ECLI:CZ:US:2016:3.US.320.16.1
sp. zn. III. ÚS 320/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: M. B., t.č. Věznice Valdice, bez zastoupení, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 45/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 28. 1. 2016 ručně psané podání stěžovatele směřující proti výše uvedeným rozhodnutím.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 45/2015, byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a bylo mu uloženo protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že podaný návrh především nesplňuje podmínku povinného zastoupení advokátem (§30 zákona o Ústavním soudu), ani další podmínky kladené na návrh na zahájení řízení v §34 a v §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Zároveň však Ústavní soud také dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal zákonem poskytnuté procesní prostředky.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, obsahuje poučení, že je proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání. Kontrolou v aplikaci infoSoud (dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) bylo zjištěno, že stěžovatel tohoto mimořádného opravného prostředku nevyužil. Tuto skutečnost následně dne 12. 2. 2016 Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Krajského soudu v Praze a dne 17. 2. 2016 byla tato informace Ústavnímu soudu ze strany krajského soudu potvrzena také písemně. Krajský soud v Praze sdělil, že stěžovatel si dovolání zatím nepodal, neboť mu bylo teprve doručováno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
III.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat.
IV.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když před podáním ústavní stížnosti neuplatnil mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání. Ústavní stížnost proto musela být odmítnuta.
Za této situace Ústavní soud vyhodnotil vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání jako neúčelné a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu