ECLI:CZ:US:2016:3.US.2945.16.1
sp. zn. III. ÚS 2945/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2016 sp. zn. 5 To 5/2015, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť podle jejího názoru jím došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2014 sp. zn. 24 T 72/2013 s odkazem na zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do dne 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), obviněného F. N. - syna stěžovatelky - uznal vinným za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona (ad I./1.); za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona (ad I./4.); za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona (ad I./5.); za pokus účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zákona a §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona (ad I./9.); za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona (ad I./10.); za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona (ad I./15.); za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona (ad I./16.) a za pokračující trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (ad II./1. až II./4).
3. Obvodní soud obviněného F. N. za výše uvedenou trestnou činnost a za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §250a odst. 1, 3 tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, podle §250a odst. 4 tr. zákona za užití §35 odst. 2 tr. zákona odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 5 T 126/2010, který nabyl právní moci ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 412/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona ho rovněž odsoudil k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 330 000 Kč a 10 970 €.
4. Obvodní soud oproti tomu obviněného F. N. podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zprostil obžaloby pod bodem 11., protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. řádu se rozsudek obvodního soudu zrušuje toliko ohledně obviněného F. N., a to pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněný F. N. se odsuzuje za trestné činy uvedené ve výroku rozsudku obvodního soudu a za účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 5 T 126/2010 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 412/2013 podle §250a odst. 4 tr. zákona za užití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona obviněnému F. N.dále uložil trest propadnutí věci, a to částky 330 000 Kč a částky 10 970 €, uložených na konkretizovaném depozitním účtu.
6. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 5 T 126/2010, který nabyl právní moci ve znění rozsudku městského soudu ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 412/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
7. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn, a to v celém výroku o vině, ve všech ostatních výrocích o trestech, ve všech výrocích o náhradě škody a ve zprošťujícím výroku ohledně obviněného F. N.
8. Odvolání stěžovatelky - zúčastněné osoby městský soud podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zabavené peněžní prostředky - které soudy posléze zahrnuly do trestu propadnutí věci uloženého obviněnému F. N.- byly ve vlastnictví jejím, nikoli tohoto obviněného. V příkazu k prohlídce jiných prostor vydaném policejním orgánem dne 12. 3. 2009 pod č. j. ORI-6513-227/TČ-2008-001178-7-LK a následně "schváleném" téhož dne státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, není označena banka, která jí bezpečnostní schránku, v níž se peněžní hotovost nacházela, pronajala. Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k postupu orgánů činných v trestním řízení při získávání věcí z bezpečnostní schránky banky pronajaté klientovi banky ze dne 20. 8. 2001 pod poř. č. 14/2001 konstatuje: "Ad. III. a) V případech, kdy je věc důležitá pro trestní řízení uložena v bezpečnostní schránce pronajaté klientovi banky, je třeba příkaz k prohlídce jiných prostor podle §83a odst. 1 tr. řádu vydat vůči klientovi i vůči bance... ." Význam respektování tohoto pravidla, dovozuje stěžovatelka, dále vyplývá ze skutečnosti, že bezpečnostní schránku přitom zajišťovaly dva uzamykací mechanismy, přičemž klíč od jednoho z nich si banka v průběhu trvání nájemního vztahu ponechávala. Podle stěžovatelky předmětný příkaz koliduje s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jímž došlo k derogaci ustanovení §83a odst. 1 části věty první a druhé tr. řádu. Stěžovatelka dovozuje, že bez pochybností prokázala, z jakých zdrojů pocházely finanční prostředky, které jí policejní orgán zabavil. Uvádí, že šlo o naspořenou hotovost. Policejní orgán pochybil též potud, že bankovky fotograficky nezdokumentoval ani jiným způsobem řádně neidentifikoval. Odpovídající údaje tudíž napadená soudní rozhodnutí postrádají.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Uvedený závěr se uplatní i přesto, že proti rozsudku městského soudu ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 5 To 5/2015 podal dovolání obviněný F. N. (dovolací řízení vede Nejvyšší soud pod sp. zn. 3 Tdo 1657/2016) a podle §265i odst. 4 tr. řádu platí, že pokud oprávněná osoba podá důvodně dovolání proti výroku o vině, přezkoumá Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno dovolání.
12. Ústavní soud vychází z toho, že dovolání není procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje stěžovatelce.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
14. Přes odkazované ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle výše uvedených čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
16. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu a zabrání věci, resp. zabrání náhradní hodnoty a zabrání spisů a zařízení dle §101 a násl. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Zabrání majetku vyžaduje oproti jeho časově omezenému zajištění důkladnější odůvodnění a opodstatnění.
17. Tyto závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné v nyní projednávané věci, kdy soud podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zákona uložil obviněnému trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž stěžovatelka namítá, že tím došlo k protiústavnímu zásahu do její majetkové sféry.
18. Stěžovatelka se soustředí k námitce, že bez pochybností prokázala, z jakých zdrojů pocházely peněžní prostředky, které jí zabavil policejní orgán, a uvádí, že šlo o uspořenou hotovost.
19. Soudy se však s její oponenturou náležitě vypořádaly a dovodily, že předmětná peněžní částka ve stěžovatelčině vlastnictví nebyla, a tedy porušení práva na jeho ochranu nenastalo. Podle jejich závěrů rozumně nevysvětlila důvod, proč po závažném zranění, kdy nemohla chodit, si zřídila bezpečnostní schránku v podzemí banky, která se nachází v nijak blízké docházkové blízkosti od jejího bydliště. Neobjasnila, z jakého důvodu peněžní prostředky nedeponovala na úročeném účtu. Nezdůvodnila ani, proč její syn využíval svého přístupového oprávnění k její schránce i několikrát za měsíc. Konverze peněžní hotovosti na eura mohla sice proběhnout, avšak šlo o jednorázovou transakci. Soudy neshledaly za pravdivé ani stěžovatelčino tvrzení, že ve schránce se nacházely její prostředky, protože legální příjem měla obvyklý. Její sdělení, že se v té době "živila tělem", nepovažovaly za prokázané, jelikož tomu nic nenasvědčovalo. Byt prodala podle smlouvy za konkretizovanou částku, nicméně současně uvedla, že si následně koupila nové auto, avšak nevěděla jaké. Podle závěrů soudů k osvětlení jejích finančních poměrů nepřispěl ani odkaz na její údajné smluvní vztahy se specifikovanou obchodní společností.
20. Jestliže jde o výtku, podle které v příkazu k prohlídce jiných prostor není označena banka, která stěžovatelce bezpečnostní schránku pronajímala, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Stěžovatelka přitom nedoložila, že oponovaný postup orgánů činných v trestním řízení měl přímý důsledek též ve sféře jejího práva na soudní ochranu.
21. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nařízení prohlídky jiných prostor, tato byla nařízena ještě předtím, než došlo k publikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (19/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495) ve věci nařízení prohlídky jiných prostor státním zástupcem. Jde tedy o situaci, kterou řešil Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 (426/2010 Sb., ST 31/59 SbNU 607), v němž jednoznačně formuloval, že: "Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod". Jde přitom o závěry, které dopadají i na nyní předkládanou věc, z čehož je třeba dovodit, že takto formulovaná námitka stěžovatelky není vůbec způsobilá založit pochybnost o dodržení pravidel spravedlivého procesu v její věci.
22. Výhradu, podle které policejní orgán pochybil též potud, že bankovky fotograficky nezdokumentoval ani jiným způsobem řádně neidentifikoval, v důsledku čehož odpovídající údaje postrádají též napadená soudní rozhodnutí, stěžovatelka situovala do ryze formální roviny. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je v daných souvislostech (kdy šlo o věc druhově určenou; srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1991 Sb. rozh. tr.) směrodatné, že stěžovatelka ani netvrdí, že orgány činné v trestním řízení vycházely z chybného vyčíslení výše peněžní hotovosti nalezené v bankovní schránce.
23. Pokud tedy stěžovatelka s poukazem na ochranu vlastnictví dovozuje, že ve vztahu k její osobě soudy postupovaly protiústavně, s touto problematikou se soudy dostatečně a ústavně konformně vypořádaly.
24. Rozhodnutí soudů jsou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Jakkoli soudy dospěly k závěru, že předmětné peněžní prostředky nebyly majetkem stěžovatelky, stojí v širších souvislostech za zmínku, že samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a pokud nedošlo ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015 ve věci Gogitidze a další v. Gruzie, stížnost č. 36862/05, odst. 107 a odkazy zde uvedené). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).
25. Sluší se připomenout Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), která umožňuje postihnout výnosy trestného činu, a to nejen přímé, ale rovněž různými způsoby zprostředkované osobami od pachatele trestného činu odlišnými.
26. V případě nyní řešeném Ústavním soudem měla stěžovatelka k dispozici procesní prostředek, na jehož podkladě bylo rozhodnutí o trestu propadnutí věci přezkoumáno.
27. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
28. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
29. Na úplný závěr dlužno zaznamenat, že řečeným není predisponován výsledek řízení o dovolání vedeném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 3 Tdo 1657/2016.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu