ECLI:CZ:US:2016:3.US.3232.15.1
sp. zn. III. ÚS 3232/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Vernera, právně zastoupeného Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2015 č. j. 13 Co 386/2014-325, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu Brno-venkov a 2) Štěpána Vernera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2015 č. j. 13 Co 386/2014-325, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. června 2014 č. j. 34 C 98/2013-239 bylo rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka (dále také "žalobce) na určení vyživovací povinnosti vůči stěžovateli (dále také "žalovaný"), a to tak, že žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobce částkou ve výši 4.000,- Kč měsíčně za dobu od 1. května 2013 do 30. června 2014 a částkou ve výši 6.000,- Kč měsíčně od 1. července 2014 do budoucna, splatnou vždy do 20. dne v měsíci předem k rukám žalobce. Ve výroku II rozsudku prvostupňový soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dluh na výživném za dobu od 1. května 2013 do 30. června 2014 ve výši 56.000,- Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Dále prvostupňový soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal žalovaný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. srpna 2015 č. j. 13 Co 386/2014-325 tak, že výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil a ve výroku II rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil žalobci zaplatit dluh na výživném za dobu od 1. května 2013 do 31. července 2015 ve výši 134.000,- Kč v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, v termínech jako běžné výživné a spolu s ním, pod ztrátou výhody splátek. Výrokem III zavázal odvolací soud žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení, a to v částce 460,- Kč.
III.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně posoudily to, zda je možno dosavadní studium žalobce považovat za soustavnou a cílevědomou přípravu na budoucí povolání, jakož i to, zda uložení povinnosti zaplatit výživné není v rozporu s dobrými mravy. Zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2012 č. j. 49 Co 92/2011-248 stěžovatelovu vyživovací povinnost vůči synovi zrušil, neboť dospěl k závěru, že se tento nepřipravuje řádně na budoucí zaměstnání. Od té doby podle stěžovatele nedošlo ke změně poměrů.
Konkrétně se stěžovatel domnívá, že není spravedlivé po něm žádat zaplacení výživného za situace, kdy žalobce opakovaně střídal odlišné obory středních škol s tím, že vědomě zanedbával školní povinnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že žalobci je již 23 let a k úspěšnému dokončení školy potřeboval 8 let, přičemž vystřídal 5 různých škol. Odvolací soud tedy podle něj rozhodl nesprávně, neboť nepřihlédl k věku žalobce ani k tomu, že tento nevyvinul žádnou snahu, aby se živil sám. Studium na střední škole přitom podle stěžovatele nebylo tak časově náročné, aby si žalobce nebyl schopen obstarávat finanční prostředky. Pokud měl žalobce málo finančních prostředků, nebylo na místě přestoupit na jinou školu v jiném městě, kde se mu náklady na jeho život značně zvýšily. Odvolací soud tedy nedostatečně zhodnotil porušování školních povinností ze strany žalobce, zejména důvody jeho dlouhodobých absencí. Namísto toho se spokojil s nepodloženými tvrzeními ohledně jeho zdravotního stavu.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1805/11, IV. ÚS 1247/13, II. ÚS 2121/14.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadeného soudního rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi věnoval stanovení podmínek, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Konstatoval v této souvislosti, že by porušení článku 36 odst. 1 Listiny mohl shledat tehdy, kdyby interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován (viz např. nález ze dne 16. května 2013 sp. zn. III. ÚS 360/13; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
V projednávaném případě stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že soudy nesprávně právně posoudily existenci jeho vyživovací povinnosti vůči jeho synovi.
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám (nález ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14).
Při posuzování vyživovací povinnosti rodičů k dětem je třeba vycházet z ustanovení §85 zákona o rodině (účinný do 31. prosince 2013), resp. §911 občanského zákoníku (účinný od 1. ledna 2014), z nichž vyplývá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu (usnesení ze dne 25. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13). Schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10). Okolností, která může způsobovat neschopnost dítěte živit se samo, může být mimo jiné také studium na střední, případně vysoké škole.
Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že jedním ze smyslů a účelů poskytování výživného ze strany rodiče je umožnit svému potomkovi dosáhnout vzdělání a tím mu dát možnost získat v budoucnu sociální jistoty, jež jsou spojeny se začleněním jedince do pracovního procesu. Vyživovací povinnost rodiče nicméně v této souvislosti nelze vnímat jako bezbřehou. Povinností studujícího dítěte je cílevědomá a soustavná příprava na budoucí povolání, která ve své podstatě představuje společensky akceptovanou alternativu k výkonu pracovní činnosti. Výživné je dítěti poskytováno rodičem především z toho důvodu, že se připravuje na své budoucí povolání, přičemž se předpokládá úspěšné dokončení studia. Pokud tento prvek není naplněn s vyšší mírou pravděpodobnosti, nelze hovořit o vzniku povinnosti platit potomkovi výživné (srov. usnesení ze dne 25. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13).
Jak Ústavní soud dále konstatoval, při rozhodování o existenci a výši vyživovací povinnosti je jako jedno z kritérií třeba zohlednit také věk dítěte. U nezletilého dítěte vykonávajícího povinnou školní docházku, případně připravujícího se na další povolání na střední škole, bude přiznání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte pravidlem. U zletilých dětí by však důvod pro stanovení vyživovací povinnosti měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu a obecné soudy by se měly pečlivě zabývat především účelností jeho studia. Takové studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. Nemělo by však jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze "prodlužovala mládí". Úkolem soudů je proto vyjádřit se též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, nebo jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti (nález ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14).
V projednávaném případě stěžovatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda se jeho syn soustavně a cílevědomě připravuje na budoucí povolání a nevypořádal se ani s tím, zda uložení vyživovací povinnosti není v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud se nicméně domnívá, že se soudy obou stupňů s těmito otázkami řádně vypořádaly a své závěry v tomto smyslu přesvědčivě odůvodnily.
Obecné soudy přijaly odlišný závěr od rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2012 č. j. 49 Co 92/2011-248, kterým byla vyživovací povinnost stěžovatele vůči žalobci zrušena, neboť dospěly k závěru, že se skutkové okolnosti změnily natolik, že je již na místě jejich odlišné hodnocení. Jak konstatoval odvolací soud, v době vydání předchozího rozsudku Krajského soudu v Brně byl žalobce na samém počátku studia střední školy, když studium započal 1. září 2011 a uvedený rozsudek byl vydán 15. února 2012. Z tehdejšího pohledu se tedy jeho studium jevilo pouze jako další z řady neúspěšných pokusů, a nemohlo tak být považováno za soustavnou přípravu na budoucí povolání.
V nyní projednávaném soudním řízení však byla situace odlišná, neboť v době rozhodování soudu prvního stupně žalobce dokončil 3. ročník střední školy a následně v květnu 2015 studium úspěšně dokončil složením maturitní zkoušky (s vyznamenáním). Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně přiklonil k tomu, že v projednávané věci žalobce jednoznačně prokázal, že jeho úmysl vystudovat střední zdravotnickou školu (nejdříve v Brně, poté v Plzni) byl opravdový, neboť studium v řádné době čtyř školních roků úspěšně dokončil. Nešlo tedy o další neúspěšný pokus o studium, nýbrž o vážně míněnou snahu o získání středoškolského vzdělání, které má potenciál podstatně zvýšit jeho šance na pracovní uplatnění.
K otázce rozporu s dobrými mravy se obsáhle vyjádřil již soud prvního stupně, který připustil, že s ohledem na předchozí opakovaně neúspěšná studia žalobce i na jeho aktuální věk lze situaci hodnotit jako hraniční. Přihlédl však k tomu, že v době neúspěšných studijních pokusů byl žalobce nezletilým ve věku, kdy lze hledání dalšího směru pochopit. Poukázal rovněž na to, že v projednávaném případě je posuzováno studium středoškolské, které má žalobci poskytnout možnost pracovního uplatnění, které by v případě vzdělání základního bylo minimální.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dostály shora uvedeným požadavkům, vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu, neboť řádně zdůvodnily, proč dospěly k závěru o existenci vyživovací povinnosti stěžovatele, přičemž neopomněly vzít v úvahu veškeré relevantní okolnosti, které jim byly známy. Přestože žalobce byl v rozhodné době již zletilý a měl za sebou četné neúspěšné pokusy o studium střední školy, obecné soudy na základě přesvědčivých důvodů vysvětlily, proč bylo možné studium střední zdravotnické školy považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání, a nikoliv za studium samoúčelné. Rovněž náležitě vysvětlily, proč přiznání výživného nelze považovat za rozporné s dobrými mravy, a zdůvodnily výši výživného, když posoudily jak osobní situaci žalobce, tak majetkové poměry stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by závěry učiněné obecnými soudy byly natolik excesivní, aby jimi bylo možno zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu