ECLI:CZ:US:2016:3.US.2918.15.1
sp. zn. III. ÚS 2918/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., právně zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ladova 2045/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. července 2015 č. j. 4 Tdo 647/2015-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014 sp. zn. 9 To 410/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. září 2014 sp. zn. 67 T 223/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy podle názoru stěžovatele porušily rovněž jeho právo na svobodu projevu dle článku 17 Listiny, právo na odpor dle článku 23 Listiny a právo na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny.
II.
Dne 26. listopadu 2013 byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 na stěžovatele (dále také "obviněný") podána obžaloba pro spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že v důsledku své nespokojenosti se způsobem vyřízení trestního oznámení, jenž podal u Krajského státního zastupitelství v Praze (evidované pod sp. zn. KZN 103/2012), zastrašoval státního zástupce tohoto státního zastupitelství Mgr. Martina Erazíma, JUDr. Jaroslava Jakla a JUDr. Martina Staňka, přičemž jim telefonickou, resp. písemnou formou vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "obvodní soud) usnesením ze dne 24. dubna 2014 sp. zn. 67 T 223/2013 rozhodl podle §222 odst. 2 trestního řádu o postoupení trestního stíhání obviněného k projednání Městskému úřadu v Praze 1, protože skutek, pro který je obžalovaný stíhán, není trestným činem, ale mohl by být orgány příslušnými k projednání přestupku posouzen jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud dospěl k závěru, že výhružky obviněného na adresu dotyčných státních zástupců nebyly schopné vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval, a byly tak pouhou hrubou neslušností ze strany obžalovaného. S poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe obvodní soud rozhodl, že na obviněného není třeba působit prostředky trestního práva.
Ke stížnosti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2014 sp. zn. 9 To 224/2014 tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu rozhodl. Konstatoval, že k naplnění znaku žalovaného přečinu je podstatné, zda pronesené výhružky byly schopné v adresátovi vyvolat obavu o život nebo zdraví, nikoliv to, zda tyto obavy skutečně vyvolaly.
Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 4. září 2014 sp. zn. 67 T 223/2013 uznal obviněného vinným ze žalovaného trestného činu a odsoudil jej k samostatnému peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl zaplacen, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců.
Proti rozsudku obvodního soudu si stěžovatel podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2014 sp. zn. 9 To 410/2014 tak, že podle §256 trestního řádu odvolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl usnesením ze dne 14. července 2015 č. j. 4 Tdo 647/2015-32.
III.
Stěžovatel se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud, neboť má za to, že postupem obecných soudů v jeho trestní věci došlo k porušení jeho základních práv. V prvé řadě namítá, že v průběhu veřejného zasedání u odvolacího soudu mu byla fakticky znemožněna aktivní účast na tomto jednání, a v konečném důsledku tedy odepřeno právo na obhajobu. Jak uvádí, nebylo mu prý umožněno promluvit a přednést svoji obhajobu (zejm. konečný návrh) v rozsahu a tak, jak ho k tomu opravňuje zákon. Postupem soudu mu tedy bylo bráněno v obhajobě, a dokonce mu bylo vyhrožováno, že pokud nepřestane přednášet svůj projev, bude vyveden z jednací síně. Stěžovatel poukazuje na nesoulad mezi písemným protokolem a faktickým děním v jednací síni, který dokládá přepisem zvukového záznamu z veřejného zasedání. Namítá zároveň, že o jeho stížnosti nazvané "námitka pravdivosti protokolu" ze dne 8. února 2015 nebylo soudem nikdy rozhodováno. Při veřejném zasedání byly v jednací síni ozbrojenci, kteří na stěžovatele působili velmi negativním, skličujícím a zastrašujícím dojmem. Městský soud podle stěžovatele jednal v rozporu s §216 trestního řádu, když zamítl stěžovatelem navržené důkazy v rámci závěrečné porady, aniž by na tuto skutečnost umožnil stěžovateli reagovat v rámci závěrečného návrhu.
Stěžovatel považuje za zásah do svých práv, pokud se dovolací soud shora uvedenými námitkami nezabýval, nýbrž pouze konstatoval, že nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Má za to, že výklad pojmu "přítomnost obviněného při veřejném zasedání", přijatý dovolacím soudem, odporuje článku 38 Listiny, resp. článku 6 Úmluvy.
Dále stěžovatel upozorňuje na to, že jeho právo na obhajobu bylo údajně porušováno už od samého počátku trestního řízení, neboť věc byla nejprve řešena v tzv. zkráceném přípravném řízení, čímž došlo k obcházení zákona, což potvrdil i obvodní soud. Ve věci navíc jednala na straně obžaloby podjatá státní zástupkyně JUDr. Galková. Její účast měla být vyloučena, neboť na ni stěžovatel podával nejen stížnost, ale také trestní oznámení, což v řízení opakovaně namítal. Touto námitkou se však podle něj žádný orgán nezabýval. V řízení byly navíc zamítány veškeré návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, případně stížnosti do obsazení senátů, resp. námitky podjatosti soudců.
Stěžovatel vytkl Městskému soudu v Praze, že usnesením ze dne 11. června 2014 sp. zn. 9 To 224/2014 zrušil rozhodnutí obvodního soudu o postoupení věci, přičemž uvedl, že soud druhého stupně byl v této věci vázán hodnocením důkazů soudem nalézacím, a neměl tedy rozhodovat na základě odlišných skutkových zjištění, pokud tyto důkazy znovu sám neprovedl. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navíc dodal, že dovolací soud pochybil, pokud tuto námitku odmítl přezkoumat.
Rovněž výslech svědků prvostupňovým soudem byl podle stěžovatele proveden v rozporu se zákonem, neboť svědci nebyli řádně dotázáni na svůj vztah k obviněnému.
IV.
V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a obstaral si rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 1 vedený pod sp. zn. 67 T 223/2013.
Nejvyšší soud i Obvodní soud pro Prahu 1 ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na obsah napadených rozhodnutí.
Soudkyně Městského soudu v Praze ve vyjádření ze dne 5. května 2016 rovněž plně odkázala na spisový materiál, přičemž poukázala na invektivy stěžovatele vedené proti její osobě a zaslala Ústavnímu soudu jeho vyjádření ze dne 23. srpna 2015 a 25. června 2015, adresovaná městskému soudu.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat stěžovateli vyjádření k eventuální replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly z předchozího řízení známy.
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem spisového materiálu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že dovolací soud zasáhl do jeho základních práv, pokud nepodřadil jeho námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestním řízení neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Rovněž Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů, neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárce mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení ze dne 31. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 3287/10; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Výkladem §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení lze uplatnit pouze v případě, kdy obviněný není fyzicky vůbec přítomen hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, ačkoliv pro to nejsou dány zákonné důvody. Podle dovolacího soudu pod tento dovolací důvod tedy nelze podřadit případy, kdy obviněný byl jednání fyzicky přítomen, avšak nebylo mu umožněno se řádně hájit z důvodu nesprávného způsobu vedení řízení, což dokládá i svou dřívější judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2003 sp. zn. 6 Tdo 1192/2003). Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit, a dospěl proto k závěru, že dovolací soud postupoval řádně, pokud námitky stěžovatele nepodřadil pod dovolací důvod uvedený ve shora citovaném ustanovení.
Dle článku 38 odst. 2 věta prvá Listiny má každý "právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání, zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09). Trestní předpisy rovněž upravují konkrétní postupy, kterými je garantována možnost obviněného vyjádřit se ke všem důkazům, tvrzením a úvahám, které soud bere při svém rozhodování v potaz. Zákonná úprava těchto podmínek úzce souvisí s výkonem ústavně zaručeného práva na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny.
V projednávané věci stěžovatel brojí proti postupu odvolacího soudu, který mu podle jeho názoru upřel možnost aktivní účasti na veřejném zasedání. Namítá zejména, že mu byla upřena možnost přednést jeho konečný návrh ve smyslu §235 odst. 3 trestního řádu. Z protokolu o veřejném zasedání, jakož i z jeho zvukového záznamu, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo ze strany předsedkyně senátu řádně uděleno slovo ke konečnému návrhu, a to až po konečném návrhu jeho obhájkyně a přítomné státní zástupkyně. Byl-li stěžovatelův projev přerušován, došlo k tomu z toho důvodu, že předsedkyně senátu stěžovatele opakovaně poučovala o tom, že má hovořit k věci a vyjádřit se, jak má být naloženo s prvostupňovým rozsudkem. Ústavní soud má za to, že předsedkyně senátu tímto postupem pouze realizovala svou povinnost vyplývající z ustanovení §203 odst. 2 ve spojení s §238 trestního řádu, neboť dbala na to, aby jednání soudu nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Zdůraznila přitom, že konečný návrh v odvolacím řízení není totožný s institutem posledního slova v řízení prvostupňovém, s čímž se lze ztotožnit. Ze záznamů je navíc patrno, že i za těchto okolností měl stěžovatel dostatečný prostor k vyjádření svého konečného návrhu, který formuloval, a teprve poté bylo veřejné zasedání ukončeno. Ústavní soud proto neshledal, že by tímto postupem odvolacího soudu mohlo být jakkoliv zasaženo do základních práv stěžovatele.
K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít ani pouhou přítomností justiční stráže v jednací síni, či stěžovatelem tvrzenou existencí nesouladu mezi písemnou verzí protokolu z veřejného zasedání a jeho zvukovým záznamem. Podle Ústavního soudu totiž zcela jistě nejde o námitky, které by mohly za předmětných okolností dosahovat ústavněprávního významu.
Ústavní soud také nepovažuje za pochybení, pokud byly v řízení odmítnuty četné důkazní návrhy stěžovatele. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů je považuje z hlediska posouzení viny stěžovatele za nadbytečné, což řádně zdůvodnil také v písemném odůvodnění svého rozhodnutí. Zásahu do základních práv stěžovatele se přitom odvolací soud nedopustil ani tím, že o zamítnutí důkazních návrhů rozhodl až v rámci závěrečné porady. Tento postup zákon umožňuje a nikterak jím nedochází k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu.
Jde-li o tvrzenou podjatost státní zástupkyně JUDr. Galkové, stěžovatel tuto v průběhu trestního řízení opakovaně namítal a v četných podáních adresoval jmenované státní zástupkyni nevybíravé invektivy a urážky. Jak vyplývá ze spisového materiálu, obdobného jednání se dopouštěl i ve vztahu k dalším úředním osobám. Pouze na základě těchto skutečností však nelze dospět k závěru, že by jmenovaná státní zástupkyně byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Ani tato námitka proto nemohla být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Namítá-li stěžovatel dále, že Městský soud v Praze neměl svým v pořadí prvním rozhodnutím zrušit rozhodnutí obvodního soudu o postoupení věci orgánům příslušným k projednání přestupku, Ústavní soud ani tomuto tvrzení nepřisvědčil. V usnesení ze dne 11. června 2014 sp. zn. 9 To 224/2014 Městský soud v Praze, jako soud stížnostní (nikoliv odvolací), poukázal na nesprávné právní závěry, kterých se měl dopustit soud prvního stupně, neboť konstatoval, že pro naplnění znaků přečinu ve smyslu §324 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku je podstatné, zda pronesené výhružky jsou schopné vyvolat v adresátovi obavu o život nebo zdraví, nikoliv to, zda k vyvolání těchto obav ve skutečnosti došlo, jak dovodil obvodní soud. Z toho důvodu bylo rozhodnutí prvostupňového soudu o postoupení věci zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. Tento postup podle Ústavního soudu nikterak nevybočuje z rámce daného zákonnými předpisy, a není tedy ani způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Za porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu přitom nelze považovat ani skutečnost, že dovolací soud odmítl uvedené námitky přezkoumat, neboť konstatoval, že se nevztahují k rozhodnutí soudu, které bylo a mohlo být dovoláním napadeno.
K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se s těmito dostatečně vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se Ústavní soud plně ztotožňuje.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů v projednávané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu