ECLI:CZ:US:2016:3.US.2823.15.1
sp. zn. III. ÚS 2823/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. V. H. a 2. S. M., obou zastoupených JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, se sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2015 č. j. 20 Co 250/2015-200, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2015, stěžovatelky napadly shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdily, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v případě druhé stěžovatelky dále právo na volný pohyb, zaručené čl. 14 Listiny, právo na návrat do státu obvyklého bydliště dítěte ve smyslu Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, publikované pod č. 34/1998 Sb., (dále jen "Haagská úmluva"), na péči rodičů v místě obvyklého bydliště podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, na zachování rodinných svazků a na vyloučení nezákonných zásahů podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v případě první stěžovatelky pak právo na výkon rodičovské zodpovědnosti podle čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rozsudkem ze dne 10. 3. 2015 č. j. 40 Nc 2511/2014-146 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") k návrhu první stěžovatelky nařídil vedlejšímu účastníku (v řízení před obecnými soudy odpůrci) P. M., otci druhé stěžovatelky, nezletilé S. M. (dále jen "nezletilá"), aby ji vrátil na území Ukrajiny do města Kyjev do 30 dnů od doručení rozsudku, a současně pro případ, že tak odpůrce neučiní, rozhodl, že první stěžovatelka je oprávněna nezletilou převzít za účelem jejího vrácení na Ukrajinu.
3. Proti rozsudku městského soudu podala první stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který o něm rozhodl tak, že se návrh, aby odpůrce navrátil nezletilou na území Ukrajiny, zamítl. Krajský soud se zabýval otázkou, zda došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé z Ukrajiny do České republiky (dále jen "ČR") odpůrcem, resp. k jejímu protiprávnímu zadržování (čl. 3 Haagské úmluvy), načež dospěl k závěru, že nikoliv, neboť tzv. obvyklé bydliště nezletilé bylo i v České republice, přičemž mezi odpůrcem a první stěžovatelkou nebyla uzavřena žádná dohoda o trvalém přemístění nezletilé na Ukrajinu.
II.
Argumentace první stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti se uvádí, že manželství vedlejšího účastníka a první stěžovatelky bylo již počátkem roku 2010 fakticky rozvráceno, že od listopadu tohoto roku stěžovatelky začaly žít na Ukrajině, odpůrce až do podání návrhu na úpravu poměrů k nezletilé (tj. do 8. 1. 2014) neprojevil nesouhlas s tím, aby tato měla obvyklé bydliště na Ukrajině, nekontaktoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí ohledně zastoupení podle čl. 12 Haagské úmluvy, ani se sám nedomáhal u ukrajinských soudů navrácení nezletilé do České republiky, od listopadu 2010 neplatil výživné. O nezletilou se první stěžovatelka starala sama do července 2014. Nezletilá se po tuto dobu na území Ukrajiny zdržovala trvale, od listopadu 2010 do 25. května 2014 tam navštěvovala mateřskou školu, taneční kroužek, měla tam i sourozence, kamarády, lékaře. Od 1. 9. 2014 měla v Kyjevě nastoupit do první třídy základní školy, přihláška byla podána dne 1. 7. 2014, na výchově nezletilé se podílel přítel první stěžovatelky. V další části ústavní stížnosti stěžovatelky shrnuly důkazy, které byly provedeny v daném soudním řízení a z nichž má plynout, že nezletilá je integrována do života na Ukrajině a že zachování sociálních a rodinných vazeb i pravidelné navštěvování školy je "v nejlepším zájmu dítěte", jak jej chápe mj. Úmluva o právech dítěte.
5. První stěžovatelka nesouhlasí se závěry obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud v něm dovodil, že neměla úmysl přestěhovat se na Ukrajinu na základě toho, že si na území ČR ponechala trvalý pobyt, měla zde bankovní účet, používala telefonní číslo českého operátora, jejím zaměstnavatelem byla společnost se sídlem v ČR. Podle první stěžovatelky však z trvalého či dlouhodobého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, nevyplývá, kde má nezletilá "obvyklé bydliště", krajský soud také přehlédl, že ona sama v České republice bude mít trvalý nebo dlouhodobý pobyt už z toho důvodu, že nezletilá má české státní občanství. Krajskému soudu bylo známo, že zde nemá (první stěžovatelka) trvalé obydlí, dojížděla sem jako doprovod dálkového autobusu z Ukrajiny, a tam se také - jako do svého trvalého obydlí - vracela; trvalý pobyt jí umožňoval vstup na území ČR bez nutnosti víza, a tak si ho ponechala. Obvyklé bydliště nezletilé neplyne ani z toho, že má sjednán pracovní poměr se společností se sídlem v ČR, neboť dopravci provádějící dopravu mezi státy Evropské unie (dále jen "EU") a státy, které nejsou členy EU, mají sídlo v členském státu EU, protože je to pro ně jednodušší. Do ČR jezdila služebně, a proto měla telefonní číslo českého operátora. Rovněž není významné, kde je veden bankovní účet, neboť banku není třeba navštěvovat osobně.
6. Dále první stěžovatelka uvedla, že krajský soud vyšel z toho, že nezletilá u vedlejšího účastníka pobývala přibližně 4 měsíce v roce, ten se o ni staral, zatímco první stěžovatelka se o ni starala po dobu jednoho týdne v měsíci, zbývající dobu se o ni starali příbuzní. Proti tomu namítla, že vzhledem k tomu, že odpůrce odjíždí do práce v 5.30 hod. a vrací se v 15.30 hod., žije sám a jezdí na dlouhodobé zahraniční pracovní cesty, pro věk nezletilé nebylo reálné, aby se o ni staral sám. Odpůrce také uvedl, že nezletilá pobývala u své babičky v Liticích, což krajský soud nezmínil, stejně tak, jako že na výživu nezletilé nic neplatil, ačkoliv o tom věděl. Závěr krajského soudu, že nezletilá nepozbyla v ČR trvalé bydliště, je podle stěžovatelky v rozporu s návrhem odpůrce na vydání předběžného opatření ze dne 28. 7. 2014, ve kterém uvedl, že má nezletilou u sebe, protože mu ji stěžovatelka přivezla za účelem styku po dobu letních prázdnin.
7. První stěžovatelka popřela tvrzení odpůrce, že jím u soudu předložené fotografie (na nichž jsou všichni na koupališti a ona je zachycena spící v posteli) byly pořízeny v létě roku 2013. Současně zmínila, že odpůrce v řízení uvedl, že se s ní dohodl na tom, že jejímu staršímu synovi poskytne bydliště za účelem získání pobytu na území ČR. Z těchto tvrzení krajský soud vyvodil, že vedla s odpůrcem společnou domácnost a že neměla v úmyslu pozbýt obvyklé bydliště v ČR a získat je na Ukrajině. Ve skutečnosti se stěžovatelky odstěhovaly na Ukrajinu v listopadu 2010, a to s úmyslem tam žít. Tímto okamžikem první stěžovatelka opustila společnou domácnost a začala si hradit veškeré výdaje na domácnost sama a nepodílela se na výdajích odpůrcovy domácnosti. Fotografie byly pořízeny v době, kdy mu přivezla nezletilou za účelem styku. Skutečnost, že vedla samostatnou domácnost, vyplývá z přehledu úhrad za plyn, elektrickou energii, vodu, jakož i investic do bydlení. Tyto listiny jako důkazy předložila krajskému soudu, který k nim však nepřihlédl a ve svém rozhodnutí se o nich nezmínil. Pokud jde o poskytnutí bydliště staršímu synovi první stěžovatelky, ten byl v roce 2013 zletilý, což bylo doloženo rodným listem, nebyl závislý na její osobní péči a mohl sám bydlet samostatně i v jiném státě.
8. Porušení práva na spravedlivý proces první stěžovatelka vyvodila z toho, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, neboť se krajský soud vůbec nezabýval důkazy, které jsou uvedeny v ústavní stížnosti, resp. se o nich nezmínil a nevypořádal se s nimi. Jeho rozhodnutí není v souladu s provedenými důkazy, jež mají vztah k předmětu řízení, kterým byla otázka, kde je obvyklé bydliště nezletilé, a naopak se opírá o důkazy, které tento vztah postrádají. Jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, protože na základě důkazů v ústavní stížnosti zmíněných mohla první stěžovatelka oprávněně předpokládat, že návrhu na vrácení nezletilé bude vyhověno. Konečně první stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že požadoval doložení dohody o změně obvyklého bydliště nezletilé, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, dle které je rozhodující faktický, nikoliv právní stav, načež jí vytkl neunesení důkazního břemene. Závěrem namítla, že rozsudkem krajského soudu pak byla porušena i další práva, jak jsou uvedena shora (sub 1).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že v případě první stěžovatelky ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; tato stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový v dané věci k dispozici neměla.
10. Ve vztahu k nezletilé, kterou stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti rovněž jako stěžovatelku (ze své pozice její zákonné zástupkyně), nutno připomenout, že v řízení před obecnými soudy jako účastník nevystupovala. Proto nebylo třeba zabývat se možným střetem jejich zájmů (srov. §29 odst. 1, §32 odst. 2 občanského soudního řádu, §460 a §892 odst. 3 občanského zákoníku), kdy by za nezletilou měl ústavní stížnost podat jen soudem ustanovený (jmenovaný) kolizní opatrovník. Jestliže však ústavní stížnost byla podána i první stěžovatelkou (svým vlastním jménem), nelze ji jako celek odmítnout na základě ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (dlužno však podotknout, že tato skutečnost může mít význam z hlediska přiléhavosti tvrzení o porušení konkrétních ústavně zaručených základních práv a svobod). V každém případě by nezletilá v daném řízení měla postavení (minimálně) vedlejší účastnice a jako takové by pak Ústavní soud měl povinnost ustanovit kolizního opatrovníka, to ovšem za předpokladu, že by ústavní stížnost shledal způsobilou věcného projednání. Tato podmínka však splněna nebyla (viz sub IV).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. V ústavní stížnosti první stěžovatelka krajskému soudu mj. vytkla vadnou interpretaci Haagské úmluvy, konkrétně pak pojmu "obvyklé bydliště", obsaženého v čl. 3 a násl., resp. jeho aplikaci na konkrétní okolnosti daného případu, kdy podle ní uvedený soud zásadně pochybil při hodnocení zjištěných (prokázaných) skutečností. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou (sub 12) zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz)].
14. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je obvykle realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení "podústavního" práva z hlediska jejich smyslu a účelu. Nicméně vlastní zvážení podmínek pro navrácení dítěte podle Haagské úmluvy na základě konkrétních okolností případu je zcela v kompetenci obecných soudů.
15. Jde-li obecně o výklad Haagské úmluvy, Ústavní soud nemůže krajskému soudu nic vytknout. V této souvislosti možno připomenout závěry, k nimž dospěl v nálezu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14. Podle něho je cílem Haagské úmluvy chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí, jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen "ESLP") ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, §69, a ve věci Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010, §62]. Haagská úmluva jako celek spočívá na jednoznačném odsouzení jevu neoprávněných přemístění a zadržování dětí. Skutečnou obětí únosů je totiž dítě samotné, které trpí náhlým narušením své stability, traumatickou ztrátou rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistotou a frustrací spojenou s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům, příbuzným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5473/2007). V kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je tedy prvořadým hlediskem zájem dítěte, se kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí být k nim přistupováno jako k jedincům s vlastními právy a potřebami (srov. rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05, §68). Zájem dítěte je utvářen dvěma aspekty. Jednak si udržet rodinné vazby, tedy vše musí směřovat k zachování osobních vazeb, není-li rodinné prostředí zvláště nevhodné, jednak moci se vyvíjet ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07 ze dne 6. 7. 2010, §136, a ve věci Sneersome a Kampanella proti Itálii č. 14737/09 ze dne 12. 7. 2011, §85). Zájem dítěte má podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07, §134).
16. Jde-li o pojem "obvyklé bydliště", dle uvedeného nálezu má sice význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti, resp. protiprávnosti takového jednání, resp. pro mezinárodní příslušnost soudu, povolaného o této otázce rozhodnout, Haagská úmluva jej však výslovně nedefinuje. Výklad kritérií vhodných k určení obvyklého bydliště pro účely použití čl. 8 a 10 (na Haagskou úmluvu navazujícího) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení ES"), upravujících obecně příslušnost soudu ve věcech rodičovské zodpovědnosti, resp. zvláštní příslušnost v případech únosu dítěte, podal Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU. V něm uplatnil interpretační vodítko podle bodu 12 preambule, reflektované už v jeho dřívějším rozsudku ve věci C 523/07 A, jímž je nejlepší zájem dítěte, zejména blízkost soudu jeho obvyklému bydlišti. Jelikož nařízení ES neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států, Soudní dvůr vyložil tento pojem autonomním a jednotným způsobem pro celou EU s přihlédnutím k souvislostem příslušných ustanovení nařízení ES a jeho cíli. V rozsudku Soudní dvůr uvedl, že "obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. [...] Vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě" (bod 56). Tento výklad podal ve věci, ve které bylo dítě přemístěno z místa svého obvyklého bydliště do jiného členského státu EU zákonným způsobem. Byť na souzenou věc toto nařízení nedopadá, najdou tyto závěry Soudního dvora, a to nejen s ohledem na autoritu této soudní instance, ale i závaznost pro velkou část smluvních stran Haagské úmluvy (ovlivňující následně celkovou výkladovou praxi), při její intepretaci uplatnění.
17. Krajský soud se při interpretaci Haagské úmluvy žádného pochybení nedopustil. Reflektoval její smysl a účel, vycházeje z toho, že pojem "obvyklé bydliště" je pojmem autonomním (tj. co do svého obsahu nezávislým na vnitrostátním právu) a že je (proto) třeba ho chápat ve faktickém smyslu (tj. nezávisle na určitém právním úkonu). Z hlediska naplnění podmínky "obvyklého bydliště" pak krajský soud považoval za klíčové kritérium "míru integrace dítěte" v místě, kde pobývalo před přemístěním, s tím, že je třeba tuto otázku posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V tomto ohledu pak přiléhavě naznačil hlediska (věcné a časové), jež je třeba pokládat za relevantní.
18. V procesu aplikace Haagské úmluvy se pak krajský soud podrobně zabýval zmíněnými individuálními okolnostmi posuzovaného případu. Vyšel z toho, že nezletilá měla do listopadu 2010 své obvyklé bydliště v Plzni, a dále posuzoval otázku, zda po tomto datu došlo k zániku obvyklého bydliště nezletilé v České republice, popř. zda mezi rodiči došlo k dohodě o jejím trvalém přemístění na Ukrajinu, přičemž dospěl k závěru, že to prokázáno nebylo. První stěžovatelka tvrdila, že v listopadu 2010 došlo k definitivnímu rozpadu manželského vztahu, v důsledku čehož došlo k trvalému přestěhování nezletilé na Ukrajinu, načež se nezletilá plně integrovala do tamního života a s otcem se stýkala pouze v době, kdy za ním jezdila na návštěvy v zimě a v létě.
19. Krajský soud však shledal, že stěžovatelky i nadále měly intenzivní vazby k ČR. Nevyšel přitom jen z toho, že by zde první stěžovatelka měla trvalý pobyt, bankovní účet, mobilní telefon a práci jako stevardka na autobusové lince Praha - Kyjev, ale také z toho, že tuto práci jí pomáhal sehnat odpůrce, vzal také v úvahu, co vypověděla samotná první stěžovatelka o důvodech hledání této práce, jakož i to, že v roce 2013 spala v bytě odpůrce a všichni společně navštívili plzeňské koupaliště a že odpůrce měl v prosinci 2013 zajistit pro syna první stěžovatelky trvalý pobyt ve svém bytě v ČR, a že žádný z rodičů nezletilé nepodal návrh na rozvod manželství.
20. První stěžovatelka vyjádřila s takovouto interpretací zjištěných skutečností svůj nesouhlas s tím, že tyto skutečnosti jsou buď irelevantní, anebo nepodstatné, přičemž i v ústavní stížnosti předestřela svou vlastní skutkovou verzi. Ústavní soud předně připomíná, že dané zhodnocení je principiálně věcí obecných soudů, a polemika s ním opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, ledaže by toto bylo zatíženo prvkem libovůle, tj. kdy by příslušné soudní rozhodnutí nebylo řádně (či dokonce vůbec) zdůvodněno (v důsledku čehož by bylo "nepřezkoumatelné") nebo by provedené důkazy byly hodnoceny "extrémním" způsobem (tj. zejména, pokud by daný proces byl zatížen zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou).
21. Takové pochybení však Ústavní soud v souzené věci nezjistil, neboť krajský soud své závěry řádně, tj. srozumitelně a racionálně zdůvodnil. První stěžovatelka brojila proti úvahám krajského soudu, jež se týkaly některých skutečností (trvalý pobyt, bankovní účet, telefon, sídlo zaměstnavatele), a které by jistě mohly být vysvětleny i jinak, tedy jak stěžovatelka uvedla. Na straně druhé krajský soud své rozhodnutí opřel o další skutečnosti, které první stěžovatelka (prakticky) vůbec nezpochybnila; konkrétně možno zmínit její vlastní výpověď o důvodech zaměstnání v ČR, společný pobyt v roce 2013 (ten stěžovatelka v ústavní stížnosti potvrdila, ač na jiném místě pořízení fotografií odpůrcem, které jej měly dokládat, popřela), nebo dohodu o zařízení trvalého pobytu pro jejího syna (v tomto bodě žádné vysvětlení, z jakých důvodů by něco takového měl odpůrce učinit, zvláště vzhledem k jejímu tvrzení o definitivním rozpadu manželství, neuvedla). Všechny tyto a rovněž další skutečnosti (viz níže) přitom nutno posuzovat ve svém souhrnu.
22. Tvrzení první stěžovatelky o úplném přerušení vazeb nezletilé k ČR krajský soud hodnotil také z pohledu pobytu nezletilé u obou rodičů, načež dospěl k závěru, že nezletilá byla ve faktické péči odpůrce minimálně po dobu 4 měsíců v roce (sub 6). Ani tento závěr stěžovatelka výslovně nezpochybnila, pouze poukázala na to, že nezletilá musela být také v ČR v péči příbuzných. Argumentuje-li stěžovatelka, že s ohledem na svou pracovní dobu se nemohl odpůrce o nezletilou starat osobně, kdy i on sám měl vypovědět, že nezletilá byla u jeho matky, krajský soud jistě nevycházel z toho, že by odpůrce sám pečoval o nezletilou 24 hodin denně. Podstata jeho úvah spočívá v porovnání situace u obou rodičů, kdy první stěžovatelka odjížděla na služební cesty, a o nezletilou se tudíž mohla starat (tj. ať již zcela sama, či dílem s pomocí dalších osob) jen týden v měsíci, čímž se v určitém smyslu "vyrovnalo" to, že větší část roku trávila nezletilá na Ukrajině.
23. Namítla-li první stěžovatelka, že krajský soud neuvedl, že odpůrce neplatil výživné na nezletilou, ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jaký má tato skutečnost z hlediska posuzované materie význam - výživné za dobu, kdy nezletilá pobývala v ČR, neplatila ani ona, a tedy náklady spojené s péčí o nezletilou nesli střídavě oba rodiče. Krajský soud neshledal ani to, že by snad odpůrce a první stěžovatelka vedli společnou domácnost, jak se v ústavní stížnosti dovozuje, naopak vyšel z toho, že "manželé spolu již nežili", ale že jejich vztah v určité, velmi otevřené podobě přetrvával až do prosince roku 2013. Z toho je zřejmé, že dokazování ke stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, že každý z rodičů vedl samostatnou domácnost, by postrádalo smysl. I když první stěžovatelka v daném ohledu nic konkrétního nenamítla, na doplnění možno uvést, že krajský soud přihlédl i k tomu, že nezletilá navštěvovala mateřskou školku na Ukrajině, nicméně dospěl k závěru, že z toho nelze vyvodit ztrátu vazeb na Českou republiku, zvláště když o její integraci vypovídá, že bez zvláštní přípravy byla schopna nastoupit do základní školy v České republice. Poukázala-li první stěžovatelka na lékařské zprávy a výpis ambulantní karty, je z nich pouze patrno, že nezletilá byla v péči lékařů jak na Ukrajině, tak v České republice.
24. Krajský soud se zabýval i otázkou, zda mezi manželi byla uzavřena (byť konkludentně) nějaká dohoda o tom, že nezletilá bude přemístěna trvale na Ukrajinu, načež uzavřel, že existence takové dohody nebyla prokázána, neboť po listopadu 2010, kdy se bez předchozí dohody ohledně nezletilé první stěžovatelka odstěhovala na Ukrajinu, nezletilá pobývala střídavě v obou zemích podle aktuální dohody rodičů, a poté, co došlo ke konfliktu mezi nimi na konci roku 2013 a porušení ujednání ze strany první stěžovatelky ohledně zimního pobytu nezletilé v ČR, odpůrce podal návrh na úpravu poměrů nezletilé. Pokud první stěžovatelka (byť v jiné souvislosti) upozornila i na návrh odpůrce na vydání předběžného opatření ze dne 28. 7. 2014, kde měl odpůrce výslovně uvést, že první stěžovatelka nezletilou přivezla za účelem styku po dobu letních prázdnin, pak tato formulace by snad mohla nasvědčovat i tomu, že nezletilá jezdila do ČR jen na návštěvy, ovšem této interpretaci odporují ostatní skutečnosti, jak uvedeno výše. Upozornila-li stěžovatelka na to, že po listopadu roku 2010 odpůrce nekontaktoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, resp. že se nedomáhal navrácení nezletilé, tato skutečnost (naopak) koresponduje se závěry krajského soudu o určité dohodě mezi rodiči, že se budou v péči o nezletilou střídat, čemuž nasvědčuje i to, že - jak již konstatoval krajský soud - určité právní kroky začal odpůrce podnikat poté, co došlo mezi rodiči nezletilé ke zmíněnému konfliktu a co první stěžovatelka nedodržela dohodu o pobytu nezletilé u odpůrce.
25. Vyvodil-li krajský soud na základě výše uvedených skutečností, že nezletilá měla intenzivní vazby nejen k Ukrajině, ale i k České republice, a že nebyla v řízení prokázána žádná dohoda (či odpůrcův souhlas) ohledně trvalého přemístění nezletilé na Ukrajinu, nelze s ohledem na výše uvedené dospět k závěru, že by tak učinil bez opory v provedených důkazech, resp. že by jeho skutkové (a potažmo právní) závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kteréžto pochybení představuje jednu z "kvalifikovaných" vad tzv. důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že se výslovně nezabýval provedenými důkazy, pak tyto buď zjevně neměly žádnou relevanci z hlediska krajským soudem posuzovaných (a přiléhavých) kritérií, anebo z nich tento soud - ve shodě s tvrzeními samotné první stěžovatelky - vycházel, hodnotil je však jinak než ona.
26. Jestliže za stavu, kdy podle zjištění krajského soudu "místem obvyklého bydliště" nezletilé byla též ČR, poměry k nezletilé nebyly upraveny, a odpůrce ani nejednal v rozporu s žádnou, byť neformální dohodou uzavřenou s první stěžovatelkou (o trvalém přemístění nezletilé na Ukrajinu), není Ústavnímu soudu zřejmé, co by mohl závěru uvedeného soudu, že v daném případě nedošlo k protiprávnímu zadržení nezletilé ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, z hlediska ústavnosti vytknout, ostatně ani samy stěžovatelky správnost této úvahy samotné nenapadly, když ve vztahu k právnímu posouzení bylo namítáno jen to, že je třeba "obvyklé bydliště" chápat ve smyslu faktickém; z napadeného rozsudku však neplyne, že by krajský soud vycházel jen z právního stavu (tedy např. že by nezletilá měla v Plzni trvalé bydliště či že první stěžovatelka má v ČR trvalý nebo dlouhodobý pobyt).
27. Konečně první stěžovatelka namítla procesní pochybení spočívající jednak v tom, že jí krajský soud vytknul neunesení důkazního břemene, a jednak že jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné. V prvním případě však krajský soud nerozhodl ve prospěch odpůrce z důvodu tzv. důkazní nouze, ale proto, že se s ohledem na provedené důkazy nakonec přiklonil ke skutkové verzi jím předestřené, přičemž tvrzení první stěžovatelky odmítl jako neprokázaná. Ohledně druhého bodu možno uvést, že samotná skutečnost, že krajský soud nerozhodl podle očekávání první stěžovatelky, žádné procesní pochybení (natož pak relevantní z hlediska ústavnosti) představovat nemůže.
28. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu