ECLI:CZ:US:2016:3.US.2808.16.1
sp. zn. III. ÚS 2808/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele G. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2015 sp. zn. 7 To 282/2015 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. června 2015 sp. zn. 3 T 2/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodech 1 - 7 pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a v bodě 8 přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za které jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných. Dalším výrokem stěžovatele částečně zprostil obžaloby.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele a státního zástupce nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. O následném stěžovatelově dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se nadepsané usnesení krajského soudu zrušuje v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rubrikovanému rozsudku okresního soudu proti výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8 výroku o vině citovaného rozsudku) a proti celému výroku o trestu. Dále dovolací soud zrušil všechna rozhodnutí na zrušené části napadeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, jíž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, a tudíž nemůže představovat podklad pro odsuzující rozsudek. Skutky soudy nezjistily způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu. Řečené se týká zejména posouzení správnosti vyrozumění obhájce o výsleších svědků a následného čtení protokolů o nich. Soudy také nezdůvodnily, proč neuvěřily výpovědi stěžovatele, který uváděl konkrétní výhrady a námitky k pravdivosti výpovědí svědků. Posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí ze strany soudů považuje stěžovatel za nesprávné. Mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy existují rozpory, které znamenají popření zásad spravedlivého řízení. Závěry dovolacího soudu týkající se bodu 8 výroku o vině vyvolávají pochybnosti o udržitelnosti též dalších závěrů soudů nižších stupňů. Z usnesení Nejvyššího soudu není stěžovateli patrné, jak o "zbývající" části dovolání vlastně rozhodl.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu a jeho částečná nepřípustnost
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Dále Ústavní soud posoudil přípustnost návrhu.
8. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
9. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. §72 odst. 3 téhož zákona).
10. Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené zákonem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především (obecné) soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu (obecného) soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.
11. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil odvolací soud.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato podmínka splněna není, pokud jde o část ústavní stížnosti vztahující se k rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu nadepsané usnesení krajského soudu zrušil v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rubrikovanému rozsudku okresního soudu proti výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8 výroku o vině citovaného rozsudku) a proti celému výroku o trestu, respektive dále zrušil všechna rozhodnutí na zrušené části napadeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, jíž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (147/2012 Sb.) a ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost neuplatní; v podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4020/13, ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1248/14 a ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2442/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Z výše uvedeného plyne, že věcně projednatelná není ani ústavní stížnost směřující proti těm částem rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, která zrušil soud dovolací (srov. kupř. usnesení ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. I. ÚS 260/99, ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 573/2000, ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 632/2000, ze dne 16. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 2807/07, ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 22/06 a ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 2290/07).
15. Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se v dané věci nemůže prosadit již z povahy věci, resp. stěžovatel opak ani netvrdí.
16. Řečené činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
19. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "podústavního práva" ze strany soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
20. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
22. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
23. Předně je třeba uvést, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně - s výjimkou bodu 8 (srov. výše) - je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že soudy ohledně viny shora uvedeným zvlášť závažným zločinem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti oponovatelné, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
24. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat (ohledně výslechů svědků lze připomenout argumentaci na str. 3 usnesení odvolacího soudu). Další námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, které svým obsahem lze považovat spíše za obecné, se patří hodnotit jako pouhou polemiku se závěry soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
25. K námitce stěžovatele, podle níž postrádá "negativní" výrok dovolacího soudu, dlužno připomenout, že o chybějící výrok nejde ani tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 388/2002 a ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), což je situace srovnatelná s tou, k níž v posuzované trestní věci došlo.
26. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu