ECLI:CZ:US:2016:3.US.2618.16.1
sp. zn. III. ÚS 2618/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016 č. j. 4 Tdo 643/2016-42, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2015 č. j. 6 To 185/2015-2155 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. března 2015 č. j. 1 T 77/2014-1759, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státní zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem dokonanému a dílem ve stadiu pokusu. Uvedeného se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že jako člen představenstva Slezského spořitelního a úvěrního družstva (dále jen "družstvo") po vzájemné domluvě s dalšími dvěma obžalovanými a při vědomí skutečnosti, že družstvu bylo odňato povolení působit na trhu, poté, co členská schůze doporučila ke dni 27. 6. 2002 ukončit činnost družstva likvidací, napomohl obohacení se jednoho z obžalovaných o částku 490 000 Kč, vydávanou jako odměnu za práci pro družstvo, aniž by o tom rozhodly příslušné orgány. K této pomoci mělo dojít zejména podpisem nepravdivého zápisu ze schůze představenstva, kde měla být tato odměna schválena. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi samotných obžalovaných, výpovědí svědků a listinných důkazů. Okresní soud neshledal věrohodnou stěžovatelovu obhajobu, že předmětnou listinu v důvěře podepsal, aniž by ji četl, tedy tak, jak mu byla druhým obžalovaným připravena.
3. Z podnětu podaných odvolání zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že obžalované uznal vinnými ze spáchání totožného skutku, odsoudil je k totožným trestům, avšak pozměnil částečně výrok o náhradě škody. V posouzení viny a trestu se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího, které pouze doplnil o podrobnější úvahy stran skutkového děje.
4. Stěžovatelem podané dovolání odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud. Přitom se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že jednání popsané ve výrokových větách odsuzujících rozsudků odpovídá právní kvalifikaci stanovené rozhodujícími soudy. V hodnocení důkazů pak nezjistil žádný extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že sice podepsal uvedený zápis, v žádném případě ovšem nejednal s úmyslem participovat na trestném činu dalších obžalovaných, když choval důvěru k předkládanému dokumentu, jehož obsah navíc odpovídal závěrům jedné z dřívějších porad představenstva družstva. Jednal v domnění, že podepisuje správně připravený dokument, a nebylo mu známo, že je výsledkem podvodného jednání. Dle názoru stěžovatele tak nemůže vytýkané jednání naplňovat znaky účastenství ve formě pomoci k podvodu. Rozhodující soudy se vůbec nezabývaly subjektivní stránkou údajného protiprávního jednání stěžovatele, totiž úmyslem umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu. Z odsuzujících rozsudků není zřejmé, z jakých důkazů soudy dovozují tento stěžovatelův úmysl. Totéž platí o tvrzení, že obžalovaní jednali po vzájemné domluvě a že stěžovateli byl záměr ostatních obžalovaných znám. Ani jednu z těchto skutečností nelze ze skutkové věty ani dovodit. Sám Nejvyšší soud konstatoval, že odůvodnění odsuzujících rozhodnutí není ve vztahu ke stěžovateli zcela precizní a vyčerpávající. Dle stěžovatele je však v odůvodnění přítomen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a to ve výše uvedených otázkách. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vůbec nevyplývá vztah mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry soudů. Skutková věta odsuzujícího rozsudku pak dle stěžovatele nesplňuje zákonné náležitosti, zejména nepopisuje všechny rozhodné skutečnosti pro naplnění znaků pomoci k podvodu. Obsahuje pak i časové nepřesnosti. Stěžovateli je rovněž nepřípustně přičítáno k tíži, že původně označil předmětný zápis za správný. Ten byl však stěžovateli předložen orgány činnými v trestním řízení po více než deseti letech, což vysvětluje záměnu mezi dvěma různými zápisy. Dále soudy pochybily, když nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel se členem představenstva družstva nikdy právně nestal. Restriktivní přístup Nejvyššího soudu pak dle stěžovatele odporuje smyslu a účelu právní úpravy dovolání a rovněž závěrům judikatury Ústavního soudu. Dle stěžovatele nebyla věc ústavně konformně projednána, neboť skutková věta rozhodnutí neobsahuje úplný popis rozhodných skutečností.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a to z těchto důvodů.
8. Těžiště stěžovatelových námitek tvoří opakující se tvrzení o nedostatečném prokázání naplnění všech znaků pomoci k trestnému činu podvodu, resp. o nedostatečném odůvodnění v tomto směru učiněných závěrů s tím koncem, že v hodnocení obecných soudů je přítomen tzv. extrémní rozpor. K takovému pochybení však dojde jen tehdy, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů o stěžovatelově vině odpovídají dle Ústavního soudu přípustnému hodnocení provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi výpověďmi svědků, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Skutečnost, že provedené důkazy lze ve svém souhrnu hodnotit i jinak, není sama o sobě důvodem pro zásah Ústavního soudu.
9. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím, dále že z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Pro úplné hodnocení lze stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. str. 14 až 17 rozsudku krajského soudu a str. 7 a 8 usnesení Nejvyššího soudu), ta dle Ústavního soudu poskytují dostatečně srozumitelné úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů. Na tomto místě lze toliko shrnout, že mezi rozhodující klíčové okolnosti patří zejména výpovědi svědků, zcela odlišné od výpovědi stěžovatele, jakož i ostatních obžalovaných, v otázce možného konání schůze a jednání po telefonu, a především ohledně výše údajně určené odměny, dále změny ve výpovědích stěžovatele, neblahý majetkový stav družstva, stěžovateli známý, stěžovatelovo vzdělání a postavení, jakož i povinnosti vůči družstvu. Jestliže v takové situaci soudy vyhodnotily stěžovatelův podpis jako jednání úmyslně napomáhající podvodnému jednání, nelze takový názor označit za svévolný. Z ústavněprávního hlediska by takový závěr vzhledem ke stěžovatelovým povinnostem obstál i v případě, že by se stěžovatel s obsahem uvedené listiny neseznámil. Tyto skutečnosti jsou patrné přinejmenším z rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje v závěru, že v napadených rozhodnutích není přítomen tzv. extrémní rozpor. Tento závěr platí i pro námitku údajně restriktivního postupu Nejvyššího soudu, a to zejména proto, že Nejvyšší soud na všechny podstatné stěžovatelovy námitky reagoval.
10. Odmítnout je pak dle Ústavního soudu nutno i ostatní námitky. S námitkou, že stěžovatel nikdy podle práva nebyl členem představenstva družstva, se vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 8 napadeného usnesení). K jeho závěru Ústavní soud dodává pouze tolik, že i v případě prokázání této nesprávnosti by šlo o pouhé bagatelní pochybení, které na závěrech o vině a trestu nemůže z ústavněprávního hlediska nic změnit. Totéž platí i o námitce, dle níž měli obžalovaní jednat po vzájemné dohodě. Rovněž tato námitka je pro řízení o ústavní stížnosti irelevantní, neboť ani ztotožnění se s ní by nemohlo, ve světle dodržení zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu, tedy zasahování pouze v případech reálných dopadů do oblasti stěžovatelových ústavních práv, vyústit v kasaci napadených rozhodnutí. Vzájemná předchozí domluva není znakem skutkové podstaty trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným. Stejný závěr platí i pro námitku údajně chybného časového vymezení skutku. Zrušení napadených rozhodnutí z důvodu vyhovění kterékoliv z uvedených námitek by vedlo pouze k prodloužení trestního řízení, jež by muselo, za předpokladu dodržení principů právního státu, skončit stejným výsledkem.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu