ECLI:CZ:US:2016:3.US.2939.15.1
sp. zn. III. ÚS 2939/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Rouba, zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou, se sídlem Pobřežní 780/8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2015 č. j. 30 Cdo 1551/2014-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014 č. j. 51 Co 443/2013-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. srpna 2013 č. j. 19 C 199/2011-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1, čl. 5 odst. 5, čl. 6, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatele na náhradu škody majetkové povahy, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to tak, že ji zamítl. K námitce promlčení ze strany žalovaného totiž dospěl k závěru, že nárok je promlčen [§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."]. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu shledal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve vztahu k rozhodné právní otázce (promlčecí doba u náhrady škody) neshledal důvod k odlišnému posouzení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho věc nebyla před soudy projednána spravedlivě. Popsal, že žalobu na vydání dlužného odškodného podal bezprostředně po propuštění ze svévolného věznění ve lhůtě šesti měsíců. Uplatněný nárok ze dne 2. 10. 2001 byl však odmítnut (dne 12. 4. 2002) s tím, že trestní řízení ještě nebylo skončeno. Po zastavení nezákonného trestního stíhání byla tato žaloba zamítnuta s tím, že stěžovatel na náhradu škody nárok nemá, protože si škodu zavinil sám, a žalovaná proto není povinnou osobou (viz rozsudek ze dne 19. 4. 2005 č. j. 17 C 309/2002-64). Tento nesprávný právní názor byl zvrácen nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08, podle něhož má stěžovatel nárok na plné odškodnění. Stěžovatel má za to, že tento nález se týká všech žalob na náhradu škody za svévolné trestní stíhání stěžovatele a svévolné věznění, protože vždy jde o stejnou právní věc.
5. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011 č. j.
25 Cdo 4487/2009-196, v němž je vymezena "stejná věc" ve smyslu §159a odst. 5 občanského soudního řádu, podal novou žalobu na náhradu škody spočívající v ušlé tržbě. Podle stěžovatele jde o zcela jiný právní titul, odlišný od právního nároku uplatněného u prvotní žaloby ve věci sp. zn. 17 C 309/2002, neboť vychází z nových skutečností. Stěžovatel doplňuje, že první žaloba na obnovu řízení ve věci sp. zn. 17 C 309/2002, podaná na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, byla zamítnuta s odůvodněním, že jde o jinou věc. Druhá žaloba na obnovu řízení ve věci sp. zn. 17 C 309/2002, podaná na základě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
25 Cdo 4487/2009-196, byla zamítnuta s odůvodněním, že jde o opakované řízení ve stejné věci, již rozhodnuté.
6. Novou žalobu na náhradu škody, spočívající v ušlé tržbě, podal stěžovatel ve lhůtě tří let od data nezpochybnitelné identifikace povinné osoby, kterou měl učinit až Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08. Tato žaloba, vedená pod sp. zn. 19 C 199/2011, byla zamítnuta pro opožděnost, neboť měla být podána do konce roku 2007 (pozn. soudu - ve skutečnosti byla žaloba nejprve odmítnuta pro nedostatky žaloby, po změně tohoto rozhodnutí odvolacím soudem byla projednána meritorně, viz č. l. 43 a 57). V tomto období však stále podle stěžovatele trval právní stav věci, kdy v prvotním nalézacím soudním procesu sp. zn. 17 C 309/2002 bylo stanoveno, že žalovaná není povinnou osobou, a to z důvodu, že si žalovanou škodu žalobce způsobil sám. Stěžovatel má za to, že počátek běhu lhůty pro nový soudní proces na vymáhání odpírané tržby se datuje dnem 17. 6. 2008 (tj. dnem vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08), a žaloba, která je vedena zde pod sp. zn. 19 C 199/2011, podaná dne 30. 12. 2010, byla podána ve lhůtě tří let od doby, kdy žalobce obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukazoval na svá dřívější rozhodnutí, jimiž však byly zrušeny rozsudky soudů nižších instancí jako vadné, s nesprávným výkladem předmětných právních norem stanovujících počátek běhu lhůty k podání soudní žaloby. Podle stěžovatele zde jde o zjevnou libovůli v rozhodování soudců s fatálními doživotními následky pro stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že má nárok na odškodnění, které mu povinná osoba dodnes upírá. Porušení svého práva na účinný právní prostředek nápravy stěžovatel spatřuje v tom, že ačkoli ve všech předcházejících řízeních namítal porušení práva na spravedlivý proces, jeho námitky zohledněny nebyly. Vždy bylo rozhodováno tak, aby mu bylo odškodnění odepřeno, ze strany státních úředníků (soudců) došlo ke zneužití práva a k nerespektování základních práv jako takových. Tvrzenou diskriminaci stěžovatel spatřuje v porovnání s tím, jak je nakládáno s jinými osobami. Stěžovatel je dle svého tvrzení úmyslně šikanován, perzekuován a diskriminován.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Zákonným podkladem pro ústavně zaručené právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup státního orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3 Listiny je zákon č. 82/1998 Sb. (čl. 36 odst. 4 Listiny). Pro úspěšné uplatnění nároku je třeba vyhovět zákonným podmínkám, mezi něž patří jeho včasnost. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, tj. ode dne, kdy se osoba mohla objektivně dozvědět o okolnostech zakládajících nezákonnost rozhodnutí, které by mělo být předmětem žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., s ohledem na všechny specifické okolnosti případu (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3383/12, usnesení ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2825/14, usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud).
11. Stěžovatel se domáhal náhrady škody, jež mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání. Z provedeného dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. 7 Tdo 805/2004, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, byl doručen jeho právnímu zástupci dne 29. 12. 2004. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatel sice splnil podmínku předběžného projednání nároku u příslušného úřadu (13. 7. 2006), avšak po marném uplynutí šestiměsíční lhůty pro toto projednání, která běh promlčecí doby stavěla (§35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), již neuplatnil ve stanovené promlčecí tříleté lhůtě (§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) svůj nárok u soudu. Stěžovatel žalobu v této věci podal až dne 30. 12. 2010. Nelze tedy než se ztotožnit se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že nárok stěžovatele na náhradu škody je dle zákona promlčen.
12. Proti tomuto závěru stěžovatel argumentuje zejména tím, že až nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 získal vědomost o tom, vůči komu má svůj nárok uplatnit, což se s ohledem na jednání stěžovatele, který již v roce 2006 svůj nárok u povinného subjektu uplatnil, jeví jako účelové. Nutno připomenout, že odkazovaným nálezem došlo ke zrušení rozhodnutí soudů, které byly vydány v řízení o nároku stěžovatele na náhradu škody, která mu měla vzniknout výkonem vazby nařízené v trestním řízení skončeném zproštěním obžaloby. Ústavní soud se v předmětném nálezu nezabýval tím, který subjekt byl v dané věci povinným k náhradě škody, neboť tím byl bez jakýchkoli pochybností stát, vůči němuž ostatně stěžovatel svá podání, resp. žaloby, uplatňoval. Stěžovatel odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku ode dne vydání tohoto nálezu, aniž by pro to byl relevantní důvod. Odhlíží přitom zcela od zákonné právní úpravy; proti zde uvedeným podmínkám pro uplatnění nároku, jež bylo nutno aplikovat na jeho věc, přitom žádnou argumentaci nevznáší.
13. Namítá-li stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, že je v něm odkazováno na rozhodnutí tohoto soudu, jimiž jsou rušena rozhodnutí soudů nižších instancí, není příliš jasné, v čem stěžovatel spatřuje pochybení. V případě judikaturních závěrů, jež byly v odkazovaných rozhodnutích ze strany Nejvyššího soudu zaujaty, není rozhodné, s jakým výsledkem dovolací řízení skončilo, nýbrž jaké právní otázky byly předmětem úvah Nejvyššího soudu. Poukazuje-li stěžovatel na údajně porušená ustanovení Úmluvy, ústavní stížnost neobsahuje s výjimkou obecných námitek nespokojenosti relevantní ústavněprávní argumentaci.
14. Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími jakkoli zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu