ECLI:CZ:US:2016:3.US.3519.15.1
sp. zn. III. ÚS 3519/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Mottlové, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 8 Ads 103/2015-32 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2015 č. j. 42 Ad 22/2013-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na přiměřené hmotné zajištění od státu dle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na pomoc v hmotné nouzi (čl. 30 odst. 2 Listiny), práva na pomoc od státu rodiči, který pečuje o dítě (čl. 32 odst. 5 Listiny) a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů se podává, že stěžovatelce byla ode dne 1. 1. 2012 odejmuta dávka státní sociální podpory, příspěvek na bydlení. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Úřadu práce České republiky bylo odvolacím orgánem (Ministerstvo práce a sociálních věcí) zamítnuto. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu pak krajský soud napadeným rozhodnutím zamítl. Krajský soud vyšel z údajů obsažených ve správním spise, totiž že stěžovatelka byla poživatelkou příspěvku na bydlení od 1. 7. 2011. Na období roku 2011 stěžovatelka předložila veškeré požadované podklady a dávka jí byla řádně vyplácena. Mezi předloženými doklady byla rovněž nájemní smlouva k bytu na dobu určitou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011. Dne 6. 3. 2012 byla stěžovatelka vyzvána, aby předložila novou nájemní smlouvu k bytu na období od 1. 1. 2012, aby mohlo být rozhodnuto o nároku na příspěvek na bydlení na období od 1. 1. 2012. Stěžovatelka však takovou listinu nepředložila s tím, že zvažuje, že již příspěvek na bydlení nebude za rok 2012 požadovat. Trvala ale na tom, že pro výplatu dávky na 1. kalendářní čtvrtletí roku 2012 má nárok, neboť doložila veškeré potřebné skutečnosti za rozhodné období 4. čtvrtletí roku 2011. Následně bylo se stěžovatelkou zahájeno řízení o odejmutí dávky.
3. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyšel především z §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"), z něhož dovodil, že není-li žadatel o předmětnou dávku státní sociální podpory vlastníkem nebo nájemcem bytu, ve kterém je hlášen k trvalému pobytu, v období, ve kterém má být dávka vyplácena, nemůže mu na toto období vzniknout nárok na danou dávku, i když by eventuálně výše rozhodných příjmů a výše nákladů na bydlení v předchozím čtvrtletí dosahovaly míry odůvodňující přiznání nároku na dávku. Pokud tedy stěžovatelka sice doložila v rámci skutečností rozhodných pro výplatu příspěvku na bydlení na období 1. čtvrtletí roku 2012 doklady prokazující potřebnou výši rozhodných příjmů a výši nákladů na bydlení za 4. čtvrtletí roku 2011, avšak (ani na výzvu dle postupu v zákoně o státní sociální podpoře) nedoložila, že v 1. čtvrtletí roku 2012 je vlastnicí nebo nájemkyní bytu, ve kterém má hlášený trvalý pobyt, orgány státní sociální podpory postupovaly v souladu s právními předpisy. Poslední výplatu příspěvku na bydlení, který se vyplácí měsíčně (§57 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře), tak stěžovatelka v souladu s právní úpravou obdržela dne 12. 1. 2012.
4. Závěry krajského soudu potvrdil v napadeném rozsudku též Nejvyšší správní soud, který poukázal mj. na znění §51 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře (cit. "Příspěvek na bydlení se přiznává na období od 1. července do 30. června následujícího kalendářního roku nebo v rámci tohoto období na dobu kratší, jsou-li splněny podmínky nároku na tuto dávku jen po tuto kratší dobu."). Ani Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že k trvání nároku na příspěvek na bydlení od 1. 1 2012 postačovala smlouva o nájmu bytu účinná do 31. 12. 2011. V zákoně o státní sociální podpoře pak neshledal žádný základ ani pro tvrzení stěžovatelky, že veškeré skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku se mají posuzovat výhradně ve vztahu k rozhodnému období, neboť pojem "rozhodné období" se nevztahuje k prokazování existujícího nájemního nebo vlastnického vztahu žadatele k bytu, ve kterém je hlášen k trvalému pobytu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší správní soud vyložil ustanovení o dávce příspěvku na bydlení v zákoně o státní sociální podpoře příliš doslovně, bez přihlédnutí ke smyslu, účelu a konstrukci dávky při stanovování její výše a její výplaty. Za zbytečně přísný stěžovatelka považuje přístup Nejvyššího správního soudu uvedený v odstavci 21 odůvodnění napadeného rozsudku, tj. že kasační soud je vázán uplatněnými důvody kasační stížnosti. Uvádí, že text kasační stížnosti měl jednu stranu A4, aby zbytečně neopakoval to, co již bylo uvedeno v žalobě, která se opírala výlučně o právní posouzení dle zákona o státní sociální podpoře. Text žaloby však obnášel 3 strany A4 vlastního textu. Stěžovatelka proto nesouhlasí s tím, že by Nejvyšší správní soud musel vyhledávat tvrzení, na které stěžovatelka odkázala. Považovala za kontraproduktivní znovu opisovat právní odůvodnění, které je u žaloby i kasační stížnosti shodné, protože krajský soud zaujal zcela jiný právní náhled.
6. Argumentace stěžovatelky se opírá o skutečnosti, na základě kterých došlo k zahájení a ukončení výplaty dávky příspěvku na bydlení. Stěžovatelka poukazuje na to, že pokud se žadatel ocitne bez příjmu v lednu, tak první výplatu dávky obdrží až za duben, protože musí uplynout rozhodné období v délce kalendářního čtvrtletí, za které se zjišťují příjmy a podmínky bydlení. Jestliže žadatel tentýž rok v září příjem získá, tak poslední výplata příspěvku na bydlení náležela za srpen. Z uvedeného plyne, že žadatel byl bez příjmu 8 měsíců, nicméně dávku příspěvek na bydlení obdrží pouze za 5 měsíců. Z uvedeného důvodu stěžovatelka zastává názor, že nelze pojímat zákon o státní sociální podpoře tak, že žadatel dokládá nájemní smlouvu jak za rozhodné období, tak za období výplaty (následující po rozhodném období). Má za to, že období výplaty je v konečném důsledku čtvrtletní, nikoli měsíční, protože bez doložení nízkého nebo žádného příjmu v předchozím čtvrtletí neobdrží žadatel v jednotlivých měsících následujícího čtvrtletí žádnou výplatu dávky, příspěvek na bydlení. Skutečností podle stěžovatelky je, že vzniká pro osoby bez příjmu nebo s nízkým příjmem nestandardně dlouhé období, než mohou obdržet příspěvek na bydlení. Důsledkem je, že stát vyplatí na dávce se čtvrtletním rozhodným obdobím v součtu méně, než kdyby rozhodné období bylo měsíční.
7. Stěžovatelka má za to, že kdyby se logika stanovení a výplaty příspěvku na bydlení uplatnila i v pracovním právu, tak by zaměstnanec za poslední měsíc výkonu práce neobdržel mzdu, neboť období výplaty následuje až po měsíci výkonu práce a v období výplaty již není zaměstnancem, pracovní poměr již skončil, což by bylo absurdní a dle názoru navrhovatelky je to absurdní i v případě příspěvku na bydlení. Jestliže zákonodárce posune první výplatu příspěvku na bydlení až o tři měsíce, pak by měl respektovat skutečnost, že za poslední čtvrtletí rozhodného období vyplatí dávku v následujícím čtvrtletí, i když žadatel již příjem má a bydlí jinde, nikoli sám bez společně posuzovaných osob. Zjišťování a dokládání nákladů na bydlení dle §24 zákona o státní sociální podpoře se dle stěžovatelky vztahuje k rozhodnému období, nikoli k období výplaty příspěvku. Je pojmově vyloučeno vyžadovat doložení rozhodných skutečností do budoucna (za období výplaty), jestliže podmínky pro nárok na dávky je možné zkoumat a dokládat pouze zpětně (rozhodné období). Jestliže Úřad práce České republiky zjišťuje za rozhodné období výši příjmu žadatele, podmínky bydlení, počet společně posuzovaných osob a vyžaduje nájemní smlouvu k bytu, tak za období výplaty (již po splnění podmínek k výplatě dávky) nemůže znovu prověřovat, zdali nedošlo ke změně skutečností s tím následkem, že výplatu dávky neposkytne. Změna skutečností ve čtvrtletí, které následuje po prvním rozhodném čtvrtletí, se odrazí ve výši nebo odejmutí dávky až ve výplatním čtvrtletí, které následuje po druhém navazujícím rozhodném čtvrtletí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; není součástí soustavy soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V daném případě má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jejích základních práv (čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 5 Listiny), nutno konstatovat, že toto své tvrzení nepodkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní stížnost je ve své stěžejní části opakovanou polemikou s právním názorem, resp. s právním výkladem příslušných ustanovení zákona o státní sociální podpoře, k němuž se oba správní soudy v napadených rozhodnutích přiklonily. V provedené interpretaci aplikovaných zákonných ustanovení Ústavní soud neshledává znaky (sub 10), jež by důvodně zpochybňovaly ústavní konformitu napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do základních sociálních práv stěžovatelky.
12. Porovnává-li stěžovatelka v ústavní stížnosti hypoteticky výplatu příspěvku na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře a výplatu mzdy zaměstnanci, z čehož zřejmě (nikoli explicitně) dovozuje nerovné postavení těchto dvou subjektů, nutno obecně uvést, že zjevně jde o diametrálně odlišné skupiny subjektů, když jim vyplácené peněžité plnění vychází ze zcela odlišných zákonných kritérií. V případě příspěvku na bydlení nadto jde o účelově vázané peněžité plnění - finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení, což se odráží i do zákonných kritérií pro vznik nároku na tento příspěvek. Argumentace stěžovatelky uvedeným porovnáním žadatele o příspěvek na bydlení a zaměstnance (pokud by bylo možno vůbec k takové komparaci přistoupit) ani není přiléhavá na její situaci, neboť stěžovatelka za měsíc, v němž ještě splňovala všechna zákonná kritéria pro výplatu příspěvku na bydlení (prosinec 2011), tento příspěvek obdržela, stejně jako by zaměstnanec obdržel svoji měsíčně vyplácenou mzdu.
13. Ústavní soud má za to, že veškeré námitky stěžovatelky, jimiž se snažila svůj výklad právní úpravy podložit, byly v napadených rozhodnutích beze zbytku vypořádány, a to způsobem, jemuž nelze z hlediska ústavní konformity ničeho vytknout. Pokud stěžovatelka stejné námitky uplatnila v ústavní stížnosti, zcela postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (zejména body 18-20).
14. Z ústavní stížnosti je dále patrná nespokojenost stěžovatelky s odůvodněním napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v bodě 21, v němž poukázal na uplatnění dispoziční zásady v řízení o kasační stížnosti s tím, že "není jeho povinností za stěžovatelku dovozovat či dohledávat tvrzení, která uváděla v dřívějších řízeních či podáních". Pokud chtěla stěžovatelka namítat, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, ani neuvádí, s jakými konkrétními tvrzeními stěžovatelky se soud nevypořádal. V kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na důvody, jež rozvedla v žalobě, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je patrné, že se těmito důvody zabýval. Z uvedeného vyplývá, že ke kasační stížnosti stěžovatelky přistoupil Nejvyšší správní soud i přes odkazovanou dispoziční zásadu shovívavě, nikoli přísně, jak stěžovatelka namítá. Ani v tomto ohledu (tvrzené porušení práva na spravedlivý proces) Ústavní soud neshledal důvody ke kasačnímu zásahu.
15. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu