ECLI:CZ:US:2016:3.US.2672.16.1
sp. zn. III. ÚS 2672/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti PHARMOS, a. s., sídlem Těšínská 1349/296, Ostrava, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 41, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 18 Co 182/2016-114, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. února 2016 č. j. 34 C 461/2015-55, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a společnosti EURODOM, spol. s r. o., sídlem Lukášova 184/1, Praha 3 - Žižkov, a Ing. Alexandre Loukinova, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. února 2016 č. j. 34 C 461/2015-55 byl vydán jako rozsudek pro uznání. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka jako vedlejší účastnice na straně žalovaného odvolání, to však bylo v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") odmítnuto, neboť žalovaný, jehož stěžovatelka jako vedlejší účastnice v řízení podporovala, se práva odvolání vzdal. Proto odvolání podané vedlejší účastnicí - v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelkou - nebylo podle §203 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), přípustné.
3. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti uzavírá, že řízení, v němž byl vydán rozsudek pro uznání, bylo vedeno soudcem v rozporu s rozvrhem práce (došlo tak k porušení práva na zákonného soudce), stěžovatelka navíc nebyla vyrozuměna o nařízeném jednání před nalézacím soudem a rozsudek nalézacího soudu jí nebyl v rozporu se zákonem doručen. Nadto se stěžovatelka domnívá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, což v ústavní stížnosti podrobně vysvětluje. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavní soud žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku obvodního soudu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo podle §203 o. s. ř. ze zákona přípustné - v ústavní stížnosti se ani opak netvrdí - a stěžovatelka proti citovanému rozsudku měla brojit (jestliže byla skutečně přesvědčena o porušení svých ústavně zaručených práv) ústavní stížností bez toho, že se domáhala jeho přezkumu ze strany městského soudu. Protože tak ale neučinila a podala ústavní stížnost teprve poté, co vyčkala rozhodnutí odvolacího soudu o zcela jednoznačně nepřípustně podaném odvolání, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nazírat jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Zjevně neopodstatněnou byla ústavní stížnost shledána v té části, kterou brojí proti v záhlaví citovanému usnesení městského soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V dané věci přitom odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaný, jehož stěžovatelka v řízení podporovala, se práva odvolání účinně vzdal, není odvolání stěžovatelky přípustné. Za této procesní situace městskému soudu nezbylo, než odvolání podané stěžovatelkou, jako vedlejší účastnicí na straně žalovaného, odmítnout podle §218 písm. c) o. s. ř. Takový postup městského soudu nemohl vést k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
8. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh opožděný.
9. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu