ECLI:CZ:US:2016:3.US.308.16.1
sp. zn. III. ÚS 308/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Lenkou Mitáčkovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 2529/17, Zlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2015 č. j. 17 Co 247/2015-681, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2015 č. j. 28 Nc 1037/2012-524 (ve znění opravného usnesení z téhož dne) rozhodl ve věci péče o nezletilou K. B. tak, že ji výrokem I. svěřil na dobu od 1. 11. 2011 do 28. 2. 2015 do péče vedlejší účastnice (matky nezletilé), přičemž stěžovateli (otci nezletilé) stanovil povinnost přispívat v tomto období na výživné pro nezletilou částkou 4 500 Kč měsíčně; současně vyčíslil nedoplatek na výživném a uložil stěžovateli povinnost jej splácet. Výrokem II. obvodní soud svěřil nezletilou od 1. 3. 2015 do střídavé péče obou rodičů v intervalu jednoho týdne, a uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživné pro nezletilou částkou 2 500 Kč a vedlejší účastnici povinnost přispívat ve výši 1 000 Kč. Ve výroku III. obvodní soud stanovil předběžnou vykonatelnost výroku svého rozsudku o střídavé péči. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice stěžovatelem. Výroky V., VI. a VII. obvodní soud zamítl návrh vedlejší účastnice na svěření nezletilé do její péče, návrh vedlejší účastnice na stanovení styku stěžovatele s nezletilou, a návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče. Výrokem VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení. Podle odůvodnění rozsudku obvodního soudu mají oba rodiče schopnosti i zázemí pro střídavou výchovu, nic nesnižuje jejich rodičovskou odpovědnost a mají i o výchovu nezletilé zájem; nebyly ani zjištěny žádné okolnosti bránící střídavé péči. Podle obvodního soudu má již nyní nezletilá dva domovy - v Praze a ve Zlíně, je na cestování zvyklá, problém geografické vzdálenosti domovů jen zakrývá skutečný problém nedostatečné komunikace mezi rodiči. Úzkostné stavy nezletilé vyplývající ze zpráv PhDr. Václavy Masákové a PhDr. Lenky Malátové z května 2013 nebyly podle obvodního soudu v řízení provedeným znaleckým posudkem (vypracovaným MUDr. Olgou Sloukovou a PhDr. Janem Vymětalem) potvrzeny; podle zpráv Ing. Pobořilové (vedoucí odboru sociálních věcí magistrátu města Zlín) a Mgr. Terezie Štokrové (z ambulance klinické psychologie ve Zlíně) je nezletilá i v péči stěžovatele spokojená. Obvodní soud uvedl, že střídavá výchova je zásadně nejlepším způsobem výchovy, zajišťujícím rovnoměrnou péči obou rodičů o nezletilou; střídavá péče by měla být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou.
2. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 č. j. 17 Co 247/2015-681 po doplnění dokazování tak, že svým výrokem I. změnil výroky II., III., V. a VII. rozsudku obvodního soudu tak, že na dobu od 1. 3. 2015 svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice a stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživné pro nezletilou měsíčně částkou 5 500 Kč (zároveň konstatoval, že za dobu od 1. 3. do 30. 9. 2015 nedoplatek na výživném nevznikl). Výrokem II. pak městský soud potvrdil část výroku I. rozsudku obvodního soudu o vyčíslení nedoplatku na výživném. Současně městský soud svým výrokem III. upravil styk nezletilé se stěžovatelem a stanovil povinnosti obou rodičů s tímto stykem související. Posledním výrokem IV. městský soud rozhodl o náhradě nákladů obou soudních řízení mezi účastníky. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, dospěl k závěru, že navzdory tomu, že nezletilá má k oběma rodičům vřelý vztah a oba rodiče mají schopnosti i podmínky nezletilou vychovávat, nejsou v dané věci naplněny podmínky pro střídavou péči. Uvedl, že v průběhu již realizované půlroční střídavé péče (na základě rozsudku obvodního soudu) se zdravotní stav nezletilé zhoršil (zvýšená nemocnost nezletilé, snížení váhy nezletilé, projevy kožních problémů a zhoršení stavu ortopedické vady nezletilé), komunikace mezi rodiči není dobrá, rodiče mají rozdílné přístupy k výchově nezletilé, a stěžovatel nerespektuje doporučení lékařů vyšetřujících nezletilou v Praze (nechává nezletilou znovu vyšetřit ve Zlíně, nerespektuje doporučení ohledně stravy nezletilé). Městský soud poukázal na nikoliv zanedbatelný faktor věku dítěte (nezletilá měla v době jeho rozhodování věk 5 let), a dále na zprávy PhDr. Lenky Malátové a PhDr. Václavy Masákové z května 2015 o úzkostných stavech nezletilé v důsledku dlouhodobějšího odloučení od vedlejší účastnice a v důsledku rozdvojení výchovného prostředí, dále konstatoval potřebu pravidelné docházky nezletilé k jednomu logopedovi, i potřebu jednotné a soustavné (tím i účinné) léčby nesporných zdravotních handicapů nezletilé. Vytkl současně obvodnímu soudu, že se nevypořádal se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Olgou Sloukovou a PhDr. Janem Vymětalem ve věci, podle kterého je třeba nyní u nezletilé preferovat stabilní rodinné zázemí jednoho domova (u matky) a stanovení širšího styku nezletilé se stěžovatelem (prodloužené víkendy v intervalu čtrnácti dnů) s tím, že za takové situace ani větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nebude mít negativní vliv na nezletilou. Městský soud považoval tento znalecký posudek za dostačující a závěry v něm za jednoznačné, přičemž uvedl, že současně předpokládá uklidnění vztahu mezi rodiči, proto nepřistoupil k novému znaleckému zkoumání nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností ze dne 2. 1. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
4. Stěžovatel namítl, že městský soud dostatečně nezjistil skutkový stav ohledně skutečného fyzického a psychického stavu nezletilé, resp. neprovedl některé důkazy (a to bez odůvodnění), nepostupoval v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací, a bez bližšího zkoumání (prověření správnosti a pravdivosti) vzal za prokázané jednostranně tvrzené výroky vedlejší účastnice.
5. Uvedl, že městským soudem provedené důkazy byly navrženy vedlejší účastnicí, stěžovatel ve svém vyjádření poukázal na problematické aspekty těchto důkazů, avšak městský soud se s jeho argumentací nevypořádal. Podle stěžovatele je zpráva psycholožky PhDr. Václavy Masákové z května 2015 jako důkaz nepoužitelná, neboť byla sepsána jen na základě tvrzení vedlejší účastnice a nezletilá, ač je ve zprávě popisováno její chování, nebyla vůbec pohovoru přítomna a nebyla vyšetřena (nacházela se totiž u stěžovatele). Psycholožka PhDr. Lenka Malátová pak dává ve své zprávě z května 2015 bez bližšího vysvětlení za vinu stěžovateli sníženou spontaneitu nezletilé, a poukazuje na nevhodné chování stěžovatele k vedlejší účastnici jen na základě informací od vedlejší účastnice, dále nedokládá ničím svůj závěr o úzkostné poruše nezletilé v důsledku pobytu u stěžovatele, a hodnotí namísto pediatrů stavbu těla a přírůstek váhy nezletilé. Nadto závěry obou těchto zpráv jsou vyvráceny znaleckým posudkem MUDr. Olgy Sloukové a PhDr. Jana Vymětala. Městský soud se však těmito rozpory nezabýval a vzal uvedené dvě zprávy jako určující pro zhodnocení působení střídavé péče na nezletilou. Rovněž zprávy logopedky Mgr. Mileny Šafránkové a fyzioterapeutky Mgr. Alžběty Votavové byly vypracovány v nepřítomnosti nezletilé, pouze za rozhovoru s vedlejší účastnicí; navíc bez odpovídající kvalifikace se vyjadřovaly k tomu, zda má mít nezletilá pouze jedno domácí prostředí. Zprávy dětské lékařky MUDr. Alexandry Vidnerové, dermatoložky MUDr. Hany Komrsové a alergoložky MUDr. Marcely Vorlíčkové, jež měly městský soud přesvědčit o negativním dopadu střídavé péče na fyzické zdraví nezletilé a o zbytečném provádění opětovných lékařských prohlídek nezletilé ve Zlíně za účelem ověření závěrů lékařů pražských, svědčí podle stěžovatele o tom, že vedlejší účastnice navštěvovala uvedené lékařky účelově. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním MUDr. Vidnerové, že se nezletilá každý týden vracela ze Zlína od stěžovatele nemocná. Není podle stěžovatele ani pravdou, že by nezletilou nechal vždy ve Zlíně znovu vyšetřit; tamní pediatričku nezletilé - MUDr. Jelínkovou navštěvoval s nezletilou pouze v případech, kdy obdržel od vedlejší účastnice informaci, že nezletilá je nemocná a nemůže jít do školky; je podle něj běžnou obezřetností si takovou informaci ověřit a zdravotní stav se zlínskou pediatričkou konzultovat (zvláště za situace, kdy se údajně několikrát přesvědčil, že doporučení pediatričky MUDr. Vidnerové se neshodují s doporučeními zlínských lékařů). Není mu rovněž zřejmé, z čeho MUDr. Vorlíčková dovozuje, že se u nezletilé objevovaly dermatologické problémy vždy při pobytu u stěžovatele, neboť lékařka nezletilou při pobytu u stěžovatele nikdy neviděla; stěžovatel sám pak nepozoroval žádná zhoršení dermatologických nálezů u nezletilé a ani při žádném šetření orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve Zlíně nebo v Praze nebyly žádné takové nálezy pozorovány. Stěžovatel rovněž nezaznamenal úbytek váhy nezletilé.
6. Městský soud dále údajně nevzal v úvahu zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve Zlíně z května 2015, ze které plyne, že nezletilá je u stěžovatele spokojená a těší se na něj. Z vyjádření nezletilé, uvedeného v této zprávě, rovněž vyplývá, že vedlejší účastnice ovlivňuje názory nezletilé proti stěžovateli, avšak městský soud se tím nezabýval.
7. Podle stěžovatele také městský soud "bez dalšího" odmítl nechat vypracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie ke zjištění, jak probíhala půlroční střídavá péče, jak ji nezletilá snášela, a zda se nezměnily podmínky natolik, že střídavá péče je v zájmu nezletilé. Nevyžádal si ani zprávu od zlínské pediatričky MUDr. Jelínkové, která žádné zdravotní problémy nezletilé, jež jsou uvedeny ve zprávách předložených vedlejší účastnicí k důkazu, nepozorovala; obdobně tomu bylo ve vztahu ke zlínskému ortopedovi MUDr. Pavlu Gavendovi.
8. Stěžovatel rovněž namítl, že horší komunikace mezi rodiči je účelovou taktikou vedlejší účastnice, stěžovatel se snažil komunikovat, avšak poté, co vedlejší účastnice změnila v řízení právní zastoupení, se z její strany komunikace omezila na minimum a při předávání nezletilé se snažila vytvořit konfliktní situace, přičemž poté před soudem tvrdila, že stěžovatel nekomunikuje a mezi rodiči je konflikt.
9. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě nezletilé jsou splněna kritéria pro střídavou péči ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu. Jednotlivá kritéria jmenoval a ke každému předestřel argumentaci a konkrétní judikaturu Ústavního soudu. Uvedl, že je biologickým otcem nezletilé; pouto nezletilé k oběma rodičům je silné a oba rodiče jsou schopni se o nezletilou řádně postarat; nezletilá navštěvuje ve Zlíně mateřskou školku a má zde kamarády, současně má ve Zlíně pozitivní příbuzenské vztahy s rodinou stěžovatele; nesouhlas vedlejší účastnice se střídavou výchovou by neměl být překážkou, neboť k němu nejsou žádné racionální a vážné důvody; je třeba respektovat také názor a přání nezletilé; mezi rodiči existuje komunikace ve věcech nezletilé; nezletilá snáší cestování dobře a větší vzdálenost bydlišť rodičů by neměla být nepřekonatelnou překážkou střídavé péče; je v zájmu nezletilé, aby o ni pečovali oba rodiče a podíleli se na jejím osobnostním vývoji. Stěžovatel dodal, že potřeba co nejširšího styku nezletilé s oběma rodiči vyplynula i ze znaleckého posudku MUDr. Olgy Sloukové a PhDr. Jana Vymětala.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy tzv. podústavního práva (a případně i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
13. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí městského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Vychází z relevantních ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Skutkové i právní závěry městského soudu jsou v napadeném rozsudku dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní.
14. Stěžovatel především nesouhlasí s obsahem některých důkazních prostředků - písemných zpráv, a rovněž s rozsahem provedeného dokazování; zjevně napadá závěry městského soudu o střídavé péči a úpravě styku s nezletilou, a nikoliv závěry o výši výživného. Výhrady stěžovatele však nasvědčují zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
15. Městský soud ve svých skutkových závěrech vycházel jak z důkazů provedených před obvodním soudem (na rozdíl od obvodního soudu zdůraznil i obsah znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Olgou Sloukovou a PhDr. Janem Vymětalem), tak z doplněného dokazování v odvolacím řízení, v rámci kterého shrnul podstatný obsah zdravotní dokumentace nezletilé a zpráv vypracovaných různými odborníky, u nichž je nezletilá evidována a dochází k nim na kontrolu (obory psychologie, dermatologie, alergologie, pediatrie, fyzioterapie, logopedie), i obsah zpráv orgánů sociální péče ve Zlíně a Praha 3. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by městský soud stanovil střídavou péči jen na základě zpráv podaných v květnu 2015 psycholožkami Malátovou a Masákovou (stěžovatel navíc ze zprávy psycholožky Malátové zpochybnil v ústavní stížnosti pasáže, které městský soud ani nevzal za podstatné ve věci, a sice posuzování vlivu stěžovatele na spontaneitu nezletilé, údajné nevhodné chování stěžovatele k vedlejší účastnici, pokles váhy nezletilé - informaci o poklesu váhy totiž městský soud čerpal ze zdravotní dokumentace od pediatričky Vidnerové). Nelze rovněž přisvědčit stěžovateli v názoru, že městský soud pominul zprávu podanou orgánem sociálně-právní ochrany dětí ve Zlíně, neboť i z této zprávy (mimo jiné) vycházel při konstatování, že nezletilá má k oběma rodičům vřelý vztah a oba rodiče jsou vhodnými vychovateli; městský soud nijak nezpochybňoval, že by nezletilá nebyla u stěžovatele ráda a netěšila se na něj. Podle Ústavního soudu naopak městský soud provedl široké dokazování a řádně hodnotil všechny provedené důkazy; své závěry o skutkovém stavu z nich vyplývající pak dostatečně rozvedl v napadeném rozsudku. Jednotlivé výtky stěžovatele představují jen polemiku s tímto přehledným hodnocením důkazů, navíc dílem polemiku mimoběžnou. Jako příklad lze uvést, že ze zprávy logopedky Šafránkové považoval městský soud za podstatné upozornění na potřebu jednotného a pravidelného vedení nezletilé při logopedických cvičeních, a minimalizace stresových zátěží nezletilé snižujících účinnost cvičení; k takovému konstatování zde zajisté byla dostatečná kvalifikace logopedky a nebylo třeba ani aktuální prezence nezletilé. Obdobné lze konstatovat ke zprávě fyzioterapeutky Votavové. Ze zpráv alergoložky Vorlíčkové a dermatoložky Komrsové měl městský soud za podstatnou informaci o zhoršení zdravotního stavu nezletilé v daných oblastech, a to při kontrolách v určitých termínech (již ze samotného napadeného rozsudku se pak podává, že to byla právě vedlejší účastnice, kdo lékařkám sdělil údaj, že kontrola následuje po pobytu nezletilé u stěžovatele, přičemž poté bylo na městském soudu, aby si tuto okolnost sám vyhodnotil). Jakkoliv je tedy v dané věci zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s určitými pasážemi provedených listinných důkazů, není to Ústavní soud, kdo by měl nyní nahrazovat hodnocení důkazů městského soudu svým vlastním. Za situace, kdy závěry učiněné městským soudem lze z provedeného dokazování logicky dovodit, není prostor pro zásah Ústavního soudu.
16. Ústavní soud dále nepřisvědčil stěžovateli, že by městský soud "bez dalšího" zamítl provést stěžovatelem zmiňovaný důkaz novým znaleckým posudkem, navržený za účelem zjištění vlivu půlroční střídavé péče na nezletilou. Městský soud se s tímto důkazním návrhem dostatečně argumentačně vypořádal, a v jím uvedeném důvodu neprovedení nového zkoumání nelze nalézt žádný exces. Nejde o případ opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Městský soud poukázal na znalecký posudek k nezletilé provedený již před obvodním soudem, ve kterém ani před realizací střídavé péče nebyl tento druh péče znalci doporučen a naopak preferováno bylo prozatím stabilní prostředí u vedlejší účastnice; posudek byl vypracován zhruba (jen) jeden rok před rozhodováním městského soudu. V odvolacím řízení pak byla provedena, a to po realizaci půlroční střídavé péče, k důkazu řada výše zmíněných lékařských zpráv, které spíše doporučení ze znaleckého posudku podporovaly. Nepodává se přitom, že by podstatné skutečnosti vyplývající z takto provedeného dokazování byly nějak konkrétně v odvolacím řízení zpochybněny, a to i ze strany stěžovatele, tak, že by bylo v dané fázi nezbytné provést nové znalecké posouzení nezletilé.
17. Namítá-li stěžovatel, že usiloval o dostatečnou komunikaci s vedlejší účastnicí, avšak tato uvedené snahy maří, může k tomu Ústavní soud uvést pouze tolik, že na problematickou komunikaci rodičů (z obou stran) poukázal již městský soud v napadeném rozsudku, resp. předtím již znalci ve vypracovaném znaleckém posudku. Ve věci je zřejmé, že narušená komunikace rodičů nebyla hlavním (jediným) důvodem nepřistoupení městského soudu ke střídavé péči, jde spíše o problém přídavný (vycházející zejména ze samotné situace mezi rodiči po jejich rozchodu a z jejich rozdílných náhledů na podobu péče o nezletilou v souvislosti s jejím zdravotním stavem). Přesto, že nešlo o záležitost pro rozhodnutí městského soudu stěžejní, Ústavní soud zdůrazňuje zásadní potřebu vstřícného přístupu obou rodičů ke vzájemné komunikaci i kooperaci, a to s ohledem na nejlepší zájem nezletilé, která má k oběma rodičům pozitivní vztah. Jakkoliv mohou být orgány veřejné moci vedeny při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách vytvořit dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Rodiče by se měli snažit dosáhnout dohody o dalších podmínkách péče o jejich nezletilou dceru (ať již v otázkách výchovy, nebo v otázkách zdravotní péče o ni) přirozenou cestou bez zásahů státu. V případě, že by se měla komunikace rodičů v budoucnu zhoršit (namísto jejího uklidnění a zlepšení, jak městský soud dle obsahu jeho rozsudku předpokládá) a zásadně ovlivňovat poté i výchovu nezletilé a péči o ni, bude případně na místě, aby se soudy znovu zabývaly příčinou takové zhoršující se komunikace rodičů a přistoupily k potřebným opatřením (srov. stěžovatelem poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14).
18. Podle Ústavního soudu městský soud nepostupoval ani v rozporu s nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), a ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), na které poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti. Pokud jde o skutkovou otázku, stěžovatelova situace se od té vyplývající ze zmíněných nálezů v různých aspektech liší (věk nezletilé, existence aktuálních zdravotních a dalších omezení nezletilé, pořadí/četnost soudních rozhodnutí o úpravě výchovy nezletilé, rozsah soudem provedeného zjišťování a hodnocení důvodů nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, stanovený rozsah styku nezletilé s biologickým rodičem, míra důležitosti aspektu špatné komunikace rodičů pro stanovení způsobu péče o nezletilou). Ve vztahu k obecným kvalifikačním kritériím pro rozhodování ve věcech péče o nezletilé, nastíněným v uvedených nálezech, je pak třeba uvést, že střídavou péči nelze považovat za "automatické" řešení při rozchodu rodičů či v situaci, kdy rodiče nevedou společnou domácnost a nežijí spolu, i když jsou u obou rodičů ve zhruba stejné míře splněna kritéria naznačená nálezy Ústavního soudu, neboť mohou nastat okolnosti, vzhledem ke kterým nebude střídavá péče v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Ústavní soud podotýká, že je nezbytné vyvarovat se určité paušalizace a zevšeobecňování své judikatury na úkor jedinečnosti každého individuálního případu, a v něm zkoumaného zájmu a potřeb dítěte (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, nebo ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1493/15). V dané věci přitom městský soud referenční kritéria pro rozhodování o způsobu péče o nezletilou neopomenul; svůj závěr o svěření nezletilé do péče vedlejší účastnice i ústavně konformně odůvodnil. Takto stanovená péče a úprava styku s nezletilou neznamená odepření stěžovateli jeho rodičovských práv a možnosti podílet se (stejně jako vedlejší účastnice) na výchově a rozvoji nezletilé. Je rovněž zřejmé, že bylo rozhodováno s ohledem na současnou situaci nezletilé (související i s jejím věkem) ve spojení se situací každého z rodičů (vzdálenost jejich bydlišť, jejich náhled na zdravotní stav nezletilé a přístup k péči o ni), které nejsou do budoucna neměnné.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu