ECLI:CZ:US:2016:3.US.3254.15.1
sp. zn. III. ÚS 3254/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Martincové, zastoupené JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou, se sídlem Jeremenkova 88, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. srpna 2015 č. j. 9 C 135/2012-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 4. 11. 2015 stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí (pozn.: toto bylo sice označeno jako "č. j. 9 C 135/2015", šlo však jen o zjevnou písařskou chybu) s tvrzením, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") porušil principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a vlastnické právo (čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny).
2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit žalobci hlavnímu městu Praha částku 3 060 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v částce 18 061 Kč, a dále České republice náhradu nákladů řízení v částce 5 493 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, když užívala část pozemku p. č. X1 v k. ú. Radlice o rozloze 18 m2, přičemž odmítl stěžovatelčinu obranu, že tuto část pozemku vydržela.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že podstatou sporu byla otázka, zda část předmětného pozemku byla vydržena, přičemž obvodní soud vyvodil takové skutkové závěry, pro které není opora v provedeném dokazování, a napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, a to i vzhledem k ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť v odůvodnění nejsou jednotlivé provedené důkazy vůbec hodnoceny (s odůvodněním, že "z nich nebylo nic zjištěno ke skutkovému stavu"). Soud svůj závěr, že její babička si byla vědoma, že pozemek nevlastní a že tak nemohla být v dobré víře, neodůvodnil, resp. neuvedl, z čeho vycházel, podstatou otázky vydržení se nezabýval a nevypořádal se s jejími námitkami. Rozsudek není přesvědčivý a nedává záruku, že nebylo rozhodnuto na základě libovůle a způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces.
4. Stěžovatelka dále namítla, že obvodní soud neprovedl jí navržený důkaz fotografiemi, které přiložila k vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2012, a tento svůj postup řádně nezdůvodnil. Ve věci tohoto důkazu konstatoval, že "v provedeném znaleckém posudku se nenacházejí fotografie domu ze současné doby a tyto fotografie není s čím porovnat...". Dle stěžovatelky jde o jeden z klíčových důkazů, neboť jím chtěla prokázat, že původní plot stál na místě zdi postavené v 50. letech, přičemž obvodní soud vycházel z toho, že nebylo prokázáno, že zeď byla postavena na místě původního plotu. Ve znaleckém posudku se fotografie domu nachází a soud tak mohl místo, na kterém stál plot, porovnat s fotografií zdi.
5. Současně stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její vlastnické právo, neboť část předmětného pozemku je jejími právními předchůdkyněmi užívána od roku 1956 a ke zpochybnění vlastnictví došlo až v roce 2009, když naopak její právní předchůdkyně byla vyzvána v roce 1979 k prodeji části jí užívaného pozemku, jak plyne z dopisu Investorského útvaru Federálního ministerstva vnitra Praha ze dne 13. 4. 1979. Dle stěžovatelky obvodní soud vycházel pouze z toho, že jako vlastník (části) předmětného pozemku je zapsán v katastru nemovitostí žalobce, a nemínil se zabývat dalšími okolnostmi, které osvědčují jeho vydržení. Podle stěžovatelky došlo k extrémnímu vybočení ze standardů, které jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. V této souvislosti upozornila, že předmětný pozemek byl cestou, na jeho hranici s pozemkem p. č. X2 byla na místě původního plotu v roce 1956 postavena zeď, na takto ohraničenou část předmětného pozemku není (a nebyl) jiný přístup než z pozemku p. č. X2, následně tuto část právní předchůdkyně užívaly v přesvědčení, že jim náleží, takže byly splněny všechny podmínky vydržení podle §134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ze znaleckého posudku plyne, že plocha nabytého pozemku činí cca 5 % z celkově oploceného pozemku, přičemž podle znalce je odlišení rozměru v rozsahu 18 m2 "nerozpoznatelné", navíc s ohledem na §2 písm. g) katastrálního zákona nemusí výměra parcely uvedená v katastru nemovitostí vždy souhlasit s údaji, které lze geodetickými metodami v té které době naměřit. Soud ale závěry znaleckého posudku ve svém rozsudku nijak neinterpretoval.
6. Ústavněprávní rovina má dle stěžovatelky spočívat v odchýlení se obvodního soudu od konstantní judikatury, na kterou odkázala (zejména má jít o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1493/2001), obvodní soud se však s touto její argumentací nijak nevypořádal. V této souvislosti (znovu) poukázala na to, že jak plyne z výše zmíněného dopisu (sub 5), byla její právní předchůdkyně za vlastníka části předmětného pozemku považována již v roce 1979, a že dopisem ze dne 26. 2. 1969 bylo prokázáno, že byl uvedený pozemek zapsán jako "ulice", ona ani její právní předchůdkyně však nikdy žádnou ulici neužívaly, přičemž namítla, že se obvodní soud s těmito důkazy nevypořádal, resp. pokud z nich vyvodil, že "nebylo zjištěno, kde se nacházel plot před stavbou zdi", jde o svévoli či o nepochopení principu vydržení.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. v dané věci žádný takový k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Jak patrno z ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení částku 3 060 Kč s příslušenstvím a také mu nahradit náklady řízení. Z uvedeného plyne, že jde o tzv. bagatelní věc, přičemž tato skutečnost sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže by posuzovaný případ provázely takové (mimořádné) okolnosti, které by jej z hlediska ústavnosti (naopak) významným činily [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]; je přitom na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč napadené rozhodnutí (přesto) vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka v tomto ohledu argumentuje porušením svého vlastnického práva, avšak Ústavní soud v této souvislosti musí připomenout, že předmětem soudního řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež u stěžovatelky vzniklo v důsledku toho, že užívala cizí pozemek. Otázka vlastnictví tohoto pozemku (resp. vzniku vlastnictví na základě vydržení právními předchůdkyněmi stěžovatelky) byla řešena pouze jako otázka předběžná. Zde lze odkázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 82/2014), kde se uvádí: "Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) o. s. ř.], slouží jako "nutný" podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost) [§80 písm. b) o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není...". Stěžovatelce tak nic nebrání domáhat se ochrany svého (údajného) vlastnického práva u příslušného soudu a v tom rámci jí eventuálně nepříznivé rozhodnutí napadnout řádným či mimořádným opravným prostředkem, konkrétně odvoláním či dovoláním, které v nyní souzené věci kvůli její "bagatelnosti" k dispozici neměla.
10. Pokud jde o námitku "extrémního vybočení ze standardů" (sub 5), Ústavní soud stěžovatelce nemohl přisvědčit, neboť předmětem ústavní stížnosti je převážně nesouhlas s tím, jak obvodní soud zhodnotil provedené důkazy, zejména dopis Investorského útvaru Federálního ministerstva vnitra Praha ze dne 13. 4. 1979 a fotografie, které přiložila k vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2012, a jak následně věc z právního hlediska posoudil. Nelze souhlasit ani s tím, že by obvodní soud své závěry dostatečně (tj. zcela nepřezkoumatelným způsobem) neodůvodnil. Jak patrno z napadeného rozsudku, obvodní soud odmítl jako neprokázané stěžovatelčino tvrzení, z něhož vyvozovala užívání části předmětného pozemku v dobré víře svou právní předchůdkyní, a to, že zeď z roku 1956 byla postavena na místě původního plotu, a naopak konstatoval, že pokud byla postavena na místě, kde byla do té doby komunikace, čímž se zahrada zvětšila, pak si právní předchůdkyně stěžovatelky musela být vědoma, že jí tato část předmětného pozemku nepatří; ostatně v tomto smyslu byla stěžovatelka podle §118a o. s. ř. obvodním soudem poučena u jednání dne 29. 7. 2015 (viz č. l. 238 soudního spisu). Nejedná se tedy o případ, že by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo vůbec zřejmé, proč obecný soud rozhodl, jak uvedeno v jeho výroku, a k možné nesprávnosti tohoto jeho závěru Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany "toliko" ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] nepřísluší se vyjadřovat, a to ani "na okraj", neboť by takto mohl prejudikovat výsledek případného soudního sporu ve věci existence tvrzeného vlastnického práva, jak uvedeno výše (sub 9), a tím nepřípustně zasáhnout do činnosti obecných soudů.
11. Stěžovatelka také namítla, že obvodní soud řádně neodůvodnil neprovedení důkazu fotografiemi, které přiložila k vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2012 (č. l. 42 soudního spisu). V daném případě nelze stěžovatelce přisvědčit, že by šlo o projev libovůle na straně uvedeného soudu, neboť jak patrno z protokolu o jednání ze dne 31. 7. 2013 (viz č. l. 151), stěžovatelka navrhla provést důkaz fotografiemi z doby, kdy na pozemku stál původní plot, a fotografií nově vybudované zdi z pohledu od domu z roku cca 1986, na což obvodní soud reagoval konstatováním, že z těchto fotografií není zřejmé, na kterém pozemku stojí zeď a na kterém stál dříve plot. Nejedná se tedy o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud daný důkazní návrh odmítl a své stanovisko opřel o z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod, tj. dané důkazy nemohou potvrdit stěžovatelkou tvrzenou skutečnost [viz nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)], přičemž se tento závěr nejeví Ústavnímu soudu jako extrémní, neboť z fotografií přesná poloha původního plotu ani současné zdi zřetelně neplyne, a tudíž nelze určit, zda tato byla zbudována na stejném místě, jak stěžovatelka v soudním řízení tvrdila.
12. Dlužno dodat, že stěžovatelka možná měla spíše na mysli tři fotografie, asi z roku 1938, přiložené k ústavní stížnosti, které předložila u jednání dne 17. 6. 2015 (viz č. l. 212) a které obvodní soud odmítl provést jako důkaz, a to (vskutku) se zdůvodněním, že se ve spise a ve znaleckém posudku nenacházejí fotografie domu ze současné doby, a tyto tři fotografie není s čím porovnat. V tomto bodě se obvodní soud dopustil určitého pochybení, neboť ve spise se nachází již zmíněná fotografie z roku cca 1986 (viz č. l. 42) i ze současnosti (viz příloha č. 6 znaleckého posudku, č. l. 187-9). Současně je třeba vzít v úvahu, že fotografie založená do soudního spisu na č. l. 42 je prakticky stejná jako tyto tři fotografie (všechny zobrazují plot před rokem 1956 a za ním stojící dům), a tudíž pokud obvodní soud na předchozím jednání dne 31. 7. 2013, maje k dispozici i aktuální fotografii, byť z roku cca 1986 (zobrazující, stejně jako fotografie obsažené v příloze č. 6 znaleckého posudku, novou zeď z pohledu od domu), uzavřel, že porovnání není možné provést, lze daný závěr vztáhnout i na případ zmíněných tří fotografií. Nejde tak evidentně o pochybení s průnikem do ústavněprávní roviny, jež by mělo potenciální dopad na výsledek řízení.
13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu