ECLI:CZ:US:2016:3.US.2747.16.1
sp. zn. III. ÚS 2747/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodních společností Ferrero S.P.A., sídlem Piazzale Pietro Ferrero 1, Alba, Itálie, a Ferrero Česká s. r. o., sídlem Karla Engliše 6/3201, Praha 5, zastoupených Mgr. Davidem Řehákem, advokátem, sídlem Holečkova 100/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016 č. j. 23 Cdo 4073/2014-380 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013 č. j. 3 Cmo 106/2013-309, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti společnosti MOCCA, spol. s r. o., sídlem Ruprechtická 848/32, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky žádají o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 19 Cm 15/2012-197 vyhověl žalobě stěžovatelek a uložil vedlejší účastnici, aby se zdržela výroby a distribuce v žalobě specifikovaných výrobků (cukrovinek) a současně aby poskytla stěžovatelkám údaje o všech distributorech těchto výrobků a o celkovém počtu těchto výrobků prodaných na území České republiky; městský soud totiž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice porušila práva k ochranné známce a že jednala nekalosoutěžně.
3. Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") k odvolání vedlejší účastnice v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil tak, že předmětnou žalobu zamítl, neboť vedlejší účastnice dle jeho názoru právo stěžovatelek k ochranné známce neporušila, a její jednání současně nelze označit ani jako jednání nekalosoutěžní.
4. Následné dovolání stěžovatelek odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že stěžovatelky řádně neuvedly, v čem spatřují přípustnost svého dovolání.
II. Námitky stěžovatelek
5. Právě vůči tomuto závěru Nejvyššího soudu se stěžovatelky v ústavní stížnosti primárně vymezují, když zdůrazňují, že ve svém dovolání řádně vymezily důvody, pro které jej považují za přípustné, resp. řádně označily právní otázku, jež dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena. Nejvyšší soud tedy dle stěžovatelek svévolně odmítl jejich dovolání proto, že trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat, přestože jejich podání tuto vadu zjevně nemá. Nadto zdůrazňují, že v rozporu s ustanovením §243c odst. 1 občanského soudního řádu Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání až po téměř dvou letech, čímž porušil zákonnou šestiměsíční lhůtu pro projednání dovolání, jež nesplňuje formální požadavky kladené zákonem na tento mimořádný opravný prostředek. Z uvedených důvodů mají stěžovatelky za to, že Nejvyšší soud měl jejich dovolání meritorně projednat, a pokud tak neučinil, porušil jejich právo na spravedlivý proces.
6. Ve vztahu k napadenému rozsudku vrchního soudu stěžovatelky namítají, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí existencí opomenutého důkazu; vrchní soud totiž dle stěžovatelek zcela přehlédl důkaz spotřebitelským průzkumem, ze kterého bylo zjevné, že předmětné výrobky vedlejší účastnice vyvolávají nebezpečí záměny s výrobky stěžovatelek.
III. Vlastní posouzení věci
7. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Oproti tvrzení stěžovatelek je již ze samotného textu ústavní stížnosti i z obsahu přiloženého dovolání zřejmé, že stěžovatelky důvody přípustnosti dovolání ve svém podání nikterak nevymezily, tedy Nejvyššímu soudu nepředestřely žádnou (konkrétně formulovanou) právní otázku, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Jinými slovy, stěžovatelky se ve svém dovolání otázkou jeho přípustnosti - vůbec - nezabývaly, neboť bez dalšího předkládaly Nejvyššímu soudu k posouzení toliko argumenty směřující k důvodnosti jejich mimořádného opravného prostředku. Pokud proto bylo jejich dovolání odmítnuto proto, že neobsahuje řádné uvedení toho, v čem stěžovatelky spatřují jeho přípustnost (což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku), nelze v tomto ohledu Nejvyššímu soudu nic vytknout, neboť stěžovatelky zjevně nedostály své procesní povinnosti řádně vymezit důvody přípustnosti dovolání (např. formulací konkrétní právní otázky, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena).
9. Přisvědčit tak lze stěžovatelkám pouze potud, že Nejvyšší soud měl jejich dovolání odmítnout v šestiměsíční lhůtě. Není však namístě závěr, že by dovolací soud měl v důsledku porušení této pořádkové lhůty jejich podání meritorně projednat - takový výklad je třeba jednoznačně odmítnout (v podrobnostech viz bod 16. usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 295/16).
10. Je tedy namístě již pouze opětovně zdůraznit, že pokud dovolání stěžovatelek neobsahovalo řádné vymezení jeho přípustnosti, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Naopak je třeba zdůraznit, že v dané procesní situaci Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout. Namítaným postupem proto nemohl Nejvyšší soud porušit stěžovatelkami dovolávané ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.
12. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
13. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelek řádně odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
14. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelek hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu