ECLI:CZ:US:2016:3.US.3411.16.1
sp. zn. III. ÚS 3411/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou, sídlem Bohunická 55, Brno, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2016 č. j. 2 To 70/2016-1712 a ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 2 To 89/2016-1923 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2016 č. j. 10 T 11/2015-1685, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soukromí podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 8. 2016 č. j. 10 T 11/2015-1719 uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku. Současně krajský soud rozhodl napadeným usnesením o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň se nepřijímá nabídka záruky důvěryhodné osoby a nabídka peněžité záruky ve výši 400 000 Kč. V odůvodnění dospěl soud k závěru, že vazební důvod v daném okamžiku vyvěrá již z uloženého nepravomocného trestu. Dále soud zmínil značně brutální povahu útoku, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Ze znaleckého zkoumání navíc vyplynulo, že stěžovatel je nejistou osobností se sklonem k úzkostným a hysterickým reakcím, jež může zaujímat infantilní postoje. Tím vším je dle soudu vazební důvod dán. Nabízené záruky, přestože byly od posledního vazebního stíhání značně posíleny, pak dle krajského soudu nepřeváží závažnost projednávaného trestného činu a osobní charakteristiky stěžovatele.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Dle vrchního soudu došlo stěžovatelovým odsouzením ke změně okolností, umocňující intenzitu vazebního důvodu. Závěry psychologického zkoumání jsou pak dle soudu pro vazební rozhodování nepochybně významné. Možnost, že by poskytnutá peněžitá záruka byla dostatečnou protiváhou vazebního stíhání, je určitým způsobem zpochybněna i okolností, že stěžovatelova sestra, poskytující uvedenou záruku, vykazuje značně negativistický poměr k projednávané věci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle stěžovatele není v danou chvíli důvod útěkové vazby naplněn. Jediným argumentem, kterým soudy tuto vazbu odůvodňují, je horní hranice hrozící trestní sazby. Ta však dle stěžovatele nemůže být jediným důvodem pro setrvání ve vazbě, což potvrzuje i ustálená judikatura Ústavního soudu. Stěžovatel srovnává svoji situaci se situací obviněného, jehož ústavní stížnosti bylo vyhověno nálezem sp. zn. I. ÚS 2652/16, přičemž stěžovateli hrozí nižší trest odnětí svobody, nebyl nikdy trestán a neexistuje žádná indicie o jeho tendencích vyhýbat se trestnímu řízení. Dle stěžovatele by tak s ohledem na princip právní jistoty mělo být v jeho věci rozhodnuto stejně, neboť v uvedeném případě řada stěžovateli příznivě svědčících okolností nebyla přítomna. Soudy dále nehodnotily reálnou hrozbu uloženého trestu. Neuvedením takových úvah porušily soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Zcela v napadených rozhodnutích absentuje zmínění jakékoliv konkrétní hrozby útěku, a to samozřejmě bez důkazní opory. Soudy navíc přehlíží řadu okolností, podporujících naopak závěr opačný, kupř. záruky (i finanční) mnoha důvěryhodných osob, stěžovatelovy charakterové rysy podle znaleckého posudku, pevné rodinné vazby, majetkové poměry, stálost bydliště, dobrou pověst, trvání zaměstnání, neznalost cizích řečí, atd. Soudy pak zcela svévolně hodnotí znalecké zkoumání stěžovatelovy osobnosti, když zjištěné rysy spojují s možností útěku. Takový závěr však z posudku nevyplývá. Soudy přehlíží, že stěžovatelův stav může být dán nespravedlivě vnímaným omezením osobní svobody, a navíc je posudek přibližně rok starý a stěžovatelův psychický stav se mohl zlepšit. Posudky naopak poukazují na stěžovatelův spořádaný životní styl, nepřítomnost antisociálních prvků v chování a žádoucí hodnotovou orientaci. Kromě toho měl stěžovatel možnost uprchnout po prvním podání vysvětlení. Spoluobžalovaný otec byl již z vazby propuštěn a příkladně si plní svoje povinnosti. Dále soudy nevzaly v potaz faktor plynutí času, jak byl popsán v judikatuře Ústavního soudu. Ten je v dané věci zesílen výše uvedenou absencí jakýchkoliv konkrétních úvah od počátku řízení. Žádné takové úvahy nejsou v napadených rozhodnutích přítomny ani po 23 měsících vazby. Soudy tak neustále opakují nedostatečné, paušální a strohé odůvodnění původní vazby, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Soudy se navíc dostatečně nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami. Zejména nezdůvodnily nepřijetí vysoké peněžité záruky (jakož i dalších záruk), kterou právní řád před uvalením vazby preferuje.
5. Soudy dle stěžovatele rovněž porušily princip presumpce neviny, když naopak předpokládají stěžovatelovo odsouzení a tím fakticky dávají vazbě sankční charakter. Stěžovatel z judikatury Ústavního soudu dovozuje, že aplikaci vazebního omezení osobní svobody je třeba provádět restriktivně, neboť vazbě jsou podrobeny osoby "v očích" zákona nevinné. Dále stěžovatel poukazuje na nerovné zacházení. Jeho otec, u nějž platily po celou dobu trestního řízení totožné vazební důvody, byl již z vazby propuštěn. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Doplněním ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. 12. 2016, navrhl stěžovatel rovněž zrušit usnesení vrchního soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 2 To 89/2016-1923, které bylo v mezidobí vydáno a jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel se i nadále ponechává ve vazbě. Dle stěžovatele i tímto rozhodnutím vrchní soud pokračuje v porušování stěžovatelových ústavních práv. Zejména nepřípustně naznačuje, že by v rámci odvolacího řízení mohlo dojít k překvalifikování stíhaného jednání z loupeže na vraždu. Tím dle stěžovatele naznačil své meritorní rozhodnutí a zřejmě porušil i princip presumpce neviny. Ve skutečnosti však stěžovatel považuje tuto zmínku pouze za projev snahy zastřít nedostatek vazebních důvodů. Dále je stěžovateli ze strany vrchního soudu vytýkáno, že je osobou se základní schopností sociální orientace, a není tak u něj vyloučen přesun do jiného sociálního prostředí. Taková úvaha je však dle stěžovatele nepřípustná. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil i nejnovější usnesení vrchního soudu.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
8. Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily vrchní soud a krajský soud. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud pak v podstatě pouze zopakoval, že pro rozhodnutí o nutnosti pokračování vazby bylo významné stěžovatelovo nepravomocné odsouzení, charakter projednávaného skutku a stěžovatelův psychologický profil. Srovnání s otcem stěžovatele (druhým obžalovaným) není dle vrchního soudu namístě, neboť v jeho případě se trestní řízení vyvíjí diametrálně odlišně.
9. Stěžovatel následně využil svého práva repliky. Skutečnost odsouzení není dle stěžovatele pro rozhodování o vazbě jakkoliv významná. Opačný závěr by prolomil zásadu presumpce neviny. Navíc taková okolnost nic nemění, neboť stěžovateli od počátku hrozilo odsouzení k trestu mezi deseti a osmnácti roky. Vrchní soud nadále opomíjí faktor plynutí času. Z povahy činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, nelze jakkoliv dovodit naplnění vazebního důvodu. Stěžovatel se dále ohrazuje proti aplikaci závěrů ze znaleckého zkoumání. Dle jeho názoru je potřeba dovozovat psychologický profil osoby především z jeho předchozího života, a nikoliv krátkého pohovoru s psychologem ve vazbě, tedy mimo své obvyklé prostředí. Stěžovatel navíc nespatřuje žádnou spojitost mezi uvedenými závěry a naplněním vazebního důvodu. Zanedbatelný význam má pak dle stěžovatele i postoj jeho sestry, neboť záruku za něj nabídlo i mnoho dalších osob. Stěžovatel tak s ohledem na výše uvedené setrval na původním návrhu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V části napadající usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 2 To 70/2016-1712 a usnesení krajského soudu ze dne 2. 8. 2016 č. j. 10 T 11/2015-1685 je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Naproti tomu je třeba ústavní stížnost označit jako nepřípustnou v části brojící proti usnesení vrchního soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 2 To 89/2016-1923. Proti tomuto rozhodnutí mohl stěžovatel podat stížnost, což také dle odůvodnění ústavní stížnosti učinil. O této stížnosti však zatím nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti tak nejsou v této části splněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil přípustný obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že rozhodnutí soudů nesplňuje zákonné či ústavní požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí o vazbě. Co se týče náležitostí odůvodnění, napadená rozhodnutí dostatečně poukazují na konkretizovanou hrozbu vysokého trestu, jakkoli nejde o pravomocné rozhodnutí. Jen těžko si lze dle Ústavního soudu představit reálnější hrozbu uložení vysokého trestu a jeho konkrétnější vyjádření. V žádném případě nejde o pouhé typové vyjádření trestu (pouze druh trestu či rozmezí trestní sazby), jako tomu bylo v judikatuře Ústavního soudu, na níž stěžovatel odkazuje, přičemž skutkové okolnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jsou takové povahy, že je nelze zobecňovat a přenášet na jiné případy (viz níže). Rozhodnutí rovněž uvádí konkrétní okolnosti, z nichž soudy dovozují naplnění vazebního důvodu, a sice hrozbu vysokého trestu, povahu trestné činnosti a stěžovatelovy osobnostní rysy. Tyto okolnosti jsou navíc doplněny hodnocením postoje stěžovatelovy sestry. Dle Ústavního soudu jsou tedy zcela konkrétně uvedeny a podloženy příslušnými důkazy. Stejně tak se nelze ztotožnit s tím, že by se soudy nevypořádaly s uplatněnými námitkami, včetně faktoru plynutí času, neboť oba poukázaly na to, že nová skutečnost nepravomocného odsouzení představuje významnou změnu, podporující ponechání stěžovatele ve vazbě. Z formálního hlediska tedy nelze napadeným rozhodnutím cokoliv vytknout, neboť splňují všechny požadavky vyplývající pro vazební rozhodnutí z judikatury Ústavního soudu.
13. Dále tedy Ústavní soud musel přezkoumat, zda výše uvedeným způsobem odůvodněná rozhodnutí splňují i všechny obsahové náležitosti, především zda nejsou svévolná a zda skutkové závěry soudů mají vztah k jeho právním závěrům o naplnění příslušného vazebního důvodu. I v tomto směru musel Ústavní soud označit závěry soudů za ústavně konformní. Důkazní řízení při rozhodování o vazbě není standardním důkazním řízením, neboť jeho bezprostředním smyslem není ze zjištěných okolností dovodit jakékoliv dřívější jednání či stav, nýbrž vždy pouze jednání budoucí, potenciální. Již z podstaty věci je tedy nemožné aplikovat při tomto rozhodování podobné kritérium, jaké se uplatní např. při rozhodování o vině, kde se již nastalé okolnosti musí prokázat bez důvodných pochybností (srov. ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu). Vazební důkazní řízení tak nemůže z hlediska toho, že jeho předmětem je možná hrozba budoucí určitého chování, nikdy dosáhnout podobného stupně jistoty. O to větší roli v něm budou hrát vždy nepřímé důkazy a zejména aplikace zásady přímosti důkazního řízení.
14. Napadenými rozhodnutími je vazební důvod shledáván zejména kombinací vysokého trestu, stěžovatelových osobnostních rysů a povahou spáchaného trestného činu. Je namístě stěžovateli přisvědčit, že brutalita trestného činu, na niž poukázal krajský soud, nemá v daném případě žádný vztah k rozhodování o tzv. útěkové vazbě, a její zmínění je tak v napadeném rozhodnutí zcela zbytečné. Touto okolností tedy rozhodnutí o vazbě podepřít nelze, a to přinejmenším do doby, než soudy ozřejmí vztah brutální povahy stěžovatelova jednání k hrozbě jeho uprchnutí, skrývání se či vyhýbání se trestnímu řízení. Zmínění nadbytečné okolnosti však nečiní napadená rozhodnutí protiústavní, neboť vazební rozhodnutí nejsou budována pouze - vůbec ne především - na tomto předpokladu, a proto i bez nich závěry soudů z ústavněprávního hlediska obstojí.
15. Napadená rozhodnutí byla vydána po poměrně dlouhém soudním trestním řízení (po vydání velmi obsáhlého odsuzujícího rozsudku). To považuje Ústavní soud za důležité, neboť to, mimo jiné, znamená, že rozhodující soudy (zejména krajský soud) vycházejí z obsáhlého spisového materiálu a především opakovaného přímého kontaktu se stěžovatelem. Jejich závěry tak nejsou pouhým mechanickým převzetím závěrů vyšetřovacích nebo obžalovacích orgánů. Hodnocení osobnosti stěžovatele je naopak v souladu se zásadou přímosti a ústnosti, nikoliv pouze výsledkem vytržení několika vět z písemného posudku, jak namítá stěžovatel, nýbrž výsledkem vlastního uvážení na základě provedeného dokazování (písemný posudek a přímý výslech znalkyň) i osobní dlouhé zkušenosti s vystupováním stěžovatele v trestním řízení. Osobnostní charakteristika stěžovatele má přitom ve vztahu k útěkové vazbě zcela zásadní význam. Závěr obecných soudů o zřejmé spojitosti hrozby uprchnutí či vyhýbání se trestnímu řízení a kombinace nově uloženého tvrdého trestu a reálné možnosti protiprávních hysterických reakcí a infantilních postojů k této skutečnosti, proto nelze hodnotit jako svévolný. Úkolem Ústavního soudu není provést v tomto směru klíčové důkazy znovu a samostatně je vyhodnotit, musí však ověřit, zda takto postupovaly právě obecné soudy, k jejichž výhradní pravomoci (a odpovědnosti) toto posouzení náleží.
16. Totéž platí pro zvážení, zda nabídnuté záruky vyvažují soudy shledanou hrozbu, kde se obecné soudy rovněž vypořádaly se zvýšením nabídky peněžité záruky, nyní nabízené ve výši 400 000 Kč. Nepřípadné pak s ohledem na tuto klíčovou okolnost není ani zmínění postoje stěžovatelovy sestry. Její negativní a verbálně poměrně "agresivní" postoj k trestnímu řízení, jehož projevy mohly soudy zachytit ve spisovém materiálu či veřejných ústních a písemných projevech, může být nepřímým důkazem o povaze prostředí, do něhož by stěžovatel měl být propuštěn, a které by na něj mělo odpovědným způsobem působit, aby si plnil své povinnosti a zachovával důstojný průběh trestního řízení (řádným plněním si procesních povinností), jakkoliv se s názory orgánů činných v trestním řízení pochopitelně nemusí ztotožňovat. Sama o sobě však tato okolnost důvodem prodloužení vazby pochopitelně být nemůže.
17. Z výše uvedených důvodů vyhodnotil tedy Ústavní soud napadená rozhodnutí jako ústavně konformní. V tomto směru nemohl ani přisvědčit argumentaci stěžovatele v ostatních bodech. V první řadě to je poukaz na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2652/16, kde ve srovnání s posuzovanou věcí jde o případy značně odlišné, a to zejména rozsahem prováděného dokazování, aktuální fází trestního řízení, a s tím související akutnosti hrozby trestu, a především zdůvodněním samotné vazby. Jak bylo uvedeno výše, rozhodnutí ve stěžovatelově věci je podepřeno konkrétními okolnostmi, které se nemění a je velmi obtížné je v současné fázi (po vyhlášení rozsudku) podepřít novými důkazy, kupř. dalším znaleckým zkoumáním. V uvedeném nálezu Ústavní soud vytkl rozhodujícím soudům především nepřípustné úvahy (např. spojování nezdržování se obviněného v místě trvalého bydliště s hrozbou útěku) a nedostatečného vypořádání se s naprosto klíčovými námitkami ohledně možné policejní provokace k jednání, které bylo stěžovateli v oné věci kladeno za vinu. O takový skutkový a právní stav ve stěžovatelově případě nejde, a to zejména vzhledem k existenci odsuzujícího rozsudku, dávajícího trestnímu stíhání soudní a obsáhle odůvodněnou oporu, což se promítlo i do hodnocení ústavní konformity napadených vazebních rozhodnutí.
18. Ve zbytku pak stěžovatelovy námitky představují jeho vlastní pohled na skutkový stav a důležitost jednotlivých okolností. Ztotožnění se s těmito názory však přísluší pouze soudu, který uvedené okolnosti hodnotí v souladu se zásadami přímosti důkazního řízení. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Toliko pro úplnost Ústavní soud ještě konstatuje, že nemůže hodnotit ústavní konformitu předchozích vazebních rozhodnutí, jež nebyla ústavní stížností napadena. Nutno však zdůraznit, že vzhledem k doktríně tzv. zesílených důvodů nelze odhlédnout právě od faktu, že k nim přistupuje právě (sice) nepravomocné rozhodnutí krajského soudu. Již v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku existencí nepravomocného odsuzujícího rozsudku značně zesílena. To se vztahuje i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již nepovažuje za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva" ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9 - dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57595). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz k tomu závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1204/14).
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu