ECLI:CZ:US:2016:3.US.3305.15.1
sp. zn. III. ÚS 3305/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Vorla, zastoupeného JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2014 č. j. 25 Co 428/2013-212, 260/2014, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. dubna 2010 č. j. 4 C 373/2005-169 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. března 2014 č. j. 4 C 373/2005-188, rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. července 2004 č. 18429/2004-603 a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. dubna 2004 č. j. 030599/2003-631-Pap/H2, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí se podává, že dne 4. 9. 2002, když chtěl stěžovatel uhradit služby jemu poskytované uvedenou společností, byla jeho platba odmítnuta s tím, že pokladna pro příjem hotovostních plateb byla zrušena. Stěžovatel podal žalobu o určení, že požadování placení v hotovosti přes prostředníky je nepřípustným zvyšováním ceny a znamená ohrožení postavení spotřebitelů, dále o určení, že žalovaný (O2 Czech Republic a. s.) je v prodlení, neboť odmítl přijmout včas a řádně nabídnuté platby v hotovosti za vystavené faktury, a konečně požadoval uložení povinnosti žalovanému zprovoznit do tří dnů telefonní stanici stěžovatele s původním nezměněným číslem. Na výzvu soudu k odstranění vad původní žaloby z důvodu nesrozumitelnosti pak stěžovatel žalobní požadavky dále rozšířil, a to tak, že se domáhal zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (mezi nimi shora označeného rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu). Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") vydal dne 29. 10. 2008 rozsudek č. j. 4 C 373/2005-121, jímž žalobu v plném rozsahu zamítl. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") následně usnesením ze dne 5. 6. 2009 č. j. 25 Co 237/2009-136 tento rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění mj. vyslovil, že pokud jde o nároky na určení, stěžovatel nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť vyhověním žalobě v těchto nárocích by se nepříznivé právní postavení stěžovatele nezměnilo, když jde o otázky, které si musel Český telekomunikační úřad předběžně vyřešit ve svém správním řízení. V dalším řízení okresní soud řízení o nároku stěžovatele na uložení povinnosti žalovanému pokračovat v poskytování telekomunikačních služeb zastavil usnesením ze dne 11. 9. 2009 č. j. 4 C 373/2005-141 s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude tato věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. Po vyloučení návrhu žalobce na zrušení specifikovaných rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu k samostatnému řízení zůstaly předmětem řízení již jen nároky, o nichž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozsudky okresního soudu.
3. Okresní soud napadenými rozsudky žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele krajský soud tyto rozsudky potvrdil jako věcně správné. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 3077/2015-238 odmítnuto jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve přiblížil skutkové okolnosti věci. Uvádí, že byl letitým klientem společnosti Český Telecom a. s. (nyní O2 Czech Republic a. s.) a léta hradil úhrady za poskytované služby v hotovosti, do pokladny společnosti. Dne 4. 9. 2002 tak chtěl učinit opět, což bylo ze strany žalovaného odmítnuto s tím, že tato služba byla zrušena a stěžovatel byl odkázán na bezhotovostní platební styk. Stěžovatel tvrdí, že veškeré způsoby bezhotovostního styku (SIPO či poštovní poukázka) jsou pro něj jako spotřebitele nevýhodné, a to z toho důvodu, že je zároveň povinen uhradit i poplatek obstaravateli bezhotovostní platby. Tím pro stěžovatele došlo ke zdražení služby, aniž by s ním o tom žalovaný jednal.
5. V uvedeném stěžovatel spatřuje rozpor s dobrými mravy, rovným postavením stran a předpisy týkajícími se ochrany spotřebitele. Dále uvádí, že v této věci bylo vedeno správní řízení, když rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 7. 2004 č. 18429/2004-603 bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 4. 2004 č. 030599/2003-631-Pap/H2), jehož výsledkem byl závěr, že jednání Českého Telecomu (O2 Czech Republic a. s.) bylo v souladu s platnou právní úpravou, a bylo mu doporučeno obrátit se na civilní soud. To stěžovatel učinil.
6. Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím stěžovatel namítá, že v nich nebyla řádně řešena otázka mravnosti odmítání hotovostních plateb jako řádné úhrady za poskytnuté služby. Dále stěžovatel tvrdí, že pokud si podnikatel zvolí způsoby platby, které přináší povinnému vícenáklady, mělo by k úhradě nadbytečně vzniklých nákladů dojít ze strany toho, jenž si tento postup vynucuje, tedy podnikatele. Nepřijímání nejjednodušší formy úhrady je v rozporu s rovným postavením stran v soukromém právu a znamená zhoršení postavení spotřebitele. Nucení spotřebitele k vynaložení těchto vícenákladů považuje stěžovatel za diskriminaci a zneužití dominantního postavení podnikatele.
7. Stěžovatel dále trvá na tom, že v případě SIPO (Soustředěného inkasa plateb obyvatelstva) dle §2694 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je jasně definováno, že náklady vyplývající z obstaravatelské činnosti hradí příkazce. Je skutečností, že původní myšlenka při zavedení tohoto způsobu úhrady splňovala v minulosti uvedený zákonný požadavek, když poplatky za SIPO byly vybírány od organizací, v jejichž prospěch byly peníze připisovány. Je-li tomu nyní naopak, jde o porušení zákona a porušení práv spotřebitele.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že otázka naléhavosti jeho právního zájmu byla zřetelně odůvodněna, neboť jde o záležitost dotýkající se širokého spektra spotřebitelů.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, proti napadenému rozsudku krajského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 3077/2015-238 odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel tedy vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel ústavní stížností nebrojí.
10. Ústavní soud se proto musel nejprve vypořádat se vzniklou procesní situací, kdy dospěl k závěru, že stěžovatel splnil podmínku vyčerpání všech procesních prostředků [k tomuto požadavku srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž by bylo přepjatým formalismem, pokud by měla být ústavní stížnost (proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím okresního soudu) z tohoto důvodu odmítnuta jako opožděná (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3137/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má tedy (s odkazem na §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) za splněnou i podmínku včasného podání ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
13. Z hlediska tvrzeného porušení základních práv stěžovatele lze za stěžejní považovat jeho námitku, že napadené soudní rozsudky jsou nepřezkoumatelné, neboť soudy se nezabývaly otázkou mravnosti odmítání hotovostních plateb jako řádné úhrady za poskytnuté služby. K tomu je nutno uvést, že právu na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu odpovídá povinnost soudu zhodnotit všechny podstatné okolnosti případu a k námitkám účastníka zvažovat dopad tvrzených skutečností na právní posouzení sporu. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí však není právem absolutním, ve vztahu k případně nevypořádaným námitkám je nutno zvažovat, zda šlo o námitky relevantní pro souzenou věc, zda mohly mít vliv na výsledek řízení [viz např. nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1680/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zde uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].
14. Stěžejním závěrem okresního i krajského soudu v napadených rozhodnutích bylo, že stěžovatel nemůže mít na požadovaném určení (že požadování placení v hotovosti přes prostředníky je nepřípustné zvyšování ceny a znamená ohrožení postavení spotřebitelů a že žalovaný je v prodlení, neboť odmítl přijmout včas a řádně nabídnuté platby v hotovosti za vystavené faktury) naléhavý právní zájem, neboť vyhověním žalobě v obou těchto nárocích by se nepříznivé právní postavení žalobce žádným způsobem nezměnilo. Ve vztahu k podmínce existence naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (§80 občanského soudního řádu), stěžovatel nenabídl argumenty, které by závěr o neexistenci této podmínky v jeho věci zpochybnily. Za takový argument přitom nelze považovat tvrzení, že dle stěžovatele jde o záležitost dotýkající se širokého spektra spotřebitelů, neboť žaloba na určení ve smyslu §80 občanského soudního řádu není žalobou ve veřejném zájmu.
15. Spatřuje-li stěžovatel v jednání žalovaného rozpor s dobrými mravy, rovným postavením stran, zneužitím dominantního postavení podnikatele a předpisy na ochranu spotřebitele, nejde o tvrzení, jež by naléhavý právní zájem žalobce mohla založit, neboť se rovněž týká otázek, které bylo nutno řešit v rámci řízení o žalobě na plnění, např. v řízení o zaplacení telekomunikačních poplatků, resp. dlužných plateb, což implicitně vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jakkoli irelevance těchto námitek stěžovatele není v odůvodnění napadených rozhodnutí výslovně uvedena, Ústavní soud má za to, že jejich vypořádání nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Z hlediska přezkoumatelnosti tedy nelze v napadených rozhodnutích obecných soudů spatřovat takové ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly kasaci těchto rozhodnutí.
16. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal též zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu; rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 7. 2004 č. 18429/2004-603 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 4. 2004 č. j. 030599/2003-631-Pap/H2, jímž bylo rozhodnuto, že při vypojení telefonní stanice 220911112 nebyl porušen zákon. Okresní soud tuto část žaloby stěžovatele přezkoumal v intencích části páté občanského soudního řádu a vydaná rozhodnutí shledal věcně i formálně správnými. Dospěl k závěru, že žalovaný jako poskytovatel veřejné telekomunikační služby stěžovatele řádně a včas informoval o změně všeobecných podmínek, stěžovatel byl proto povinen platit žalovanému za poskytované telekomunikační služby jedním ze stanovených způsobů. Pokud tak neučinil, byl žalovaný oprávněn přistoupit k vypojení telefonní stanice; na uvedeném jednání nespatřuje Ústavní soud nic nezákonného, takže z hlediska ústavněprávních požadavků na odůvodnění (sub 15) napadená soudní rozhodnutí obstojí i v této části.
17. Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu