ECLI:CZ:US:2016:3.US.3070.16.1
sp. zn. III. ÚS 3070/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Pavla Horkého, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 77/12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byl pro nezákonnost zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2016 č. j. 22 Af 36/2014-24 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, ostatně sám stěžovatel to v ústavní stížnosti uvádí, že věc byla vrácena správnímu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; řízení ve věci stěžovatele (v původním řízení žalobce) tedy stále probíhá. Uplatnění principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též další řízení o žalobě, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným. To ovšem stěžovateli nebrání, aby podal ústavní stížnost opětovně, až budou dány předpoklady pro její věcné projednání Ústavním soudem.
5. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu