ECLI:CZ:US:2016:3.US.2590.16.1
sp. zn. III. ÚS 2590/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Puldy, LL.M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, sídlem Minská 38, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. května 2016 sp. zn. 6 T 85/2013, za účasti Okresního soudu v Chomutově, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Chomutově a MUDr. Kateřiny Kummerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozhodl shora uvedeným usnesením tak, že podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se jednání obžalované MUDr. Kateřiny Kummerové (dále jen "vedlejší účastnice"), v němž obžaloba spatřovala přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, postupuje Městskému úřadu Jirkov.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že obžaloba pro tyto přečiny (bod 2.) byla opodstatněná a na podporu svého stanoviska předkládá následující argumenty.
4. Tvrdí, že soudkyně okresního soudu během hlavního líčení proti němu vytvářela psychický nátlak, např. opakovaným kladením týchž otázek, přitom vedlejší účastnici za nevhodné chování nenapomenula.
5. Dovozuje, že okresní soud nekriticky převzal negativní hodnocení podané jeho bývalou přítelkyní, dezinterpretoval e-mailovou korespondenci ohledně jeho zdravotních problémů a nepřijatelně uvažoval, že otevřením domovních dveří vedlejší účastnici vzniklo právo na "vpuštění do obydlí", a to bez ohledu na její následné agresivní chování.
6. Namítá, že rovněž citace ze znaleckých posudků MUDr. Pavla Kubišty i MUDr. Jana Rejdy soud cíleně vybíral tak, aby následky útoku vedlejší účastnice vyznívaly jako co nejvíce bagatelní, ačkoliv se oba znalci shodli, že stěžovatelův nepříznivý zdravotní stav nastal v příčinné souvislosti s inkriminovaným napadením. Navíc MUDr. Jan Rejda zcela jednoznačně potvrdil, že zdravotní problémy stěžovatele vznikly v důsledku jednání vedlejší účastnice (což se podává ze slovního spojení "je jisté").
7. Soud podle stěžovatele porušil zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která z provedeného důkazu v žádném smyslu nevyplývají, v souvislosti s posudkem PhDr. Heleny Zemánkové týkajícím se jeho věrohodnosti. Nařídit vyhotovení obdobně zaměřeného posudku ve vztahu k vedlejší účastnici soud odmítl.
8. Soud dále údajně pochybil, pokud uznal tvrzení vedlejší účastnice, že došlo též k jejímu napadení stěžovatelem.
9. Stěžovatel závěrem upozorňuje na některé osobní vztahy, které mohly výsledek řízení ovlivnit, což se projevilo kupříkladu tím, že "výstupní" zpráva Nemocnice v Chomutově následky jednání vedlejší účastnice zlehčovala.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje; srov. zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 tr. řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby. Obdobně je třeba z hlediska ústavněprávního přezkumu a jeho mezí hodnotit procesní situaci, kdy soud s poukazem na §222 odst. 2 tr. řádu postoupí věc jinému orgánu, neboť shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Ústavní stížnost stěžovatele je tak nutno - jak bylo předznačeno - považovat za přípustnou.
12. Na straně druhé však Ústavní soud v témž nálezu upozornil, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 tr. zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
13. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (odst. 43 a 44) vyplývá, že právo na život musí být chráněno trestním právem a hájitelná tvrzení svědčící o porušení práva na život, byť způsobená nedbalostně, musí být podrobena účinnému vyšetřování. U nižší intenzity zásahů do fyzické integrity povinnost trestněprávní ochrany z ústavního pořádku nevyplývá, respektive není porušením žádného základního práva oběti takového činu, pokud tento není trestný, za podmínky, že oběť se může nápravy (odškodnění) domoci prostředky občanského práva. Tímto Ústavní soud v žádném případě nenaznačuje, že pokud není daným jednáním ohrožen život, nemůže jít o trestný čin, a že by se snad orgány činné v trestním řízení neměly takovou kriminalitou zabývat. Trestnost činu se řídí platným trestním zákoníkem a státní zastupitelství má povinnost tyto trestné činy stíhat; srov. zásadu legality podle §2 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud zde dovodil výlučně, že z ústavního pořádku nevyplývá pozitivní závazek státu takové jednání kriminalizovat.
14. Sluší se připomenout též nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33) a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), zabývající se stěžovatelem vzpomínanou otázkou zdraví, které je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny, zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), chránícím soukromý život, protože soukromý život v pojetí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") zahrnuje též fyzickou a duševní integritu. Patří se poukázat rovněž na další související judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), resp. usnesení ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11, usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, usnesení ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4019/13, usnesení ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1010/14 a usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15. Z judikatury ESLP se patří upozornit na rozsudek ze dne 1. 12. 2009 ve věci G. N. a další v. Itálie, stížnost č. 43134/05, odst. 58, a rozsudek ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další v. Bulharsko, stížnost č. 24760/94, odst. 102.
15. V případě zásahů do nedotknutelnosti obydlí stát v zásadě dostojí svým pozitivním závazkům z Úmluvy, pokud osobám, do jejichž práv bylo zasaženo třetími osobami, poskytne možnost svého práva se domáhat v civilním řízením splňujícím požadavky na spravedlivý proces. Řečeným není dotčena výše zmiňovaná zásada legality.
16. V projednávané věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání spadajícímu do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Taková zcela mimořádná situace však v příslušné věci nenastala. Stěžovatelova argumentace představuje polemiku se skutkovými a právními závěry okresního soudu, k níž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval jeho hodnocení. Ústavní stížnost je z těchto důvodů zjevně neopodstatněná
17. Možno zdůraznit, že v daném případě proběhlo úplné trestní řízení, ve kterém byla věc posuzována soudem, byť pouze prvního stupně. Důvody, pro které ve věci nedošlo k odsouzení vedlejší účastnice, nýbrž k postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. řádu, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedeny. Za takovéto situace lze stěží hovořit o porušení stěžovatelova práva na vedení efektivního trestního řízení, když toto právo je, jak již bylo vyloženo výše, povinností využití příslušných prostředků, nikoli dosažení určitého výsledku.
18. Jestliže stěžovatel vytýká "nekorektní" chování soudkyně, patří se zaznamenat, že nenamítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž práv zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 12 Listiny. Dlužno připomenout, že Ústavní soud vychází z testu nestrannosti subjektivního [srov. rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt v. Dánsko ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, odst. 47, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou v. Kypr ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, odst. 118), nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11), nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)] a objektivního [srov. rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo v. Itálie ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, odst. 58, rozsudek ESLP ve věci Chmelíř v. Česká republika ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, odst. 55, nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429), nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Byť si je Ústavní soud vědom, že na poškozeného nelze v rozhodném směru klást nepřiměřené důkazní břemeno (srov. v souvislosti s tzv. subjektivním testem nestrannosti rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, zejména odst. 119), není důvod přehlížet, že stěžovatel své výhrady spojuje s opakovaným kladením otázek a s ignorováním nevhodného chování vedlejší účastnice, což představuje okolnosti, které samy o sobě posunout věc do ústavní roviny nemohou.
19. Pokud jde o námitky stěžovatele stran "výstupní" zdravotnické dokumentace, která podle jeho názoru předurčovala obsah znaleckého posudku (okresním soudem dezinterpretovaný), Ústavní soud konstatuje, že není na něm, aby hodnotil správnost znaleckého posudku. Jestliže stěžovatel nesouhlasil s jeho závěry, bylo na něm, aby si opatřil jiný znalecký posudek a navrhl jej provést jako důkaz. Podle §89 odst. 2 tr. řádu každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout a skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k jeho odmítnutí. To platí i pro znalecký posudek (srov. také §110a tr. řádu).
20. Je přiléhavé dodat, že procesní pozice stěžovatele jakožto nositele náhradového nároku není v dané věci významněji ztížena v řízení občanskoprávním, které je mu nadále k dispozici.
21. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu