ECLI:CZ:US:2016:3.US.2534.14.1
sp. zn. III. ÚS 2534/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 8 As 52/2013-69, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2013 č. j. 22 A 166/2011-56, rozhodnutí rektora Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 19. května 2011 č. j. 2061/2011-R, rozhodnutí děkanky Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 4. února 2010 č. j. Stu/G/319/10 a rozhodnutím rektora Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 8. června 2010 č. j. 1399/2010-R a 1400/2010-R, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §68 odst. 1 věty první zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Univerzity Palackého v Olomouci, zastoupené Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Vozovce 333/21, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
II. Návrh, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit Univerzitě Palackého v Olomouci náklady řízení, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. července 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 33, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 13 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň podal návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §68 odst. 1 věty první zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), a požádal o přednostní projednání věci.
2. Stěžovatel byl od akademického roku 2007/2008 studentem magisterského studijního programu Právo a právní věda, studijní obor Právo, na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, pro který mu byl s ohledem na jeho těžké zdravotní postižení a rodinnou situaci povolen individuální studijní plán. Již v prvním ročníku svého studia měl zapsán předmět Úvod do studia práva. Protože se nezúčastnil ani jednoho ze čtyř řádně vypsaných termínů kolokviálních testů, zapsal si tento předmět opětovně i v akademickém roce 2008/2009. Ani v jeho průběhu ovšem nevykonal kolokvium úspěšně, neboť v žádném termínu, kdy se ho zúčastnil, nezískal požadovaný minimální počet bodů. To platí i pro poslední mimořádný termín dne 1. září 2009, který mu byl k jeho žádosti povolen rozhodnutím rektora Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "rektor").
3. Nesouhlas s uvedeným hodnocením uplatnil stěžovatel ve své žádosti o přezkoumání hodnocení kolokvia, kterou podal podle čl. 12 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 14. dubna 2005 (dále jen "studijní a zkušební řád"). O jeho žádosti rozhodl rektor rozhodnutím ze dne 2. října 2009 č. j. 1608/2009-R tak, že nedošlo k pochybení ze strany vyučujícího a výsledek "nevyhověl" je zcela důvodný. Kolokvium mělo proběhnout řádně a objektivně, byl zachován rovný přístup, objektivnost byla zajištěna přítomností dalšího vyučujícího a vyučující poskytli stěžovateli potřebné výhody v souvislosti s jeho zdravotním omezením. Žalobu proti tomuto rozhodnutí odmítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 22 Ca 263/2009-31 s odůvodněním, že mu nepřísluší hodnotit splnění podmínek pro vykonání kolokvia.
4. Nesplnění uvedené studijní povinnosti bylo důvodem, pro který děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "děkanka právnické fakulty") rozhodnutím ze dne 4. února 2010 č. j. Stu/G/319/10 rozhodla o ukončení studia stěžovatele. Podle čl. 7 odst. 2 studijního a zkušebního řádu je totiž tentýž předmět možno zapsat v rámci studia jednoho studijního programu nejvýše dvakrát. Tím, že stěžovatel úspěšně neabsolvoval předmět Úvod do studia práva, nesplnil podmínky pro absolvování studijního roku 2008/2009 vyplývající ze studijního programu, čímž byl bezezbytku naplněn důvod pro ukončení studia podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách a čl. 20 odst. 1 písm. a) studijního a zkušebního řádu.
5. Rozhodnutím ze dne 8. června 2010 č. j. 1399/2010-R nevyhověl rektor žádosti stěžovatele o povolení výjimky ze studijního a zkušebního řádu spočívající v možnosti vykonat kolokvium z předmětu Úvod do studia práva přezkoušením jiným vyučujícím či před komisí. Rozhodnutím z téhož dne č. j. 1400/2010-R pak nevyhověl ani jeho žádosti o povolení výjimky spočívající v možnosti opětovně si tento předmět zapsat. Obě rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, kterou však Krajský soud v Ostravě odmítl usnesením ze dne 13. ledna 2011 č. j. 22 A 91/2010-42 na základě §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního. Dospěl totiž k závěru, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími toliko z formálního hlediska, nikoliv však ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, a tudíž jsou vyloučena ze soudního přezkumu. Stěžovatel podle názoru soudu neměl právo na udělení výjimky a žalovaný nemusel jeho žádosti vyhovět. Přezkoumatelné by bylo až případné rozhodnutí o ukončení studia, k němuž by mohlo dojít v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2011 č. j. 8 As 38/2011-67. Následnou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 211/12 (všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněnou.
6. K žádosti stěžovatele přezkoumal rektor rozhodnutí děkanky právnické fakulty o ukončení jeho studia a rozhodnutím ze dne 19. května 2011 č. j. 2061/2011-R je potvrdil. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel si jako student prezenční formy studia musel být vědom již v akademickém roce 2007/2008, že jedinou cestou pro získání kolokvia z předmětu Úvod do studia práva byl písemný test. Nebylo možné jej absolvovat uplatněním písemné práce z jiného předmětu. Pakliže stěžovatel v této souvislosti poukázal na "písemné sdělení vyučujícího o splnění obou studijních povinností", jednalo se o e-mail, kterým vyučující pouze odpověděl na jeho dotaz, zda si může přijít předmět zapsat. Vyučující zkrátka logicky předpokládal, že osoba, která se ho na něco takového dotazuje, má podmínky splněny. Při zápisu nicméně zjistil, že tomu tak není. Podmínky pro udělení kolokvia byly předem jasně stanoveny v sylabu zveřejněném na stránkách předmětu, přičemž mezi ně patřila především povinnost získat 13 bodů v kolokviálním testu. Jednorázová výjimka byla učiněna pouze pro termín dne 16. března 2009, kdy byl limit snížen na 11 bodů jako kompenzace pro osoby, které se z důvodu chyby vyučujícího marně dostavily na předchozí termín. Tato mimořádná událost založená objektivními skutečnostmi ale nezakládala žádné legitimní očekávání o stejném zacházení pro budoucnost.
7. Rektor dále uvedl, že struktura otázek testu a klíč rozdělení bodů je záležitostí vyučujícího. To, kolik bodů maximálně bylo možné získat z jednotlivých otázek, bylo ovšem určeno dopředu. Není pravdou, že by vyučující odmítl hodnotit otázky s možností výběru. Jako nesprávné je vyhodnotil, protože stěžovatel zaškrtl více možností, ačkoliv pouze jedna z nabídek mohla být správná. Přisvědčit pak nebylo lze ani tvrzení o nerovných podmínkách. Veškerá stěžovatelem namítaná opatření byla učiněna jako reakce na předchozí námitky o nezohlednění jeho handicapu. K dodání tří zdrojů pro citování ve fyzické podobě (kniha, sborník, časopis), se založením stránek, ze kterých měla být citace činěna, přistoupil vyučující z důvodu prohlášení stěžovatele, že v testech obsažené scany zdrojů pro citování jsou pro něj malé, nejasné a tudíž nečitelné. Prodloužení časového limitu z 12 na 20 minut nebylo způsobeno jinou formou předloh, ale jednalo se o další vstřícný krok k osobě stěžovatele. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že stěžovatel nesplnil studijní povinnosti z předmětu Úvod do studia práva.
8. Pokud stěžovatel namítal překážku věci rozhodnuté a překážku litispendence, podle rektora se jednalo o námitky bezdůvodné, neboť v jeho věci neprobíhalo žádné jiné řízení, ani neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí ve věci ukončení jeho studia. Zásada "ne dvakrát v téže věci" se navíc ve správním právu uplatňuje jen omezeně, když podle §48 odst. 2 správního řádu nelze toliko dvakrát přiznat stejné právo nebo uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě. Skutečnost, že §68 odst. 1 věta první zákona o vysokých školách vylučuje použití správního řádu na rozhodování o právech a povinnostech studentů, se nedotýká práv stěžovatele. Procesní právní úprava pro řízení před orgány vysoké školy je totiž obsažena zčásti v zákonu o vysokých školách, zčásti ve studijním a zkušebním řádu. Podle §177 správního řádu jsou přitom veřejné vysoké školy povinny rozhodovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů.
9. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí rektora byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2013 č. j. 22 A 166/2011-56. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zas byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 8 As 52/2013-69. Z posledně uvedeného rozsudku vyplývá, že dojde-li rozhodnutím orgánů vysoké školy k ukončení studia pro neudělení kolokvia, pak lze v rámci soudního přezkumu tohoto rozhodnutí ve správním soudnictví přezkoumávat i dodržení procesních pravidel při vyhodnocení pokusu o získání kolokvia. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel nenamítal porušení těchto pravidel, nýbrž pouze to, že ze strany vedoucího pracoviště nedošlo k přezkoumání věcné správnosti vyhodnocení tohoto testu ve smyslu čl. 12 odst. 6 studijního a zkušebního řádu. K takovému posouzení však došlo. Již rozhodnutím ze dne 2. října 2009 č. j. 1608/2009-R rektor vyslovil, že nebylo shledáno pochybení ze strany vyučujícího a výsledek "nevyhověl" je důvodný. Předmětem rozhodnutí o výjimkách již otázka věcné správnosti vyhodnocení testu nebyla. Nejvyšší správní soud zároveň (byť nad rámec důvodů zamítnutí kasační stížnosti) uvedl svůj právní názor vyslovený v jiném rozhodnutí ve věci stěžovatele (konkrétně rozsudku ze dne 31. října 2011 č. j. 8 Ans 12/2011-132, v němž šlo o nečinnost rektora při rozhodování o jeho žádostech o výjimky), že soud ve správním soudnictví nemůže přezkoumávat hodnocení projevených znalostí při absolvování kolokvia.
10. Ve vztahu k rozhodnutím o nepovolení výjimek Nejvyšší správní soud konstatoval, že jde o podkladová rozhodnutí, jejichž závěr mohl mít vliv na rozhodnutí rektora v meritu věci (na výrok o potvrzení či zrušení rozhodnutí děkanky o ukončení studia), jestliže by žádostem o výjimku bylo vyhověno. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno za skutkového stavu, kdy již byly tyto žádosti rozhodnutím zamítnuty, je závěr o nesplnění studijních povinností v akademickém roce 2008/2009 vyplývajících ze studijního programu správný a v souladu se zákonem o vysokých školách. Uvedená rozhodnutí byla vydána v režimu správního uvážení, přičemž skutečnosti, z nichž rektor vycházel, mají oporu ve spisovém materiálu. Úvaha vedoucí k zamítnutí žádostí stěžovatele vyplývá z jejich odůvodnění a nevykazuje znaky libovůle či svévole. V žádném případě nejde o rozhodnutí nepřezkoumatelná.
11. Nedůvodnými byly shledány i námitky, podle nichž stěžovatel splnil podmínky pro udělení kolokvia fakticky dvakrát. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěry rektora, podle něhož z písemného sdělení vyučujícího na e-mailový dotaz stěžovatele nebylo možné dovozovat potvrzení splnění studijních povinností. Ve shodě s krajským soudem dále konstatoval, že výjimka spočívající ve vykonání kolokvia testem s dosažením 11 bodů oproti standardnímu požadavku dosažení 13 bodů, jež byla stanovena pro přeložený termín dne 16. března 2009, nepředstavuje diskriminaci stěžovatele. Možnosti získání kolokvia zvýhodněným testem stěžovatel ostatně sám využil, aniž by však v uvedeném termínu dosáhl potřebného počtu 11 bodů. V dalším pro něho zvlášť vypsaném termínu již potřebných 13 bodů nedosáhl.
12. Námitku protiústavnosti §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách měl stěžovatel vznést v kasační stížnosti toliko v abstraktní rovině, aniž by na základě konkrétních skutkových okolností projednávané věci tvrdil, proč mělo právě postupem univerzity dojít k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv.
II.
Argumentace stěžovatele
13. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti senátem v nesprávném složení. Podle přípisu, který obdržel po jejím podání, měl ve věci rozhodovat senát ve složení soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra. Z napadeného rozsudku ovšem vyplývá, že místo prvně uvedeného soudce rozhodovala jako členka senátu soudkyně Mgr. Jana Brothánková, jež byla v době rozhodování k Nejvyššímu správnímu soudu dočasně přidělena. Tím mělo být porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť ke změně ve složení senátu došlo bez toho, aby k tomu byl dán zákonný důvod.
14. Pokud jde o samotné posouzení jeho žaloby, podle stěžovatele děkanka právnické fakulty rozhodla o ukončení jeho studia v rozporu s čl. 12 odst. 6 studijního a zkušebního řádu ve spojení s §17 odst. 1 a §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách. Jeho případ totiž fakticky nepřezkoumala po stránce organizační a materiální. Zejména neumožnila posouzení otázky, zda stěžovatel splnil či nesplnil své studijní povinnosti, jiným vyučujícím, který by nebyl podřízen podjatému garantovi předmětu Úvod do studia práva. V řízení před správním soudem navíc vyšlo najevo, že kolokviální testy stěžovatele ani jiných studentů, kteří absolvovali tento předmět v akademickém roce 2008/2009, nemá Univerzita Palackého v Olomouci k dispozici a nemůže je předložit. Za této situace tak nemohla být schopna unést důkazní břemeno v tom směru, že stěžovatel bez jakýchkoliv pochybností nesplnil studijní povinnosti vyplývající ze studijního a zkušebního řádu, v důsledku čehož nelze ponechat v platnosti rozhodnutí o ukončení jeho studia.
15. Podmínky pro udělení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva měl stěžovatel splnit fakticky dvakrát. Prvně mu měl tuto skutečnost sdělit vyučující v rámci písemné komunikace, a to ještě v akademickém roce 2007/2008. Není přitom podstatné, že si tehdy vyučující danou skutečnost neověřil. Toto sdělení mělo na straně stěžovatele vytvořit legitimní očekávání ohledně splnění studijních povinností. V následujícím akademickém roce pak měl dosáhnout bodového hodnocení přinejmenším 11 bodů (při správném hodnocení jeho testu měl být počet bodů vyšší) z maximálního počtu 20. Stěžovatel zpochybňuje, že pro úspěšné absolvování testu potřeboval získat až 13 bodů, neboť přinejmenším v případě jednoho termínu kolokvia byla akceptována nižší bodová hranice, jež činila právě 11 bodů. S ohledem na ústavní princip rovnosti a zákazu diskriminace se toto snížení mělo použít ve vztahu ke všem termínům. Místo toho došlo k ústavně nepřípustné nepředvídatelné změně kritérií v posuzování studijních povinností. Stěžovatel namítá, že nebyla fakticky realizována ani přiměřená opatření, která by ve vztahu k němu umožňovala vyvážit nerovnost, jež přirozeně vzniká mezi studenty bez zdravotního postižení a studenty s handicapem, k nimž stěžovatel patří.
16. V nevyhovění žalobě spatřuje stěžovatel překvapivé rozhodnutí, a to z toho důvodu, že mu bylo podle §36 odst. 3 soudního řádu správního přiznáno osvobození od soudních poplatků, jehož podmínkou je skutečnost, že žaloba není zcela zjevně nedůvodná. Zamítnutí správní žaloby nebo kasační stížnosti by tedy v případě přiznání osvobození mělo být spíše výjimkou z pravidla; jedná se o odklon, s nímž by se příslušný soud měl velmi pečlivě vypořádat.
17. Správní soudy se měly dopustit pochybení i tím, že nepřezkoumaly podkladová rozhodnutí rektora ze dne 8. června 2010 č. j. 1399/2010-R a 1400/2010-R ve věci výjimek ze studijního a zkušebního řádu. Zákonnost těchto aktů měla být přezkoumána spolu s rozhodnutím ve věci samé, tedy společně s rozhodnutím rektora, kterým zamítl žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí o ukončení jeho studia. Stěžovatel je přesvědčen, že mu s ohledem na konkrétní okolnosti svědčilo subjektivní veřejné právo na rozhodnutí o povolení výjimky. V uvedených rozhodnutích spatřuje libovůli a považuje je za nepřezkoumatelná. Nijak z nich totiž neplyne, jaké okolnosti rektor při svém rozhodování zvažoval.
18. Podstatou posledního okruhu námitek stěžovatele je nesouhlas s postupem rektora, který při svém rozhodování neaplikoval správní řád. Stěžovatel považuje ustanovení §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách, podle něhož se na rozhodování o právech a povinnostech studenta nevztahují obecné předpisy o správním řízení, za protiústavní, přičemž v této souvislosti poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu [konkrétně nález ze dne 5. listopadu 1996 sp. zn. Pl. ÚS 14/96 (N 114/6 SbNU 323; 3/1997 Sb.) a nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241; 240/2005 Sb.)]. Zákon totiž pro tyto případy nestanoví procesní úpravu, která by byla s to v úplnosti nahradit pravidla obsažená ve správním řádu. Uvedené ustanovení proto navrhuje zrušit.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 52/2013, spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 166/2011 a studijní spis stěžovatele vedený Univerzitou Palackého v Olomouci. Současně požádal účastníky řízení o vyjádření se k ústavní stížnosti.
III./a
Vyjádření Nejvyššího správního soudu
20. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 17. července 2015 zaujal stanovisko k jednotlivým okruhům argumentace stěžovatele. K námitce nesprávného složení senátu uvedl, že stěžovatel byl o složení senátu informován dopisem ze dne 14. srpna 2013, v němž byl současně upozorněn na to, že může dojít k jeho změně s ohledem na změnu rozvrhu práce. Právě k takovéto změně došlo v souvislosti s dočasným přidělením soudkyně Mgr. Jany Brothánkové k Nejvyššímu správnímu soudu na dobu 6 měsíců, a to v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Seznam věcí přidělených této soudkyni byl zveřejněn na internetových stránkách soudu v rámci Přílohy č. 1 k rozvrhu práce pro rok 2014. Přidělení věcí soudkyni dočasně přidělené tak bylo podle rozvrhu práce známo a splňovalo obecné požadavky na zachování práva na zákonného soudce, které konstantně zastává judikatura Ústavního soudu. Věc jí byla přidělena podle zásad přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Vzhledem k informaci, které se stěžovateli dostalo, tedy že může dojít ke změně rozvrhu práce, byl splněn i požadavek předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu.
21. Argumentace stěžovatele, že by měl být dočasně přiděleným soudcům přidělován u Nejvyššího správního soudu samostatný nápad stejně jako soudcům trvale přiděleným, neodpovídá podle pravidel stanovených rozvrhem práce pro rok 2014 skutečnosti. Dočasně přiděleným soudcům se (vyjma rejstříku Na) nové věci nepřidělují, protože by se v případě přidělení nového samostatného nápadu (věcí napadlých po jejich přidělení od 1. ledna 2014) mohli fakticky podílet jen na procesních úkonech, jež musí předcházet vlastnímu rozhodnutí o kasační stížnosti. Jejich podílu na meritorním posouzení těchto věcí by bránila skutečnost, že provedení uvedených úkonů zabírá zpravidla 3 až 6 měsíců. Věci nově napadlé by tak musely být po skončení stáže (v případě jejího neprodloužení nebo nepřeložení soudce trvale k Nejvyššímu správnímu soudu) podle rozvrhu práce opět přiděleny původním či jiným soudcům.
22. Ve vztahu k ostatním argumentům stěžovatele Nejvyšší správní soud označil za nedůvodné tvrzení, že z osvobození od soudních poplatků bylo možné vyvozovat úspěšnost žaloby. Závěr o zjevné neúspěšnosti návrhu by byl soud oprávněn učinit jen v situaci, kdy by byla kasační stížnost podána opožděně, osobou k tomu neoprávněnou, nebo by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná. V daném případě však o žádný takovýto případ nešlo, přičemž k věcnému posouzení důvodnosti či nedůvodnosti kasační stížnosti mělo dojít až v následném řízení.
23. Ustanovení §68 odst. 1 zákona o vysokých školách je podle Nejvyššího správního soudu nutné chápat jako výraz snahy zákonodárce vyjmout rozhodovací proces, ve kterém vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech svých studentů, z mantinelů podrobnostmi přetížené právní úpravy v podobě správního řádu. Jedná se o reflexi autonomie vysokých škol, resp. ochrany výkonu jejich zákonem garantované samosprávy, do určité flexibility při rozhodování o věcech studia a studentů. Účelem a smyslem této výjimky však není úplné vyloučení správního řádu ve všech jeho obecných ustanoveních. Tento závěr vyplývá i z §105 odst. 1 zákona o vysokých školách, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Ve zbytku Nejvyšší správní soud odkázal na relevantní části odůvodnění svého rozsudku, resp. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, které se vypořádávají s jednotlivými argumenty stěžovatele. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
III./b
Vyjádření Krajského soudu v Ostravě
24. Krajský soud v Ostravě přípisem ze dne 29. června 2015 plně odkázal na odůvodnění napadených rozsudků.
III./c
Vyjádření Univerzity Palackého v Olomouci
25. Rektor Univerzity Palackého v Olomouci prof. Mgr. Jaroslav Miller, M.A., Ph.D., ve svém vyjádření ze dne 24. července 2015 uvedl, že stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu, jež mají vypovídat o protiústavnosti vyloučení aplikace správního řádu, řešily situaci, kdy právní předpis přímo vylučoval aplikaci obecných předpisů o správním řízení, aniž by zároveň obsahoval jinou úpravu. To však není případ zákona o vysokých školách, jelikož ten požadovanou autonomní procesní úpravu obsahuje. Ve svém §6 odst. 1 písm. e) stanoví, že rozhodování o právech a povinnostech studentů patří do samosprávné působnosti vysokých škol. V §6 odst. 2 je zas uvedeno, že organizaci a činnosti veřejné vysoké školy, jakož i postavení členů akademické obce, upravují její vnitřní předpisy. Toto ustanovení tedy zakotvuje právo veřejných vysokých škol, mezi něž patří i Univerzita Palackého v Olomouci, vydávat vnitřní předpisy, které se vztahují na veškeré její členy, tedy jak na akademické pracovníky a ostatní zaměstnance, tak na studenty. Stanoví-li §6 odst. 2 zákona o vysokých školách, že státní orgány mohou do činnosti veřejné vysoké školy zasahovat jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným, pak toto ustanovení slouží mimo jiné k zajištění akademických svobod. Dále je v §17 uvedeného zákona obsažen výčet obligatorních vnitřních předpisů, které musí vysoká škola vždy vydat a mezi něž patří rovněž studijní a zkušební řád vysoké školy.
26. Ustanovení §68 zákona o vysokých školách obsahuje podle názoru rektora komplexní procesní úpravu řízení ve věcech práv a povinností studenta. Je stanovena lhůta, ve které musí být vydáno rozhodnutí, způsob doručování taxativně vypočtených rozhodnutí, opravný prostředek a lhůta pro jeho podání, jakož i způsob rozhodnutí o opravném prostředku a orgány oprávněné o něm rozhodovat. Vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení bylo včleněno již do zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, tedy do prvního porevolučního zákona upravujícího jejich postavení. Důvodem jeho zakotvení byla snaha o celkovou demokratizaci společnosti a posílení autonomie vysokých škol ve srovnání se stavem do roku 1989. Napadené ustanovení má nezpochybnitelný a důležitý historický význam a brání tomu, aby mohly státní orgány libovolně zasahovat do autonomní sféry vysokých škol. Rozhodnutí zasahující do subjektivních práv a povinností studentů, zejména pak o ukončení studia, podléhají soudní kontrole ve správním soudnictví, což je naprosto dostačující prostředek k ochraně jejich práv.
27. Neudělení kolokvia zápisem do indexu, stejně jako rozhodnutí o udělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu nebo o povolení absolvovat třetí opravný termín před nezávislou zkušební komisí, nejsou samostatně přezkoumatelná ve správním soudnictví. Nejde o rozhodnutí z materiálního hlediska a i z tohoto důvodu je lze samostatně přezkoumávat jen v rámci autonomní sféry vysoké školy na základě jejich vnitřních předpisů, k čemuž došlo. Jde pouze o podklad pro další rozhodnutí. K tomu je třeba dodat, že na udělení kolokvia, ani na výjimku ze studijního a zkušebního řádu či na přezkoušení před zkušební komisí nemá stěžovatel žádný právní nárok. Napadená rozhodnutí děkanky právnické fakulty i rektora jsou zcela legitimní, správná a učiněná v souladu se zákonem. Pokud jde o argument diskriminace stěžovatele na základě jeho zdravotního stavu, univerzita mu poskytla veškerý možný komfort a výhody, které jsou poskytovány obdobně znevýhodněným studentům. Nemohl ovšem očekávat, že bude při plnění studijních povinností nadměrně znevýhodněn oproti ostatním studentům. Ve zbytku rektor odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, s nimiž se ztotožnil. Ústavní stížnost navrhl zamítnout s tím, že stěžovateli by měla být stanovena povinnost nahradit Univerzitě Palackého v Olomouci náklady řízení.
III./d
Replika stěžovatele
28. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva a reagoval na ně replikou ze dne 20. srpna 2015. Podle jeho názoru vyplývá z čl. 38 odst. 1 Listiny požadavek, aby byl rozvrh práce soudů vždy aplikován tak, že se na projednávání a rozhodování nápadu budou podílet jen ti soudci, kteří byli přiděleni k danému soudu a zařazeni do konkrétního soudního oddělení nebo senátu nejpozději v den podání nápadu. Dlouhodobá nepřítomnost některého z členů senátu by odůvodňovala jeho zastoupení pouze takovým soudcem, který byl k zastupování určen rozvrhem práce účinným nejpozději v den podání nápadu, nikoliv však již rozvrhem práce účinným později. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že pro účast soudkyně Jany Brothánkové na jednání senátu o jeho kasační stížnosti nebyl dán žádný objektivní důvod a pro změnu v obsazení senátu, jehož složení mu bylo oznámeno přípisem, nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Odlišný závěr neopodstatňují ani věcné důvody sdělené Nejvyšším správním soudem. Dočasně přidělenému soudci může být přidělován vlastní nápad ode dne přidělení a může se podílet na rozhodování ve věcech, které v tomto období napadly jiným členům senátu.
29. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se zrušení §68 odst. 1 zákona o vysokých školách negativně promítlo do práv a povinností studentů, o nichž je vrchnostensky rozhodováno univerzitními správními orgány. Jakýkoliv zásah ze strany výkonné moci by přicházel v úvahu pouze v rámci tzv. přezkumného řízení podle §94 a násl. správního řádu, a to jen z důvodu, že přezkoumávané rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Vždy by přitom muselo být zohledněno, zda student nabyl určitá práva v dobré víře. Zrušení tohoto ustanovení by se nijak nedotklo akademických svobod, resp. možnosti jejich praktické realizace. Podle stěžovatele pak nelze souhlasit ani s tvrzením, že zákon o vysokých školách obsahuje komplexní procesní úpravu, která by z ústavněprávního hlediska umožňovala vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení. V důsledku vyloučení použití správního řádu mu byla upřena možnost reálné obrany za použití institutů správního práva (námitka rei iudicata, námitka litispendence, apod.). Procesní úprava obsažená ve vnitřních předpisech univerzity (tedy podzákonných předpisech) nemůže nahradit komplexní právní úpravu na úrovni zákona.
30. Ve vztahu k meritu věci stěžovatel opakuje svou stěžejní námitku, že se nikdo - ani univerzitní správní orgány, ani správní soudy - nezabýval věcnou správností bodového hodnocení kolokviálních testů z akademického roku 2008/2009, včetně kolokviálního testu ze dne 1. září 2009. V souladu čl. 12 odst. 6 studijního a zkušebního řádu mělo dojít k důkladnému přezkoumání případu stěžovatele, což znamená, že měla být provedena celková revize hodnocení včetně přezkoumání způsobu položení otázek, věcné správnosti odpovědí, správnosti a adekvátnosti bodového hodnocení, celkových podmínek, za kterých bylo ověřování znalostí prováděno a v případě handicapovaných studentů pak i přezkoumání toho, zda forma ověřování znalostí, časový rozsah a způsob hodnocení odpovídal možnostem studenta a zahrnoval i adekvátní opatření umožňující "vyvážit" jeho handicap ve srovnání s ostatními studenty. K žádnému takovémuto přezkoumání ovšem nedošlo, neboť univerzita nemá k dispozici žádný z kolokviálních testů, které stěžovatel v uvedeném akademickém roce psal. Univerzitní orgány pouze mechanicky převzaly závěr o hodnocení znalostí studenta prezentovaný vyučujícím a formálně jej promítly do rozhodnutí o ukončení studia. Rozporováno je ze strany stěžovatele i tvrzení, že mu byl dne 1. září 2009 ke kolokviálnímu testu poskytnut dostatečný časový prostor (místo 12 minut měl na jeho vypracování 20 minut), když podmínky tohoto kolokvia byly nesrovnatelně náročnější, než v jiných termínech.
31. K tvrzené diskriminaci, k níž mělo dojít tím, že v rámci daného kolokvia měl získat až 13 bodů, zatímco v jiném termínu postačovalo získat 11 bodů, stěžovatel uvádí, že diskriminaci je třeba posuzovat z hlediska všech studentů, kteří se podrobují ověření svých znalostí v rámci jedné fakulty v daném akademickém roce. V podrobnostech, jakož i ve vztahu k dalším svým argumentům, odkazuje na obsah své ústavní stížnosti, na které nadále setrvává.
IV.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
32. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
33. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
34. K posouzení toho, zda jsou v případě nemeritorního rozhodnutí obě uvedené podmínky přípustnosti splněny, nepostačuje pouhé konstatování, že jej nelze napadnout opravným prostředkem. Rovněž musí být zvažován význam tohoto rozhodnutí z hlediska řízení jako celku (jeho výsledku) a efektivnost a nezbytnost jeho zrušení k tomu, aby byla dotčenému účastníkovi efektivně poskytnuta ochrana jeho základních práv a svobod. Jestliže by totiž vyloučení opravného prostředku bylo opodstatněno tím, že nezákonnost nebo nesprávnost určitého nemeritorního rozhodnutí mohla mít z hlediska základních práv a svobod nanejvýš nepatrný průmět do výsledku řízení nebo by se jejich ochrany bylo možné domoci jiným způsobem v dalším průběhu řízení, pak by jen stěží mohl obstát závěr, že by měl mít dotčený jednotlivec pro tyto případy k dispozici přímo ústavní stížnost. Její přípustnost by zde vylučoval její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva (nález ze dne 23. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 42).
35. Uvedené obecné podmínky přípustnosti nejsou splněny v případě rozhodnutí rektora ze dne 8. června 2010 č. j. 1399/2010-R a 1400/2010-R, jimiž neudělil výjimku ze zkušebního a studijního řádu spočívající v možnosti vykonat kolokvium z určitého předmětu přezkoušením jiným vyučujícím či před komisí nebo v možnosti opětovně si tento předmět zapsat. Jde o dílčí rozhodnutí vydaná v průběhu studia, jež samotná nejsou s to zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod, mohou mít však tento důsledek v souvislosti s jiným rozhodnutím o právech a povinnostech studenta, konkrétně rozhodnutím o ukončení studia (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 211/12). Ústavní stížnost proto v části, ve které směřuje proti uvedeným rozhodnutím, není přípustná.
36. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím již ale podmínky přípustnosti splněny jsou. Protože ústavní stížnost byla v tomto rozsahu podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti, Ústavní soud se mohl zabývat její opodstatněností.
V.
Vlastní posouzení
37. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
38. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V./a
K námitce porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny
39. Vzhledem k stěžovatelem uplatněné argumentaci se Ústavní soud nejdříve zabýval otázkou, zda o kasační stížnosti stěžovatele nerozhodoval senát Nejvyššího správního soudu, jehož složení neodpovídalo požadavkům plynoucím z práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Pakliže by tomu tak bylo, přezkum obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i rozhodnutí jemu předcházejících, by v tuto chvíli postrádal smysl. Senát uvedeného soudu by totiž musel o kasační stížnosti nejprve opětovně rozhodnout ve správném složení.
40. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", představuje systémovou pojistku zajišťující nezávislost soudů. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se uskutečňuje podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo přitom není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce či stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Pro každého účastníka řízení představuje především záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [např. nález ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález ze dne 21. ledna 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71)].
41. Podle §41 zákona o soudech a soudcích se rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení řídí rozvrhem práce, který vydává předseda soudu na období kalendářního roku po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Vydaný rozvrh práce je přitom veřejně přístupný. Každý má právo do něj nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.
42. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení [např. nález ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423) nebo nález ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239)]. Osoba soudce ve složení senátů jím musí být určena předem, než návrh dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát jen tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména (nikoliv však výlučně) vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce [např. nález ze dne 18. října 2001 sp. zn. III. ÚS 29/01 (N 153/24 SbNU 125)]. Ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátů (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (nález ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14).
43. V projednávané věci není nikterak sporné, že soudkyně Mgr. Jana Brothánková byla v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2014 dočasně přidělena k Nejvyššímu správnímu soudu, a tedy po tuto dobu byla soudkyní tohoto soudu [blíže srov. nález ze dne 16. září 2010 sp. zn. II. ÚS 721/10 (N 199/58 SbNU 767)]. Podle rozvrhu práce pro rok 2014 byla zařazena do senátů č. 1 a 8, přičemž v souladu s bodem 6 pravidel rozdělování věcí jí byly přiděleny již napadlé kasační stížnosti, jejichž seznam (zahrnující kasační stížnost stěžovatele) byl uveden v příloze k rozvrhu práce. V těchto věcech tak uvedené senáty rozhodovaly v jiném než původně stanoveném složení, jehož součástí byla na místě votanta, jenž nebyl původně soudcem zpravodajem, právě uvedená soudkyně. Stěžovatel byl na možnost změny složení senátu v důsledku změny rozvrhu práce nicméně upozorněn dopisem ze dne 14. srpna 2013, obsahujícím informace o předmětném řízení, s tím, že rozvrh práce, včetně všech jeho změn, byly (a jsou) veřejně dostupné na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.
44. Ústavní soud dospěl k závěru, že takto provedená změna složení senátu dostojí všem výše uvedeným požadavkům [srov. též nález ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 2747/08 (N 94/53 SbNU 207), v němž byla řešena obdobná situace]. V tomto ohledu má stěžejní význam, že k této změně došlo na základě rozvrhu práce, a tudíž byla pro jednotlivé účastníky řízení předvídatelná. Zároveň nešlo o změnu svévolnou, nýbrž odůvodněnou dočasným přidělením uvedené soudkyně k Nejvyššímu správnímu soudu. Účel jejího přidělení by totiž mohl být jen obtížně naplněn (ne-li vůbec), jestliže by se mohla podílet jen na rozhodování věcí, které napadly po jejím dočasném přidělení. S ohledem na nezbytnost provedení některých procesních úkonů v řízení o kasačních stížnostech by jinak přípravu a projednání těchto věcí nemohla/nemusela stihnout. Přesto by bylo žádoucí, pokud by rozvrh práce obsahoval podrobnější pravidla výběru takto přidělených věcí. Skutečnost, že tato soudkyně nebyla přidělena k uvedenému soudu v době, kdy mu byla doručena kasační stížnost stěžovatele, sama o sobě nevylučuje, aby se později - v souladu s rozvrhem práce - podílela na rozhodování ve věci. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
V./b
K soudnímu přezkumu rozhodnutí o ukončení studia stěžovatele
45. Pokud jde o námitky týkající se samotného soudního přezkumu rozhodnutí rektora, Ústavní soud se jimi zabýval ze dvou základních hledisek. V první řadě posuzoval, zda správní soudy při rozhodování přezkoumaly zákonnost tohoto rozhodnutí v rozsahu, v jakém tak byly povinny učinit podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Teprve následně se mohl zabývat tím, zda skutková zjištění a na jejich základě učiněné právní závěry obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny.
46. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se správní soudy nedostatečně zabývaly jeho námitkou nezákonnosti rozhodnutí o ukončení svého studia, protože v jeho případě nedošlo k řádnému přezkoumání neudělení kolokvia konaného dne 1. září 2009 ve smyslu čl. 12 odst. 6 studijního a zkušebního řádu. Kolokvium ze strany rektora nemělo být přezkoumáno po stránce organizační i materiální. Z tohoto důvodu nemělo být ani postaveno na jisto, zda hodnocení stěžovatelova kolokvia bylo správné. S tímto hodnocením se ovšem Ústavní soud neztotožňuje. Jak vyplývá z napadených rozsudků, správní soudy se v dané věci vypořádaly i s otázkou zákonnosti rozhodnutí rektora ze dne 2. října 2009 č. j. 1608/2009-R, přičemž v jím provedeném posouzení průběhu a hodnocení kolokvia neshledaly žádné pochybení. Z hlediska projednávané věci přitom není podstatné, že tyto soudy opakovaně vyslovily právní názor, podle něhož jim vůbec nepřísluší přezkoumávat výsledek kolokvia. Aniž by Ústavní soud ve vztahu k tomuto právnímu názoru zaujímal - v tuto chvíli - jakékoliv stanovisko, je zřejmé, že ani jeho případný odlišný názor by nemohl nic změnit na výsledku řízení o kasační stížnosti, resp. jí předcházející žalobě. Stěžovatel totiž v žalobě proti napadenému rozhodnutí rektora nenamítal nesprávnost hodnocení určité konkrétní otázky, nýbrž se pouze obecně domáhal opětovného posouzení kolokvia jako celku.
47. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k způsobu, jakým správní soudy přezkoumaly rozhodnutí rektora o žádostech o výjimky, které by stěžovateli mohly otevřít prostor pro opakování kolokvia. Nelze souhlasit s tvrzením, že by k jejich přezkumu vůbec nedošlo. Jejich zákonnost byla v napadených rozsudcích posuzována jako otázka předběžná, a to s ohledem na její možný dopad do posouzení zákonnosti rozhodnutí o ukončení studia, jehož zrušení by otevíralo prostor i pro nové posouzení žádostí stěžovatele. Není přitom podstatné, že zamítavá rozhodnutí rektora ze dne 8. června 2010 č. j. 1399/2010-R a 1400/2010-R by zůstala v platnosti i po eventuálním zrušení žalobou napadeného rozhodnutí rektora, neboť tato skutečnost by nebránila případnému novému posouzení žádostí stěžovatele o výjimku [v tomto ohledu lze poukázat na §101 písm. b) správního řádu].
48. Lze tedy shrnout, že správní soudy přezkoumaly napadená rozhodnutí správních orgánů zcela zjevně v rozsahu odpovídajícím požadavkům čl. 36 odst. 2 Listiny, když žádnou z uplatněných námitek neponechaly stranou svého hodnocení. Ve vztahu ke způsobu, jakým se správní soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele, že podmínky pro udělení kolokvia splnil dvakrát, že hranice pro absolvování posledního kolokviálního testu měla být 11 bodů a že nebyla přijata opatření, která by mu umožňovala vyvážit nerovnost způsobenou jeho handicapem, jakož i námitkami co do věcné stránky posouzení rozhodnutí rektora o výjimkách, Ústavní soud - v souladu s §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - stručně odkazuje na relevantní právní závěry obsažené v napadených rozsudcích. V nich obsažené závěry jsou náležitě odůvodněné a nelze v nich spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné identifikovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitka překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak zcela nepřípadná. Ze skutečnosti, že stěžovateli bylo podle §36 odst. 3 soudního řádu správního přiznáno osvobození od soudních poplatků, nelze dovozovat očekávání, že jeho žaloba bude (s největší pravděpodobností) úspěšná. Ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozsudky porušena nebyla.
V./c
K návrhu na zrušení §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách
49. Ústavní soud se nakonec zabýval návrhem stěžovatele na zrušení §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z ústavní stížnosti stěžovatele nicméně žádná takováto souvislost nevyplývá. Přesněji řečeno z něj nelze dovodit, jakým způsobem by se do posouzení jeho věci promítlo, pokud by bylo napadené ustanovení zrušeno. Samotná námitka jeho protiústavnosti, uplatněná výlučně v abstraktní rovině, nemůže na ústavněprávním posouzení napadených rozhodnutí nic změnit, a tedy ani založit aktivní legitimaci k podání návrhu na jeho zrušení. Za situace, kdy je dán důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti, by tento návrh navíc i jinak sdílel její osud.
VI.
Závěr
50. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Návrh na zrušení §68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách odmítl jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (výrok I). O návrhu na vyslovení naléhavosti věci, stěžovatelem formulovaným jako návrh na její přednostní projednání, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal bezpředmětným.
51. Vyhovět nakonec nebylo možné ani návrhu Univerzity Palackého v Olomouci, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit jí náklady řízení. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ustanovení §62 odst. 4 téhož zákona dále stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Je tedy zřejmé, že náhrada nákladů řízení není "automatická" a že k uložení povinnosti k ní lze přistoupit jen v odůvodněných případech. Žádné takovéto okolnosti v dané věci ovšem shledány nebyly, pročež Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout i tento návrh (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu