ECLI:CZ:US:2016:3.US.2715.16.1
sp. zn. III. ÚS 2715/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Creditpol a. s., sídlem Mašovická 202/8, Praha 4, zastoupené JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem, sídlem Kamenice 155, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016 č. j. 32 Cdo 1058/2016-960, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č. j. 2 Cmo 89/2015-872 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2014 č. j. 34 Cm 78/1997-806, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a společnosti ODĚVY Hradec Králové, a. s., sídlem Kalendova 688, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro zásah do práv zajištěných v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 věty před středníkem Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení 2,4 milionu Kč s příslušenstvím, jež měla představovat kupní cenu zboží, které dodal právní předchůdce stěžovatelky předchůdci vedlejší účastnice (jako žalované), a dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady soudního řízení ve výši 666 022,46 Kč. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavření kupní smlouvy, resp. dodání zboží za cenu ve výši žalované částky neprokázala.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodnutí krajského soudu potvrdil shora označeným rozsudkem, neboť se s jeho závěrem ztotožnil, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 44 044 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením na základě ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že není přípustné, a to ve vztahu k výroku odvolacího soudu o věci samé podle §237 o. s. ř. a ve vztahu k výroku o nákladech řízení podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., přičemž stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvedla, že v mnohaletém řízení tvrdila, že jí předložený soupis tzv. obalových listů a k nim připojených tzv. přesunových listů prokazuje uzavření kupní smlouvy s předchůdcem vedlejší účastnice, resp. uskutečnění konkrétní dodávky zboží do jednotlivých prodejen předchůdce vedlejší účastnice, které nebyly uhrazeny. Dodávky zboží byly přebírány těmito jednotlivými prodejnami, o čemž má svědčit podpis a razítko pracovníka prodejny na "obalovém listu" v rozsahu zboží uvedeném na "přesunovém listu"; tyto doklady byly vyhotoveny stěžovatelčiným předchůdcem na základě úkonu prodejny předchůdce vedlejší účastnice, jinak by ani její právní předchůdce nemohl vyhotovit seznam, vyskladnit zboží a toto dovést na prodejnu, přičemž dle stěžovatelky, pokud by zboží nebylo dovezeno v souladu s objednávkou prodejny, nebylo by prodejnou převzato. Soudy nižších stupňů však v důsledku extrémně nesprávného hodnocení důkazů dospěly k závěru, že nedošlo k uzavření smlouvy, protože tzv. obalové listy jsou interními doklady právního předchůdce vedlejší účastnice. Ovšem dokumenty ve skutečnosti byly dodacími listy vyhotovenými jejím právním předchůdcem, které byly podepisovány právním předchůdcem vedlejší účastnice a jejich součástí byly tzv. přesunové listy, obsahující dodávané zboží a jeho cenu. V této souvislosti upozornila, že tzv. obalové listy spojené s tzv. přesunovými listy předložila jako důkaz o dodávkách zboží, a v této souvislosti položila otázku, jak by je mohla získat, pokud by šlo o interní doklady předchůdce vedlejší účastnice, přičemž odmítla právní názor vrchního soudu, že kupní smlouva podle §275 odst. 4 obchodního zákoníku nevnikla, s tím, že takový právní názor je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 32 Odo 135/2004 a ze dne 24. 2. 2006 sp. zn. 32 Odo 135/2004, dle nichž převzetím zboží, které je potvrzeno podpisem a razítkem na dodacím listu, jehož součástí je seznam zboží s uvedenou cenou, dojde k uzavření kupní smlouvy.
6. Současně stěžovatelka upozornila, že obecné soudy zamítly její žalobu v podstatě z důvodu, že neunesla důkazní břemeno, když jí předložené tzv. obalové a přesunové listy nemohou bez dalšího vznik práva na zaplacení kupní ceny prokázat, přičemž krajský soud odkázal na vyčerpávající obranu vedlejší účastnice a vrchní soud pak bez konkrétních námitek hodnotil důkazy "proti ní". Jejich rozhodnutí, resp. skutkové závěry stěžovatelka označila za tendenční, ve prospěch vedlejší účastnice, přičemž upozornila (poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 850/2001) na poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. s tím, že její poskytnutí není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení dozvěděl, a uzavřela, že v případě, že nebylo poskytnuto, došlo k porušení tohoto ustanovení.
7. Stěžovatelka také vyjádřila nesouhlas s tím, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Vedlejší účastnice je plátcem DPH a na základě daňového dokladu vystaveného jejím právním zástupcem jí vzniká nárok na odpočet DPH, a tudíž tato náhrada není nákladem potřebným k účelnému uplatnění práva ve smyslu §142 o. s. ř., a její přiznání tak má být nezákonné.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
9. Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování náležitostí dovolání respektoval rozhodovací praxi Ústavního soudu a že rozhodoval v souladu se svou konstantní judikaturou, na níž v odůvodnění odkázal. Směřují-li námitky proti skutkovým zjištěním soudů, skutkové závěry nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány, a tudíž by takové vady nemohl napravit, i kdyby byly dané námitky věcně správné. Odmítl, že by porušil stěžovatelčina ústavní práva, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
10. Vrchní soud shrnul průběh řízení a závěry, k nimž dospěl on i krajský soud, a dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se v něm (na č. l. 29) vypořádal s opakovanou námitkou, že krajský soud rozhodl tendenčně, a jde-li o námitku, směřující proti přiznání náhrady DPH, poukázal na ustanovení §137 odst. 1 o. s. ř., které jako jeden z nákladů řízení uvádí tuto náhradu. Současně odmítl, že by rozsudkem jím vydaným bylo zasaženo do ústavních práv a svobod stěžovatelky; ta se snaží zvrátit výsledek sporu, přehlíží však, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, přičemž samotný neúspěch v odvolacím či dovolacím řízení zásah do ústavních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, nepředstavuje. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
11. Krajský soud zcela odkázal na své skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozsudku a vyjádřil názor, že žádná ústavní ani jiná procesní práva stěžovatelky neporušil a že postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v §1 až 6 o. s. ř.
12. Vedlejší účastnice označila stěžovatelčinu námitku směřující proti výsledku důkazního řízení za pouhou spekulaci ohledně hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudem prvního stupně a podrobeno přezkumu ze stran odvolacího soudu, v němž nelze spatřovat ústavněprávní rovinu, neboť jde o nesouhlas s tímto hodnocením za situace, kdy důkazní řízení proběhlo řádně a pečlivě a také stěžovatelka v tomto ohledu nic nenamítla. Zmínila, že tzv. obalové listy, byť je na nich uveden název vedlejší účastnice, předložila stěžovatelka, z historických souvislostí je však zřejmé, že právní předchůdci stěžovatelky i vedlejší účastnice byli dříve součástí jednoho podniku, který používal název předchůdce vedlejší účastnice, takže není překvapivé, že stěžovatelka s těmito listinami disponuje. Navíc v řízení před krajským soudem sama uvedla, že tyto listiny označené názvem předchůdce vedlejší účastnice používala i k dodání zboží na vlastní prodejny, a bez ohledu na to stěžovatelka vytrhla z kontextu dalších provedených důkazů pouze "obalové listy" jako jeden z mnoha důkazů, které byly hodnoceny, a nyní jen opakuje své námitky. Ke stěžovatelčině námitce, že se jí nedostalo poučení o její důkazní povinnosti, vedlejší účastnice uvedla, že se s ní vypořádal Nejvyšší soud, který uvedl, že na poučovací povinnosti rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a proto - dle vedlejší účastnice - nesplnění této povinnosti nemůže mít vliv na spravedlnost řízení jako celku. K tomu doplnila, že již dovolací soud zmínil, že stěžovatelka nesplnění této povinnosti vytkla soudu prvního stupně, ale tuto námitku vznesla až v dovolání, před odvolacím soudem neuplatnila žádné nové důkazy nebo skutečnosti, které by mohly být reakcí na náhled soudu prvního stupně na důkazní situaci, takže i kdyby byla stěžovatelka tímto soudem poučena, nijak by na poučení nereagovala, což plyne ze skutečnosti, že tak neučinila ani před odvolacím soudem, a žádné nové důkazy neoznačila ani doposud, sama navíc před odvolacím soudem uvedla, že žádné nové důkazy nemá. Případný nedostatek, jde-li o poučovací povinnost, tak nemohl mít vliv na spravedlnost řízení. Stran námitky týkající se náhrady nákladů řízení odpovídající částce DPH vedlejší účastnice konstatovala, že stěžovatelka neuvedla, do jakého ústavně garantovaného práva mělo být zasaženo, resp. odmítla, že by mohlo být zasaženo do těch práv, jak stěžovatelka tvrdila, nadto má být zřejmé, že tato otázka již byla Nejvyšším soudem posuzována (ve věci sp. zn. 21 Cdo 1556/2004) a také již prošla testem ústavnosti ve věcech vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 512/05 a zejména sp. zn. I. ÚS 15/05. Vzhledem k tomu vedlejší účastnice označila ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh.
13. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Za kvalifikovanou vadu tzv. důkazního řízení možno považovat (mj.) natolik vadné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů (jež obvykle bývá způsobeno zjevným skutkovým omylem či evidentní logickou chybou v příslušném myšlenkovém procesu), že nastává "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými (a potažmo právními) závěry. Pokud tomu tak není, s ohledem na výše uvedené se uplatní (mnohokrát opakovaná) teze, podle níž Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Z tohoto důvodu je povinností stěžovatelů v ústavní stížnosti uplatnit (alespoň obsahově) námitku tzv. extrémního rozporu a současně specifikovat pochybení, jehož se obecný soud měl ve svých úvahách dopustit; je-li předmětem ústavní stížnosti polemika (či dokonce pouhý nesouhlas) s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, nutno ji považovat (bez dalšího) za zjevně neopodstatněný návrh.
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla námitku tzv. extrémního rozporu, přičemž poukázala na to, že obecné soudy označily tzv. obalové listy za interní doklady právního předchůdce vedlejší účastnice (Oděvy Hradec Králové, státní podnik), ač šlo o dodací listy vyhotovené jejím právním předchůdcem (KONTEXT Hradec Králové, státní podnik, v likvidaci), které byly podepisovány právním předchůdcem vedlejší účastnice a jejich součástí měly být tzv. přesunové listy, které obsahovaly dodané zboží a jeho cenu, přičemž argumentovala tím, že kdyby nebyly jejího právního předchůdce, tak by je nemohla získat.
18. Jak patrno z napadeného rozsudku krajského soudu (str. 31 shora), uvedený soud v případě tzv. obalových listů skutečně konstatoval, že tyto jsou pouze interními listinami předchůdce vedlejší účastnice a že jejich účelem bylo inventarizovat přesuny zboží mezi centrální evidencí předchůdce vedlejší účastnice a jeho jednotlivými prodejnami, přičemž poukázal na to, že v levém horním rohu je uvedeno "ODĚVY HRADEC KRÁLOVÉ" a pod tím jako odběratel uvedena konkrétní prodejna (např. "Oděvy Stará Paka"). K tzv. přesunovým listům pak krajský soud uvedl, že tyto jsou "pouze" interními listinami právního předchůdce stěžovatelky, které předchůdce vedlejší účastnice nepotvrdil ani nevyhotovil. Vrchní soud k tomu uvedl, že v případě tzv. obalových listů (listiny označené jako "dodací obalový list") má jít o interní doklady (zřejmě předchůdce vedlejší účastnice, jak lze vyvodit z navazujícího textu), z nichž některé jsou opatřeny razítkem "Oděvy Hradec Králové" a číslem prodejny a (zřejmě) její adresou, některé jsou opatřeny otiskem razítka jiných subjektů, a současně se výslovně ztotožnil s názorem krajského soudu, že tzv. přesunové listy (listiny označené jako "zúčtování přesunu") jsou interními doklady stěžovatelčina právního předchůdce.
19. Podle stěžovatelky tzv. obalový list nebyl interním dokladem, ale listinou potvrzující převzetí zboží právním předchůdcem vedlejší účastnice, což má plynout z toho, že tuto listinu předložila soudu ona (tedy že je jejím vlastníkem). Z tzv. obalového listu však neplyne, jakému subjektu bylo převzetí zboží potvrzeno, resp. že by tomu tak mělo být právě ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci, zvláště nese-li tento doklad v hlavičce (horní roh vlevo) označení "ODĚVY HRADEC KRÁLOVÉ". Jak přitom zřetelně plyne z výše uvedeného, samotná skutečnost, že lze hodnotit ten který důkaz i jinak (zde stěžovatelka argumentuje tím, že tyto listiny vlastnila), protiústavnost soudního rozhodnutí není zásadně s to založit. Současně je totiž třeba vzít v úvahu, že pouze na daném posouzení stěžovatelkou zpochybňované skutkové závěry obecných soudů postaveny nejsou, přičemž další hodnocení "v jednotlivostech" už stěžovatelkou zpochybněno nebylo.
20. V prvé řadě lze zmínit závěry soudů nižších stupňů, že v tzv. obalových listech [nehledě na to, že stěžovatelka neprokázala, kdo je vyplňoval a podepisoval (viz str. 31 rozsudku krajského soudu)] chybí konkretizace zboží a jeho cena (viz list č. 30 rozsudku vrchního soudu). V této souvislosti soudy odmítly stěžovatelčinu argumentaci tzv. přesunovými listy, které dle stěžovatelky měly "doplňovat" tzv. obalové listy o potřebné náležitosti (z hlediska případného vzniku kupní smlouvy), tj. o specifikaci zboží a jeho cenu, s tím, že šlo toliko o interní doklady právního předchůdce stěžovatelky. Nadto dle krajského soudu nebyla stěžovatelkou prokázána ani číselná souvislost mezi oběma doklady, způsob stěžovatelkou provedeného vyúčtování (údajné) kupní ceny na základě těchto dokladů neodpovídal bezprostředně následující obchodní praxi, z níž mělo také vyplynout, že částka uvedená na tzv. přesunovém listě by neodpovídala kupní ceně. Z výše uvedeného není patrno, že by hodnocení tzv. obalových listů bylo stiženo zcela zjevnou věcnou vadou (z nich samotných totiž zřetelně neplynulo, že by "potvrzení" o dodání zboží - a to ještě zřejmě jen v některých případech - ve prospěch vedlejší účastnice svědčilo právě stěžovatelce), a především dále nelze vyvodit, že by s ohledem na další uvedené skutečnosti závěry obecných soudů, že stěžovatelka (dostatečně) neprokázala svá tvrzení (o dodání zboží v hodnotě odpovídající žalované sumě), mohl být označen za "extrémní". Uvedla-li stěžovatelka, že kupní smlouva uzavřena byla, odkazujíc přitom na ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku a související judikaturu Nejvyššího soudu, tato námitka vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl ustálen obecnými soudy (tedy že naopak došlo k převzetí zboží na základě potvrzeného dodacího listu, jehož součástí byl seznam zboží a jeho cena), a již jen proto nemůže být přiléhavá.
21. Stěžovatelka soudům nižších stupňů vytkla také, že nesplnily svou poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. Pokud skutečně krajský soud žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka neunesla tzv. důkazní břemeno, aniž by dostál své povinnosti ji předtím poučit, aby navrhla důkazy potřebné k prokázání (konkrétních) sporných tvrzení, pak stěžovatelka mohla, jak již naznačil dovolací soud, toto namítnout v odvolacím řízení a navrhnout provedení konkrétních důkazů [§205 odst. 2 písm. f), §205a písm. d) o. s. ř.], což se nestalo, takže by ani výzva podle §118a odst. 3 o. s. ř. nemohla splnit svůj účel, jak již připomenul Nejvyšší soud. Především však stěžovatelka tuto námitku uplatnila až v dovolání, a protože se tato otázka nestala předmětem posouzení odvolacího soudu, resp. nebyla pro jeho rozhodnutí určující, nemohl se jí věcně zabývat dovolací soud (srov. §237 o. s. ř.). Danému postupu Nejvyššího soudu nelze dle názoru Ústavního soudu nic vytknout, ostatně to neučinila ani sama stěžovatelka. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti to znamená, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala procesní prostředek, který měla k ochraně svého práva k dispozici (tj. odvolání), a proto nelze tuto její námitku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat za přípustnou.
22. K otázce, zda náklady řízení mohou zahrnovat také náhradu DPH, je-li sám účastník řízení jejím plátcem (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), se již zabýval Nejvyšší soud, a protože jde o otázku interpretace a aplikace tzv. podústavního správa, přičemž z ústavní stížnosti neplyne, v čem by měl spočívat její ústavní rozměr, Ústavní soud ani v tomto ohledu nemohl považovat ústavní stížnost za opodstatněnou. Navíc není zcela zřejmé, v čem měly obecné soudy pochybit z hlediska věcné správnosti, jestliže vedlejší účastnici, resp. jejímu zástupci přiznaná náhrada nákladů (právního zastoupení) by v principu měla "nahrazovat" plnění tomuto zástupci ze strany vedlejší účastnice, a zda bude plněno nad tento rámec, je věcí dohody mezi nimi.
23. Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu