ECLI:CZ:US:2016:3.US.2862.16.1
sp. zn. III. ÚS 2862/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č.j. 35 UL 25/2016-25, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 35 UL 25/2016-25, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (nařízení ústního jednání) ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 266/2004. Usnesením bylo podle stěžovatele zasaženo jeho ústavně zaručené právo na řádné soudní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť Městský soud v Praze jeho návrh zamítl za pomoci příliš obecné argumentace, ačkoliv stěžovatel dle svého přesvědčení detailně vyložil, že Obvodní soud pro Prahu 2 příslušné jednání nenařídil a o dílčím žalobním návrhu stěžovatele nerozhodl.
Stěžovatel navrhuje také zrušení části §174a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje způsob rozhodování soudu o návrhu na určení lhůty, a to konkrétně slov "bez jednání", když zastává názor, že také toto ustanovení porušuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K ústavní stížnosti stěžovatel připojil také návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené, nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutné ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud přitom shledal, že návrh stěžovatele je třeba posoudit jako opožděně podaný.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 2016. V doplnění, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 8. 2016, sám stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení mu bylo doručeno do datové schránky dne 15. 6. 2016, což Ústavní soud telefonicky ověřil také u příslušného oddělení Městského soudu v Praze.
Dále stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že dne 13. 8. 2016 onemocněl a uzdravil se až dne 23. 8. 2016, což dokládá lékařskou zprávou, ze které vyplývá, že v tomto období prodělal zánět dýchacích cest a měl vysoké horečky. Z toho důvodu stěžovatel dle svého tvrzení nemohl sepsat a zaslat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení, ale byl tak schopen učinit až po svém uzdravení dne 24. 8. 2016. Stěžovatel se proto s odkazem na §63 zákona o Ústavním soudu a §58 o.s.ř. domáhá prominutí zmeškání lhůty, kterou dle svého přesvědčení zmeškal z omluvitelného důvodu. Případný názor, že lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze z důvodu vážné nemoci prominout, by byl podle stěžovatele vnímán právnickou i laickou veřejností jako obecně hrubě nespravedlivý. Navrhuje proto, aby jeho žádosti o prominutí lhůty bylo Ústavním soudem vyhověno, přičemž upozorňuje, že pokud se tak nestane, předloží věc Evropskému soudu pro lidská práva.
Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 35 UL 25/2016-25, bylo stěžovateli, jak sám uvádí, doručeno dne 15. 6. 2016, ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem však byla Ústavnímu soudu doručena až dne 24. 8. 2016. Je tedy zřejmé, že dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nebyla dodržena a ústavní stížnost tak musí být odmítnuta jako opožděně podaná.
Procesní lhůta stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je lhůtou kogentní a Ústavní soud, který je dle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Právě uvedené přitom vyplývá také z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu k dané problematice (namátkou viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 468/15, usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 361/12, usnesení ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 48/10 nebo usnesení ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 441/03 a celá řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Shodně viz také komentářová literatura, např. LANGÁŠEK, T. in WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; POSPÍŠIL, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je sám advokátem, měla by mu být tato praxe Ústavního soudu známa.
Jen pro úplnost lze pak doplnit, že zákonem stanovená dvouměsíční lhůta je pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti plně dostačující, přičemž stěžovatel, jak sám dokládá, onemocněl až na samém konci této lhůty. Navíc pokud stěžovatel uvádí, že k podávání ústavní stížnosti z hlediska času přistupoval vždy odpovědně, nelze se s tímto jeho tvrzením ztotožnit, když v poslední době žádal o prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti z důvodu náhlé nemoci např. také v souvislosti s ústavními stížnostmi vedenými pod sp. zn. I. ÚS 3439/14, sp. zn. IV. ÚS 3524/15 a sp. zn. III. ÚS 1825/16.
Vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání (přiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva dle §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud za dané situace vyhodnotil jako neúčelné.
Na základě shora naznačené argumentace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Návrh stěžovatele na zrušení části §174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích pak byl Ústavním soudem taktéž odmítnut, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, když se jedná o návrh, který má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu