ECLI:CZ:US:2016:3.US.2761.16.1
sp. zn. III. ÚS 2761/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vu Van Tuan, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 5. dubna 2015 č. j. OKFK-219-2048/TČ-2011-251201-C a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2016 sp. zn. 3 To 37/2016, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy; čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z napadených usnesení se podává, že Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "ÚOKFK SKPV") je vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit Duong Dinh Khoa alias Khoa "Khan", jakož i jeho rodinní příslušníci a pomocníci, kteří jsou všichni společně známí jako rodina Khoa Uu, dále osoby z tzv. služby proclení Tam Hau a osoby z tzv. služby peněz Phuong Chung a příslušníci celní správy. Tyto osoby mají dle poznatků ÚOKFK SKPV nelegálně dovážet zboží z Asie, které je deklarováno za nižší cenu, než je skutečně placena a mají jej následně prodávat v České republice bez toho, aby o tomto zboží jakkoliv účtovaly. Pachatelé této trestné činnosti dle poznatků ÚOKFK SKPV generují velké objemy peněz, které zčásti investují zpět do trestné činnosti a zčásti je legalizují, např. budováním nemovitostí ve Vietnamu. Výše škody, která je vyčíslena v napadeném usnesení ÚOKFK SKPV, činí 13 532 291 Kč. V souvislosti se zahájením trestního stíhání dne 8. 5. 2013 byla zajištěna část majetku obviněných z rodiny Khoa Uu, zejména peněžní prostředky na účtech a hotovost nalezená při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Obviněná Vu Thi Uu následně darovala smlouvou ze dne 3. 7. 2013 pozemky parc. č. A1, A2. A3 a A4 zapsané nyní na listu vlastnictví č. A5 pro obec Praha, katastrální území Kunratice, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha včetně staveb na nich umístěných (dále jen "předmětné zajištěné nemovitosti") stěžovateli. Vzhledem k tomu, že Vu Thi Uu bylo známo, že policejní orgán zajišťuje její majetek i majetek ostatních obviněných členů rodiny Khoa Uu, rozhodl policejní orgán napadeným usnesením ÚOKFK SKPV o zajištění náhradní hodnoty dle §79f trestního řádu za použití §79d odst. 1 a 2 trestního řádu, a to předmětných zajištěných nemovitostí, jejichž vlastníkem byl v době vydání napadeného usnesení stěžovatel, který je tedy v daném trestním řízení v procesním postavení osoby zúčastněné. Napadeným usnesením ÚOKFK SKPV bylo stěžovateli zakázáno, aby nakládal s domem, pozemky a jeho příslušenstvím, tedy zejména, aby po oznámení usnesení předmětné zajištěné nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil. Dále bylo napadeným usnesením stěžovateli uloženo, aby státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, zda a kdo má k předmětným zajištěným nemovitostem předkupní nebo jiné právo, jinak stěžovatel odpovídá za škodu tím způsobenou. Zajištění náhradní hodnoty za peněžní prostředky, které mají být výnosem z trestné činnosti, je odůvodněno zejména účelovým převodem předmětných zajištěných nemovitostí ze strany obviněné Vu Thi Uu na stěžovatele, jímž mělo být dosaženo toho, že předmětné zajištěné nemovitosti budou na základě tohoto převodu skryty mimo dosah policejního orgánu. Předmětné zajištěné nemovitosti jsou zapsány jako orná půda a komunikace, avšak ve skutečnosti na nich stojí stavby nezapsané v katastru nemovitostí, kdy jde o část skladového areálu u ulice X1 v Praze, kde rodina Khoa Uu skladovala zboží, a to ve skladu označovaném jako "X2", v němž policejní orgán v květnu 2013 provedl prohlídku. Tyto nemovitosti byly tedy zajištěny proto, aby o nich mohlo být v budoucnu rozhodnuto zejména ve smyslu §71 trestního zákoníku, s odkazem na §70 trestního zákoníku, případně dle §66 nebo §67 trestního zákoníku.
3. Proti tomuto usnesení o zajištění náhradní hodnoty dle §79f trestního řádu za použití §79d odst. 1 a 2 trestního řádu podali obviněná Vu Thi Uu a stěžovatel stížnosti, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shrnuje judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k otázce použití zajišťovacích majetkových institutů v trestním řízení a je přesvědčen o tom, že závěry těmito rozhodnutími vyvozené nebyly řádně aplikovány v probíhající trestní věci, v níž má procesní postavení osoby zúčastněné. Stěžovatel namítá, že v napadeném usnesení ÚOKFK SKPV není obsaženo, z jakého poznatku, vycházejícího z procesně relevantního důkazu, vyplývá, že obviněná Vu Thi Uu předmětné zajištěné pozemky získala trestným činem, nebo jako odměnu za něj, nebo nabytou věc užila ke spáchání trestného činu, nebo která byla ke spáchání trestného činu určena. Z napadeného usnesení ÚOKFK SKPV dle stěžovatele totiž vyplývá pravý opak, neboť je v něm uvedeno následující: "Jedná se o část skladového areálu u ulice X1, kde (ale v budově na jiných než tímto usnesením zajišťovaných pozemcích) skladovala citlivé zboží i rodina KHOA UU a to ve skladu označovaném jako X2, v němž policejní orgán v květnu 2013 provedl prohlídku jiných prostor". Stěžovatel argumentuje, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 TZ 7/2013 platí, že "zajištění náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu musí být zcela přiměřené procesní i důkazní situaci. Předpokladem použití tohoto institutu je nemožnost použití primárních ustanovení §78 až 79e trestního řádu."
5. Stěžovatel dále uvádí, že na rozdíl od zajišťovacích institutů hojně využívaných v přípravném řízení, musí mít při ukládání trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty soud na základě provedených a zhodnocených důkazů prokázáno, že věc, na niž se má trest vztahovat, je ke spáchanému trestnému činu v jednom ze čtyř typů vztahů uvedených v §70 odst. l trestního zákoníku, kdy institutu zajištění náhradní hodnoty odpovídají hmotněprávní ustanovení o trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 trestního zákoníku a o ochranném opatření zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku, nikoliv případného uložení peněžitého trestu či propadnutí majetku. K tomu stěžovatel ještě dále cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15, v němž je konstatováno, že "požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici."
6. Stěžovatel uzavírá, že zajištění předmětných pozemků je projevem svévole, neboť žádný z procesně relevantních důkazů nenaznačuje ani nesplňuje zákonné podmínky pro zajištění náhradní hodnoty, které by alespoň částečně odpovídaly důvodům zajištění. Stěžovatel nemá s daným trestním řízením nic společného, a přesto je jím v zásadní míře dotčen na svých právech.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 941/14, usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15). Ústavní soud tedy opakovaně konstatuje, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o výluku z ochrany vlastnictví, která je legitimní. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratné zásahy do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo též usnesení ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12).
11. Stěžovatel správně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03) uvádí požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku kladeny, tj. rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Taktéž je třeba v této souvislosti zmínit, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, když zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07, nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07). Avšak ani tento aspekt v případě stěžovatele není dán, neboť k zajištění předmětných nemovitostí došlo napadeným usnesením ÚOKFK SKPV ze dne 5. 4. 2016.
12. Stěžovatel poukazuje na to, že závěry vyplývající z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu k otázce aplikace zajišťovacích opatření nebyly řádně aplikovány v jeho věci. Této námitce však nelze přisvědčit. Z napadených usnesení vyplývá, že tato byla vydána orgány k tomu příslušnými, a to na základě dostatečně objasněného skutkového stavu na základě zákona a bez znaků svévole. V dané věci je nutno zdůraznit, že jde o velmi sofistikovanou trestnou činnost, na které je zaangažováno mnoho fyzických i právnických osob. Oprávněnost aplikace ustanovení §79f trestního řádu vyplývá především ze skutkových okolností, kdy výše škody dosahuje dle dosavadních závěrů orgánů činných v trestním řízení 13 532 291 Kč, přičemž doposud se podařilo zajistit pouze částku 263 782 Kč, která ani zlomkem nedosahuje výše doposud vyčíslené škody. Obviněná Vu Thi Uu přitom na stěžovatele v době následující bezprostředně poté, kdy proti ní bylo zahájeno trestní stíhání, darováním převedla předmětné zajištěné nemovitosti, které sama získala za cenu 7 800 000 Kč. Za těchto okolností vzniká důvodné podezření, že obviněná se chtěla těchto nemovitostí vysoké hodnoty zbavit, jelikož jí muselo být zcela jistě zřejmé, že existuje riziko, že tyto nemovitosti budou zajištěny. Za této situace, kdy není možno aplikovat institut odnětí věci a zároveň doposud zajištěné peněžní prostředky, resp. jiné věci a hodnoty, nedosahují ani zdaleka výše způsobené škody, přičemž zároveň došlo k onomu podezřelému převodu nemovitostí vysoké hodnoty na stěžovatele, zákon počítá s aplikací institutu zajištění náhradní hodnoty, tak jako tomu bylo v případě stěžovatele. Zároveň je třeba přisvědčit vrchnímu soudu v tom ohledu, že je zjevné, že z kriminality, jejíž vyšetřování je v dané věci vedeno, byly generovány velké výnosy, které však nebyly doposud vypátrány a zajištěny, lze tedy důvodně učinit závěr, že přímé výnosy z trestné činnosti již mohly být realizovány, což je také jedním z možných předpokladů pro aplikaci institutu zajištění náhradní hodnoty.
13. Z uvedeného, jakož i z důkazní situace tak, jak je předestřena v napadených usneseních, vyplývá, že aplikace institutu zajištění náhradní hodnoty byla v dané věci přiměřená, přičemž zároveň byl naplněn i předpoklad subsidiárního použití tohoto institutu za situace, kdy nebylo možno realizovat primární instituty dle §78 až 79e trestního řádu. V návaznosti na námitku stěžovatele uvedenou v bodě 5 lze vyslovit souhlas s tezí vyjádřenou v napadeném usnesení vrchního soudu, že zajišťované hodnoty nemusí mít vztah ke spáchané trestné činnosti, nicméně vždy ve vztahu k nim musí být splněna zákonná podmínka, že u nich reálně přichází v úvahu v meritorním rozhodnutí o vině a trestu uložení nejméně trestu propadnutí náhradní hodnoty, nebo uložení ochranného opatření zabrání náhradní hodnoty, což je právě institut, který reálně za daných skutkových okolností může být stěžovateli v meritorním rozhodnutí soudu uložen.
14. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup vrchního soudu i policejního orgánu byl řádně odůvodněn. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu