ECLI:CZ:US:2016:3.US.2535.16.1
sp. zn. III. ÚS 2535/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Michala Dudáše, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Siostrzonkem, advokátem, sídlem Hrušovská 2678/20, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2016 č. j. 6 As 166/2015-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2015 č. j. 22 A 90/2013-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě, sídlem Praskova 194/11, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví, které je garantováno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel v roce 2012 požádal u příslušného katastrálního úřadu o opravu chyby v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"), a jako chybný údaj označil výměry tří pozemků v katastrálním území Chabičov ve Slezsku. Katastrální úřad stěžovateli oznámil, že opravu výměr neprovedl, protože nejde o chybu, která by vznikla podle uvedeného ustanovení katastrálního zákona. Po vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s neprovedením opravy bylo zahájeno správní řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 4. 3. 2013 č. j. OR-391/2012-806-9, o nevyhovění nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy chyby.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, jež vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 24. 5. 2013 č. j. ZKI-O-17/288/2013/60 zamítl, protože dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán prvého stupně, tedy že stěžovatelem namítaná chyba není v rozporu s obsahem listin, které jsou uloženy ve sbírce listin katastrálního úřadu.
4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), která byla zamítnuta rozsudkem napadeným ústavní stížností s odůvodněním, kromě jiného, že v daném případě nejde o chybu údaje katastru, která by mohla vzniknout v důsledku nesprávnosti v listinách, podle nichž byly údaje zapsány, a která by mohla být opravena podle uvedeného ustanovení katastrálního zákona, neboť katastrální úřad nemá k dispozici žádnou listinu, která by nasvědčovala stěžovatelově variantě. Připomenul, že katastrální úřad opravou ve smyslu §8 katastrálního zákona mění jím evidované údaje, ale pouze za podmínky, aniž by se tak mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitosti.
5. Kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť ji shledal nedůvodnou. V odůvodnění se podrobně věnoval jednotlivým stěžovatelovým námitkám. Nejprve připomenul relevantní právní úpravu, tj. §5 odst. 7 a §8 katastrálního zákona (body 25. a 26.) a svoji judikaturu týkající se opravy chyb v katastrálním operátu (body 27. a 28.). Následně zdůraznil, že "katastrální úřad je tedy oprávněn (a povinen) opravit pouze takové údaje v katastru, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu. To znamená, že musí existovat rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin.", a že "Katastrální úřad se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, ale při opravě chybného údaje v katastru však nemůže vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení.", věnoval se jednotlivým stížnostním námitkám (body 32. až 40.), přičemž v této souvislosti ocitoval část odůvodnění rozsudku krajského soudu obsahující text, že "katastrální úřad nemá k dispozici žádnou listinu, která by nasvědčovala variantě žalobce. Takovou listinou, podle níž byly údaje zapsány, je kupní smlouva ze dne 30. 7. 1982, kterou ostatně ke své žádosti o opravu chyby doložil i žalobce. Z přílohy této smlouvy, kterou je LV č. 17 ze dne 19. 7. 1982 a která je nedílnou součástí kopie smlouvy obsažené ve správním spise, vyplývá, že celková výměra prodávaných pozemků činila toliko 271 m a nikoli 540 m, což je výměra, kterou požaduje zanést do katastru nemovitostí žalobce. Zbývající listiny, které předložil ve správním řízení žalobce spolu se svou žádostí o opravu chyby, nejsou listinami ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 katastrálního zákona a na jejich podkladě by tedy k opravě chyby podle ustanovení §8 katastrálního zákona dojít nemohlo.", a vyslovil s ním souhlas.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel konkretizuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a uvádí, že rozhodnutími obou soudů, kterými byla posvěcena předcházející rozhodnutí správních orgánu, došlo k odnětí části jeho vlastnického práva, a to v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
7. Po popisu průběhu řízení před správními orgány a před soudy, který činí převážnou část obsahu ústavní stížnosti, zařadil do II. části argumenty na podporu svých závěrů. Formuluje řadu dílčích připomínek k rozsudku Nejvyššího správního soudu. Uvádí, že v roce 1986 se stěžovatel i vlastník sporného sousedního pozemku osobně účastnili místního šetření a žádný z nich nic nenamítal proti zjištěním tohoto šetření, a to právě k průběhu vlastnické hranice. V roce 1992 se však žádné místní šetření neprovádělo, oprava byla provedena tzv. od stolu. Za situace, kdy bylo sporné, kudy skutečně vede vlastnická hranice, a především za účelem zjištění stanoviska vlastníků sousedních pozemků, mělo být i v roce 1992 provedeno místní šetření tak, aby bylo možné ověřit skutečný průběh vlastnické hranice. Stěžovatel přiznává, že byl s provedenou opravou seznámen a ihned proti ní nebrojil, ale na druhou stranu zdůrazňuje, že to je nyní pouze on, kdo se již několik let snaží dosáhnout provedení nápravy postupu katastrálního úřadu z roku 1992 (pozn. Ústavního soudu: katastrální úřady v roce 1992 neexistovaly). Podle správních orgánů i soudů nemá postupem při obnově operátu docházet k omezení vlastnického práva, fakticky se tak děje a stěžovatel je tak odkázán na to, aby své vlastnické právo bránil v řízení před soudem, ať již správním, či civilním.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva, tj. práva na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání (ani správních orgánů v dřívější fázi), nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly správní soudy v problematice naplnění předpokladů pro opravu chyby v katastrálním operátu podle předchozího katastrálního zákona. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatel s ním vytrvale nesouhlasí a snaží mu dát ústavněprávní konotace. Přehlíží přitom, že podmínky pro opravu chyby zakotvené v §8 katastrálního zákona ve spojení s §5 odst. 7 (jak správně připomenul Nejvyšší správní soud - viz bod 5.) jsou poměrně přísné, a to právě z toho důvodu, aby nedošlo k nepřípustnému dotčení právních vztahů. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje zejména na obsáhlé a přiléhavé odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že bylo na stěžovateli, aby k ochraně svého tvrzeného vlastnického práva zvolil adekvátní právní prostředky, na jejich základě může dojít ke změně hranic pozemku a posléze ke změně výměry parcely.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu