ECLI:CZ:US:2016:3.US.2562.16.1
sp. zn. III. ÚS 2562/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016 sp. zn. 30 Cdo 4560/2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2015 sp. zn. 1 Co 60/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2014 sp. zn. 23 C 241/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice v Opavě, p. o., sídlem Olomoucká 305/88, Opava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 200 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Stěžovatel neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřoval v jednání vedlejší účastnice, která jej nezákonně proti jeho vůli umístila ve své léčebně v období ode dne 14. 7. 2009 do dne 16. 7. 2009, což mělo pro něj za následek nezákonné omezení osobní svobody, povinnost snášet léčebný režim na uzavřeném oddělení, nedůstojné zacházení, nepříznivé dopady v psychické sféře a stigmatizaci v rodinném a osobním životě. Nezákonnost umístění v léčebně prokazoval usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 7. 2009 č. j. 15 L 1113/2009-11.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že není vázán výše zmíněným usnesením okresního soudu, neboť v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2738/2006 toto rozhodnutí nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé. Po provedení důkazů dospěl k závěru, že se vedlejší účastnice neoprávněného zásahu do osobnostní sféry stěžovatele nedopustila, neboť jednala v rámci zákonné licence bez vybočení ze zákonných mezí.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele nadepsaným rozsudkem rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrdil [§219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")], když uvedl, že soud je sice vázán výrokem rozhodnutí o tom, zda k převzetí do ústavu došlo ze zákonných důvodů, ovšem pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení pro takové rozhodnutí, tedy, že zadržený se v době rozhodování soudu v ústavu stále nachází a že takové rozhodnutí vyhlásí předseda senátu. Za určující vadu usnesení okresního soudu, kterým bylo s poukazem na §191b odst. 4 o. s. ř., v rozhodném znění, konstatováno, že k umístění (převzetí) stěžovatele ve zdravotním ústavu nedošlo ze zákonných důvodů, vrchní soud považoval skutečnost, že jej vydala asistentka soudce, nikoli předseda senátu. Vrchní soud s poukazem na zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. uvedeného usnesení dovodil, že krajský soud tak nebyl uvedeným rozhodnutím vázán, takže byl oprávněn posoudit otázku zákonnosti zadržení stěžovatele sám. Dále konstatoval, že odůvodnění usnesení okresního soudu (podle kterého stěžovatel trpí duševní poruchou, neindikovaně užívá léky, psychicky působí na své děti, slyší hlasy a prohlásil, že v něm roste agresivita, ale nelze ho k léčbě nutit) si protiřečí s jeho výrokovou částí a pomíjí obsah ustanovení §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v rozhodném znění, a pomíjí smysl "celého detenčního řízení".
5. Krajský soud i vrchní soud se též zabývaly důvody hospitalizace i jejími podmínkami, přičemž ani v tomto ohledu neshledaly nedostatky.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud připomenul vlastní rozsudek ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, podle kterého zmatečnostní vadu představuje rovněž nesprávné obsazení soudu při rozhodování ve věci, v důsledku nějž došlo k odnětí účastníka zákonnému soudci. Nejvyšší soud rekapituloval úpravu obsaženou v §38a věta první o. s. ř. a §4 odst. 1 a §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, přičemž dovodil, že krajský soud a vrchní soud zákonnost umístění stěžovatele ve zdravotním ústavu oprávněně samy posoudily jako předběžnou otázku, jelikož usnesení okresního soudu trpí zmatečnostní vadou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry obsažené v napadaných rozhodnutích jsou v extrémním rozporu s hmotným právem a představují svévoli soudní moci. Pravomocné a vykonatelné usnesení okresního soudu u stěžovatele založilo legitimní očekávání, že jej všechny státní orgány budou respektovat a výrok, že k převzetí do ústavu nedošlo ze zákonných důvodů, bude pro všechny orgány závazný, jak vyplývá z dikce ustanovení §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř.
8. I kdyby rozhodnutí okresního soudu trpělo zmatečnostním důvodem podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tedy že soud byl nesprávně obsazen (místo soudce rozhodoval asistent soudce), pak k jeho zrušení může dojít jen v řízení o žalobě pro zmatečnost. V žádném případě se takové rozhodnutí neruší ze zákona, nýbrž je nezbytné v zákonné lhůtě uplatnit tento mimořádný opravný prostředek.
9. Vedlejší účastnice proti usnesení okresního soudu odvolání ani žalobu pro zmatečnost nepodala. Předmětné usnesení proto již nelze přezkoumávat, aniž by došlo k narušení právní jistoty vycházející z principu zásady správnosti a závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí, byla by popřena zásada překážky věci rozhodnuté a v neposlední řadě by se stal institut žaloby pro zmatečnost vázané na lhůtu dle §234 o. s. ř. obsoletním.
10. Stěžovatel považuje za nevýstižný též odkaz Nejvyššího soudu na vlastní rozsudek ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, jímž posuzoval existenci zmatečnostních vad u rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, respektive u předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; oproti tomu v nyní projednávané věci jde o posuzování a hodnocení pravomocného rozhodnutí vydaného ve zcela jiném řízení, proti němuž žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky uplatněny nebyly.
11. I pokud by byl akceptovatelný právní závěr, že soudy nejsou usnesením okresního soudu vázány, ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska práva na soudní ochranu neobstojí, neboť odvolací soud založil svůj rozsudek na odlišných právních východiscích než soud prvního stupně, avšak stěžovateli možnost svá tvrzení prokázat upřel, neboť s poukazem na zásadu neúplné apelace zamítl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž by doložil neoprávněnost převzetí v ústavu zdravotnické péče.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a protože stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Ústavní soud již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
16. Stěžovatel argumentuje, že se soudy zpronevěřily ustanovením §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. tím, že svá rozhodnutí odvíjely zejména z předpokladu, že usnesením okresního soudu nejsou vázány, jelikož je postiženo zmatečnostní vadou podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
17. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, dále v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.
18. Občanské soudní řízení vychází z principu závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí, přičemž přezkum soudních rozhodnutí je zásadně možný jen na základě řádných či mimořádných opravných prostředků tak, jak jsou v procesních předpisech upraveny. Z toho ovšem plyne, že i věcně nesprávná soudní rozhodnutí, která byla vydána v rámci pravomoci soudu, jsou poté, co nabyla právní moci, závazná.
19. Ústavní soud nicméně neshledává ústavněprávní diskrepanci v závěru rozhodujících soudů, že v daných poměrech řízení o přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích platí, že není možné pominout vady usnesení okresního soudu, které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, a postavit na nich další rozhodnutí.
20. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že samostatné posouzení zákonnosti převzetí stěžovatele do ústavu zdravotnické péče v řízení o náhradu nemajetkové újmy nekoliduje s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ani čl. 8 odst. 6 Listiny, resp. navazujících práv zaručených Listinou.
21. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ze dne 26. 9. 2002 ve věci Benjamin & Wilson v. Spojené království, stížnost č. 28212/95, posuzoval porušení čl. 5 Úmluvy v případě duševně nemocných jedinců, kteří ovšem byli propuštěni dříve, než o přípustnosti jejich detence příslušný soud rozhodl. Určujícím pro závěr ESLP o porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy byla skutečnost, že tento soud postrádal pravomoc rozhodnout o jejich propuštění, nikoli okolnost, že k přezkumu přípustnosti detence již se zřetelem na její ukončení nedošlo (srov. zejména body 35 a 37 citovaného rozsudku).
22. V rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva (dále jen "EKLP") o nepřípustnosti ze dne 9. 12. 1988 ve věci Weijden v. Švédsko, stížnost č. 12778/87, se konstatuje, že: "Účelem čl. 5 odst. 4 Úmluvy je zajištění ochrany proti svévolné detenci tím, že osoby, jež byly osobní svobody skutečně zbaveny, měly možnost zahájit řízení před soudem, který přezkoumá zákonnost jejich detence. Jelikož byl stěžovatel propuštěn v důsledku řízení před příslušným orgánem, není důvodu zkoumat, zda toto řízení naplňovalo požadavky čl. 5 odst. 4, neboť jakékoliv nedostatky v řízení byly zhojeny propuštěním stěžovatele."
23. Z uvedeného vyplývá důraz, který EKLP kladla na vztah mezi zárukami obsaženými v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a skutečně trvajícím zbavením svobody. V okamžiku, kdy je zbavení osobní svobody ukončeno, není čl. 5 odst. 4 Úmluvy aplikovatelný. S řečeným korespondují rovněž závěry právní vědy; srov. Reid, K.: A Practitioner's Guide to the European Convention on Human Rights. 2. vydání. Thomson, Sweet & Maxwell: Londýn, 2004, s. 485.
24. Z rozhodnutí EKLP o nepřípustnosti ze dne 29. 11. 1995 ve věci A. R. v. Spojené království, stížnost č. 25527/94, a zde citované judikatury orgánů Úmluvy rovněž plyne, že na rozhodnutí o detenci v psychiatrických léčebnách nedopadají záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se tato rozhodnutí netýkají občanských práv nebo závazků ani oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění ve smyslu tohoto ustanovení, pokud není prokázáno, že se detence nepřímo dotýká práva zadržených spravovat svůj majetek anebo provádět právní úkony.
25. Z rozhodnutí EKLP ve věci A. R. v. Spojené království lze rovněž dovodit, že ve stěžovatelově případě nedošlo ani ke zbavení práva na účinný právní prostředek nápravy, zaručeného čl. 13 Úmluvy, jehož porušení nadto stěžovatel ani nevytýkal.
26. Ústavní soud považuje za potřebné zaznamenat, že zatímco záruky obsažené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy míří na situaci, kdy je dotčený nadále zadržován, čl. 5 odst. 5 Úmluvy mu zaručuje, že v případě nesplnění zákonných podmínek pro zbavení svobody má nárok na odškodnění (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 2508/09, ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2871/10 nebo ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2542/11).
27. Z čl. 5 Úmluvy tudíž nevyplývá povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence i v případě, že již byla ukončena a zadržovaný je na svobodě. Jestliže Úmluva ve svém čl. 5 odst. 5 nepodmiňuje přiznání odškodnění osoby, která se stala obětí zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, existencí jí příznivého rozhodnutí o přípustnosti detence (zákonnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče), není z hlediska ústavního práva nevyhnutelné, aby stěžovatelem dovolávané usnesení okresního soudu představovalo východisko pro pozdější přiznání případné náhrady nemajetkové újmy v penězích.
28. Nad rámec nosných důvodů rozhodnutí napadených touto ústavní stížností se patří konstatovat, že zmatečnostní vadu nelze zaměňovat s nicotností, kdy o nicotnosti rozhodnutí soudu (resp. jeho označení za tzv. paakt) by bylo možno uvažovat pouze v případech, kdy soud při svém rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci. Rovněž praxe civilních soudů omezila úvahy o nicotnosti soudního rozhodnutí pouze na případy, když soud při rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2945/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 13, pod č. C 969, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 22 Cdo 657/2003, uveřejněný tamtéž ve svazku 25, pod č. C 1915). Usnesení okresního soudu za nicotné považovat nelze, resp. soudy protisměrný závěr v nyní projednávanou ústavní stížností napadených rozhodnutích nedovodily.
29. V rovině skutkových zjištění je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné (nejde-li o instanční přezkum, jak bylo řečeno výše), že rozhodující soudy dospěly k závěru, že k převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu došlo v souladu se zákonem, na podkladě řady konkrétních údajů o jeho zdravotním stavu. Konstatovaly, že převzetí se odvíjelo z doporučení jeho psycholožky i lékaře rychlé lékařské pomoci a rozhodnutí o přijetí stěžovatele do zdravotnického zařízení bylo podrobeno supervizi primářky oddělení ženských psychóz. Z odborných vyjádření lékařů podle soudů vyplynulo, že v době přijetí stěžovatel jevil známky trvalé psychotické poruchy s bludy, že byl nakažen virem HIV, měl agresivní sklony a ohrožoval okolí; trpěl paranoiou, že je sledován, požíval nadměrné množství léků bez řádné diagnostiky a svými myšlenkami ohrožoval také svou rodinu a dvě děti. Soudy dovodily, že jednání vedlejší účastnice lze považovat za přiměřené okolnostem a rovněž podmínky hospitalizace stěžovatele, která trvala necelé dva dny, byly nadstandardní, přičemž k jeho propuštění došlo ihned po dosažení stabilizace zdravotního stavu.
30. Doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vrchní soud shledal v podmínkách neúplné apelace podle §119a odst. 1 o. s. ř. za nepřípustné. Připomenul, že poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. krajský soud poskytl stěžovateli při jednání dne 17. 10. 2014 a současně nebyly naplněny podmínky dle ustanovení §205a o. s. ř.
31. V ústavněprávní rovině neobstojí ani stěžovatelova námitka, že odvolací soud založil svůj rozsudek na odlišných právních východiscích než soud prvního stupně, avšak možnost prokázat svá tvrzení mu upřel. Stěžovatel skutkový základ sporu vymezil již v žalobě právě s důrazem na svůj zdravotní stav a tomu odpovídala i jím otevřená otázka respektování podmínek podle §23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v rozhodném znění, resp. dodržování jeho osobnostních práv. V návaznosti na takto stěžovatelem určený skutek, vedlejší účastnice svůj návrh na zamítnutí žaloby odůvodnila argumentací, že došlo k naplnění odpovídajících zákonných předpokladů.
32. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu