ECLI:CZ:US:2016:3.US.2879.15.1
sp. zn. III. ÚS 2879/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Fialy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2013, č.j. KSUL 71 INS 20572/2012-B-22, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. 3 VSPH 1440/2013-B-27, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, č.j. 29 NSČR 29/2015-B-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 8. 2013, č.j. KSUL 71 INS 20572/2012-B-22, v bodě I. výroku vyslovil, že k insolvenčnímu návrhu stěžovatele se nepřihlíží, v bodě II. výroku odmítl návrh na povolení oddlužení, v bodech III. a IV. výroku na majetek stěžovatele prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný a v bodě V. výroku konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V bodě VI. výroku pak soud rozhodl, že bude vykonávat působnost věřitelského výboru až do okamžiku zvolení věřitelského výboru s tím, že za účelem volby věřitelského výboru svolá schůzi věřitelů jen na návrh oprávněné osoby, v bodě VII. výroku uložil insolvenčnímu správci, aby soudu a věřitelskému orgánu podával každé tři měsíce písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení a k podání další zprávy stanovil lhůtu do 4. 11. 2013.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. 3 VSPH 1440/2013-B-27, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že usnesení krajského soudu bylo v bodech II. až VII. výroku potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, č.j. 29 NSČR 29/2015-B-39.
II.
Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje přitom na to, že obecné soudy vycházely z nutnosti odmítnout jeho návrh na povolení oddlužení postupem podle §393 odst. 3 insolvenčního zákona vzhledem k tomu, že v seznamu majetku uvedl, že je nemajetný, přestože je spoluvlastníkem ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí. Pokud návrh na povolení oddlužení nesplňoval veškeré formální náležitosti, měl soud stěžovatele dle jeho názoru v souladu se svou poučovací povinností řádně vyzvat k doplnění.
Poučovací povinnost soudu však podle mínění stěžovatele nebyla dostatečně splněna. Usnesení, kterým byl vyzván k doplnění návrhu na povolení oddlužení, je dle přesvědčení stěžovatele nesrozumitelné a obsahuje nezákonné požadavky, které vychází z neaktuálního znění insolvenčního zákona. Stěžovatel se proto domnívá, že se jedná o projev libovůle soudu a za této situace podle něj dovolací soud nebyl oprávněn sledovat v podání návrhu na oddlužení nepoctivý záměr.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině tzv. podústavního práva. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2013, č.j. KSUL 71 INS 20572/2012-B-22, a z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. 3 VSPH 1440/2013-B-27, vyplývá, že jelikož návrh stěžovatele na povolení oddlužení neobsahoval náležitosti uvedené v §391 a §392 insolvenčního zákona, byl stěžovatel vyzván dle §393 odst. 1, odst. 2 téhož zákona k doplnění návrhu, a to usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013, č.j. KSUL 71 INS 20572/2012-B-18, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2013, č.j. KSUL 71 INS 20572/2012-B-20. Na tyto výzvy však stěžovatel dostatečným způsobem nereagoval, návrh požadovaným způsobem nedoplnil a ten byl proto podle §393 odst. 3 insolvenčního zákona odmítnut.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel přes výzvu soudu ani po urgenci řádně nedoplnil návrh na povolení oddlužení. Poukázal zejména na to, že stěžovatel v seznamu majetku připojeného k návrhu uvedl, že je nemajetný, přestože je spoluvlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, a pokud jde o vyživovací povinnosti, z listin předložených stěžovatelem není zřejmé, vůči kterým svým dětem a v jaké výši má vyživovací povinnost stanovenou. Vrchní soud v Praze uzavřel, že jelikož návrh na povolení oddlužení vykazoval i přes výzvy soudu vady, pro něž v řízení o něm nebylo možné pokračovat, bylo namístě jej odmítnout podle §393 odst. 3 insolvenčního zákona. Upozornil přitom také na to, že stěžovatel dokonce sám v podaném odvolání uvedl, že dokumenty požadované soudem neposkytl a slíbil, že je dodá nejpozději do 14 dnů, avšak neučinil tak.
Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 30. 6. 2015, č.j. 29 NSČR 29/2015-B-39, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, prezentoval judikatorně ustálené závěry k problematice návrhu na povolení oddlužení a konstatoval, že oproti názoru stěžovatele s těmito závěry napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, přičemž také uvedl, že navzdory dovolacím námitkám stěžovatele byl i tak dán důvod odmítnout návrh na povolení oddlužení pro nedoplnění seznamu majetku údajem o spoluvlastnictví dlužníka k nemovitým věcem.
V.
Z výše naznačené stručné rekapitulace, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že soudy srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly a patřičně vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu