ECLI:CZ:US:2016:3.US.2602.15.1
sp. zn. III. ÚS 2602/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Xenie Preiningerové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, AK se sídlem Pardubice, Zelená 267, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 1 As 216/2014-49 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014 č. j. 10 A 106/2014-71, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2015, MUDr. Xenie Preiningerová (dále jen "navrhovatelka" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Edukačního materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne a Mispregnol, ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a 16. 12. 2013 (dále jen "edukační materiál") - proti odpůrci Státní ústav pro kontrolu léčiv, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 48.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Navrhovatelka je poskytovatelem zdravotních služeb v oboru gynekologie a porodnictví a současně je zaměstnancem působícím na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Třebíč, která je poskytovatelem zdravotní péče formou lůžkové péče.
Dne 22. 10. 2014 usnesením č. j. 10 A 106/2014-71 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") o návrhu navrhovatelky na zrušení edukačního materiálu, který navrhovatelka považovala za opatření obecné povahy, rozhodl tak, že návrh odmítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku (výrok III). Správní soud konstatoval, že edukační materiál nenaplňuje elementární znaky pojmu "opatření obecné povahy", v důsledku čehož chybí jedna ze základních podmínek řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, přičemž tento nedostatek je neodstranitelný. Správní soud proto návrh podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Dne 20. 5. 2015 rozsudkem č. j. 1 As 216/2014-49 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost navrhovatelky proti usnesení správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 10 A 106/2014-71 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Konstatoval, že kasační stížnost proti usnesení správního soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a že otázkou, kterou bylo třeba v rámci posouzení zákonnosti napadeného usnesení vyřešit, byla ta, zda v posuzovaném případě šlo o opatření obecné povahy či nikoliv. Kasační soud poukázal na svůj "pilotní" rozsudek ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98 ve vztahu k opatření obecné povahy, vyjádřil se i k institutu edukačních materiálů, poukázal na Pokyny Evropské lékové agentury a uzavřel, že edukační materiály nejsou úkonem správního orgánu v určité věci, který by se přímo dotýkal práv, povinností nebo zájmů blíže neurčeného okruhu osob. Kasační soud proto dospěl k závěru, že nešlo v posuzované věci o opatření obecné povahy ani po formální, ani po materiální stránce. Správní soud proto postupoval správně, jestliže návrh odmítl pro nedostatek podmínek řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3, čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a poukázala na jejich znění. Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení o její správní žalobě a polemizovala se závěrem kasačního soudu o právní povaze edukačního materiálu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly, a zcela postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, za kterou nelze považovat stručné odkazy na jednotlivé články Listiny, Úmluvy či Ústavy, bylo tvrzení stěžovatelky o nesprávném posouzení právní povahy edukačního materiálu správním soudem a kasačním soudem, a nesouhlas s jejich závěrem, že edukační materiál nebyl opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté správního řádu, v důsledku čehož jí mělo být upřeno právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska přístupu k soudu na základě ustanovení §101a a násl. s. ř. s.
Ústavní soud připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu vymezených ustanovením §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepostačuje pouhé formální tvrzení porušení základního práva nebo svobody odkazem na některý z článků Ústavy, Listiny či Úmluvy, ale toto tvrzení musí být také skutečně v ústavní stížnosti odůvodněno konkrétními skutečnostmi, v nichž stěžovatel porušení základního práva nebo svobody spatřuje. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemůže domýšlet stěžovatelem neuvedené skutečnosti, ani vyhledávat důkazy podporující jeho tvrzení.
V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že v řádně odůvodněném závěru správního soudu o nedostatku jeho pravomoci k přezkumu daného edukačního materiálu jako opatření obecné povahy, potvrzeném kasačním soudem, nelze spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani porušení základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, z čehož plyne, že tvrzení stěžovatelky v tomto směru nutno posoudit jako zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu