ECLI:CZ:US:2016:3.US.2895.15.1
sp. zn. III. ÚS 2895/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti I. D., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2015 č. j. 3 Tdo 654/2015-29, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 To 366/2014-358 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. října 2014 č. j. 27 T 183/2013-308, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí trestních soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení principu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení článku 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. října 2014 č. j. 27 T 183/2013-308 byl stěžovatel (dále také "obviněný") uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jako znalec podal nepravdivý znalecký posudek; současně byl uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť jako znalec před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí.
Uvedených přečinů se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že jako znalec v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vědomě a v rozporu s vlastními zjištěními a poznatky z oboru, pro který znaleckou činnost vykonává, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti, zhotovil dne 2. července 2009 na žádost obhájce tehdy obžalovaného Z. R. pro potřeby trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 7/2007 znalecký posudek, v němž v rozporu s objektivně zjištěným stavem mimo jiné uvedl, že obžalovaný R. trpí kvalifikovanou duševní poruchou spočívající v intelektovém defektu v pásmu středně těžké mentální retardace, přičemž u něj byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé. Navzdory opakovanému poučení o důsledcích podání nepravdivých informací znalcem obviněný uvedené závěry potvrdil v průběhu veřejného zasedání konaného z důvodu podaného odvolání obžalovaného R. u Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 55/2009, jakož i v písemném odborném vyjádření ze dne 21. prosince 2009. Ve veřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2011, jehož předmětem byl návrh na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 7/2007, obviněný připustil, že zřejmě pochybil, pokud považoval některé složky intelektu obžalovaného R. až na úrovni středně těžké mentální retardace, ale setrval na svých závěrech stran toho, že u jmenovaného obžalovaného byly rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé.
Za uvedené přečiny odsoudil soud prvního stupně obviněného k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Obviněnému soud uložil peněžitý trest v celkové výměře 250.000,- Kč a v případě jeho nesplnění stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Uložil mu navíc zákaz činnosti spočívající v zákazu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví na dobu čtyři roky.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 To 366/2014-358 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci nově rozhodl. Odvolací soud potvrdil skutková zjištění soudu prvého stupně, avšak vytkl mu vady stran přijaté právní kvalifikace žalovaného skutku a uložení trestu zákazu činnosti. Za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně, uznal obviněného vinným ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. prosince 2009, a ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Co do druhu a výše trestu odvolací soud setrval na trestech uložených předtím prvostupňovým soudem, pouze trest zákazu činnosti formuloval úžeji, když jej omezil toliko na zákaz znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. června 2015 č. j. 3 Tdo 654/2015-29 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
III.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným soudním rozhodnutím, neboť se domnívá, že tato rozhodnutí byla založena na extrémně nesprávném hodnocení provedených důkazů, což se následně odrazilo v nesprávných skutkových závěrech. Stěžovatel je přesvědčen, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty žalovaných trestných činů, a to jak po objektivní stránce, tak zejména po stránce subjektivní (absence úmyslného zavinění). Má za to, že odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, hodnotil provedené důkazy nekomplexně a v extrémním rozporu s jejich obsahem, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým a následně pak i právním závěrům, které se odrazily jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že bližší odůvodnění ústavní stížnosti bude právním zástupcem dodáno ve lhůtě tří týdnů, k žádnému doplnění ústavní stížnosti však dosud nedošlo.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním ústavní stížnosti a zevrubně prostudoval obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů, aniž by jej však podepřel jakoukoliv konkrétní argumentací. Ústavnímu soudu nezbylo než v obecné rovině zhodnotit, zda v postupu trestních soudů nedošlo k excesu, jímž by mohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele a který by opodstatňoval jeho kasační zásah. K tomuto závěru však v projednávaném případě nedospěl.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
V projednávané věci nelze než konstatovat, že obecné soudy shora uvedené požadavky na dokazování v trestním řízení beze zbytku naplnily. Své skutkové závěry řádně a logicky odůvodnily, přičemž objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Dostatečně přitom vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění skutkových podstat obou stíhaných trestných činů, včetně existence úmyslného zavinění na straně pachatele.
Obecné soudy konkrétně vycházely z celkem šesti znaleckých posudků znalců v oboru zdravotnictví (odvětví psychiatrie, resp. klinická psychologie), z nichž všechny vyvracely závěr uvedený ve znaleckém posudku stěžovatele o tom, že obžalovaný R. trpí středně těžkou mentální retardací a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti tak byly ve vztahu k žalovaným skutkům zcela vymizelé. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli byl soudem zadán posudek ústavu z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k jehož vypracování byla přibrána Psychiatrická nemocnice Bohnice. Také posudek ústavu potvrdil verzi obžaloby, že stěžovatel vědomě zkreslil některé závěry znaleckého posudku ve snaze vyvinit pachatele z odpovědnosti za žalované trestné činy. Z posudku ústavu, doplněného výpovědí jednoho z jeho zpracovatelů MUDr. Petra Švarce, Ph.D., jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel ve svém znaleckém posudku diagnostikoval významnou duševní poruchu (středně těžkou mentální retardaci), přestože jeho vlastní podrobné psychiatrické vyšetření obžalovaného mentální retardaci prakticky vyloučilo; jeho závěry tak neodpovídají ani tomu, co stěžovatel sám zapsal při studiu materiálů a psychiatrickém vyšetření. Podle posudku ústavu nebyly závěry znaleckého posudku zpracovaného obviněným učiněny v souladu se současnými psychiatrickými poznatky a se současnou praxí forenzní psychiatrie. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že byla zcela přesvědčivě vyvrácena obhajoba stěžovatele, přičemž považoval za nadbytečné provádět další dokazování navrhované stěžovatelem, spočívající ve výslechu vězeňského lékaře MUDr. Pavla Dubovského. S tímto postupem se ztotožnil soud druhého stupně i soud dovolací, přičemž oba tyto soudy své závěry rovněž řádně zdůvodnily.
Ústavnímu soudu nezbývá než potvrdit, že v důkazním postupu obecných soudů neshledal žádné pochybení, natož pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Skutkové ani právní závěry obecných soudů nelze podle názoru soudu Ústavního považovat za extrémně nesouladné s provedenými důkazy, ani jinak vybočující z mezí vytyčených ústavními předpisy.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že trestněprávní postih nepravdivých, hrubě zkreslených či neúplných znaleckých posudků reflektuje význam, který zákonodárce připisuje činnosti soudních znalců pro rozhodování různých orgánů, včetně orgánů soudních. Znalecké posudky jsou vyžadovány v případech, kdy je nezbytné vysoce odborně a objektivně posoudit konkrétní otázku. V rámci trestního řízení tyto nabývají na důležitosti s ohledem na to, že jimi mají být objasněny skutečnosti významné pro trestní řízení, vztahující se zpravidla k otázkám viny. Příslušnými normami trestního práva je tak chráněn zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí o vině a trestu obviněného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012. Str. 3243).
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými soudními rozhodnutími nebylo jakkoliv zasaženo do základních práv stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu