proto obstát ani argumentace stěžovatelky stran jejího faktického vyklizení předmětného bytu, neboť soudy na základě platné právní úpravy správně dovodily, že tato skutečnost je pro posouzení ukončení nájemního vztahu právně bezvýznamná. Lze přitom přitakat názoru odvolacího soudu, podle nějž by tvrzená ústní dohoda (či absence faktického užívání bytu stěžovatelkou) mohla mít význam pouze při posouzení otázky, zda se přiznání nároku žalované neocitá v rozporu s dobrými mravy. Soud nicméně konstatoval, že předání bytu žalované ani jeho případný pronájem žalovanou třetí osobě stěžovatelka neprokázala.
Pakliže obecné soudy odmítly provést stěžovatelkou navrhované důkazy spočívající ve výslechu svědka Františka Hackera či v předložení daňového přiznání žalované za rok 2010, nelze jejich postup z pohledu Ústavního soudu hodnotit jako protiústavní. Oba soudy totiž náležitě zdůvodnily, proč považují uvedené důkazy za nadbytečné, resp. nesměřující ke zjištění tvrzených skutečností. Ani v tomto ohledu proto nemohl Ústavní soud námitkám stěžovatelky vyhovět.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že obecné soudy v projednávané věci naplnily požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí a nedopustily se ani jiného excesu, kterým by mohlo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu