ECLI:CZ:US:2016:3.US.2692.16.1
sp. zn. III. ÚS 2692/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti ČEZ Teplárenská, a. s., sídlem Bezručova 2212/30, Říčany, zastoupené Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. června 2016 č. j. 24 C 238/2009-309 a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. května 2016 č. j. 24 C 238/2009-304, za účasti Okresního soudu v Chomutově, jako účastníka řízení, a Karla Hausteina, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným usnesením ze dne 10. 5. 2016, vydaným vyšší soudní úřednicí, vyzval stěžovatelku, aby do tří dnů zaplatila doplatek soudního poplatku za podání dovolání ve výši 8 000 Kč, a to s odůvodněním, že se na její dovolání vztahuje poplatek dle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (dále též jen "Sazebník"), uvedeném v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a proto jí uhrazený poplatek ve výši 2 000 Kč není dostatečný.
3. K námitkám stěžovatelky ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, okresní soud rubrikovaným usnesením ze dne 10. 6. 2016, vydaným předsedkyní senátu, napadené rozhodnutí potvrdil s tím, že vyšší soudní úřednice postupovala správně podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku, neboť "bod 6 položky 23 Sazebníku soudních poplatků není taxativním výčtem bodu 1 písm. d) položky 23 Sazebníku soudních poplatků, ale řeší možnou kolizi předmětu dovolacího řízení podle písm. a), b), c) bodu 1 položky 23, kdy při vybírání poplatku za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu věci samé v řízeních uvedených v bodě 6 položky 23 se poplatek za dovolání vybere podle bodu 1 písm. d) položky 23".
II. Námitky stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že okresním soudem zvolená interpretace aplikovaných položek Sazebníku soudních poplatků porušuje princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Dle názoru stěžovatelky je totiž zřejmé, že bod 6 položky 23 Sazebníku obsahuje taxativní výčet případů, u kterých lze vybrat poplatek ve výši uvedené pod bodem 1 písm. d) položky 23 Sazebníku. Svým extenzivním výkladem proto okresní soud dle stěžovatelky porušil zásadu in dubio mitius, a ve svém důsledku tak porušil i princip nullum tributum sine lege, vtělený do ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny. Na podporu svých argumentů stěžovatelka mj. odkazuje jednak na závěry nálezů ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. IV. ÚS 666/02 (N 145/31 SbNU 291) a ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 542/09 (N 93/57 SbNU 221), a jednak na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle kterých musí být soustava daní (a tedy i poplatků) transparentní a předvídatelná, přičemž podmínky výběru musí být jednoznačné a určité, neboť v opačném případě je třeba dát při výkladu přednost alternativě, jež méně zasahuje do vlastnického práva soukromého subjektu. Z uvedených důvodů stěžovatelka spatřuje v okresním soudem zvolené interpretaci zákona o soudních poplatcích nepřípustné prvky svévole. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že danou otázku posuzoval pouze jediný soud, pročež byl porušen princip dvojinstančnosti řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Argumentace předestřená stěžovatelkou v ústavní stížnosti je přesvědčivá a logicky koherentní, a je tedy možné, že by mohla vést ke "správnější" interpretaci soudem aplikovaných částí zákona o soudních poplatcích, kategorie správnosti však není referenčním kritériem důvodnosti podání směřovaných Ústavnímu soudu, jejž nelze vnímat jako všeobecnou superrevizní instanci vůči jakémukoliv rozhodnutí obecného soudu, proti němuž neexistuje žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek. Úkolem Ústavního soudu je totiž pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), v případě individuálních ústavních stížností pak ochrana ústavním pořádkem České republiky chráněných základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přes nezpochybnitelné ratio stěžovatelčiny argumentace proto nelze přehlížet, že stěžovatelka - dovolávající se porušení práva vlastnit majetek - nepředkládá žádné tvrzení, ze kterého by bylo možno dovodit, že by jí v důsledku napadených rozhodnutí mohla vzniknout podstatná újma (viz níže). Inkriminovaná rozhodnutí okresního soudu lze totiž podřadit pod rozhodnutí týkající se nákladů řízení lato sensu, u nichž platí, že možná ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů připadá do úvahy toliko za předpokladu, že účastníku řízení v důsledku nesprávné (protiústavní) interpretace aplikovaných norem může vzniknout citelná újma. Nic takové však stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, přičemž hrozba vzniku takové újmy z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Stěžovatelka ostatně směřuje své podání Ústavnímu soudu za situace, kdy se předmětem sporu mezi ní a okresním soudem stala bagatelní částka 8 000 Kč, tedy částka v daném kontextu fakticky vylučující možnost, že by stěžovatelčina základní práva mohla být porušena (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2646/14).
8. Současně je třeba zdůraznit, že okresní soud své rozhodnutí, vydané předsedkyní senátu, řádně (byť stručně) odůvodnil a jím předložená interpretace jednotlivých bodů položky 23 Sazebníku má své opodstatnění (neobsahuje zjevné prvky svévole).
9. Pokud konečně stěžovatelka namítá porušení principu dvojinstančnosti řízení, postačí připomenout, že v civilním řízení není dvojinstančnost ústavně garantována.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu