ECLI:CZ:US:2016:3.US.3528.15.1
sp. zn. III. ÚS 3528/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Mgr. Ivo Bojase, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, 733 01 Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2015 č. j. 16 Co 98/2015-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 12. 2015 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o určení neplatnosti jeho odvolání z funkce ředitele základní a mateřské školy.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 1. 2015 č. j. 17 C 148/2014-92, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalované Obci Morávka domáhal určení, že jeho odvolání z funkce ředitele Základní školy a mateřské školy Morávka, p. o., provedené přípisem žalované ze dne 28. 4. 2014 bylo neplatné. Okresní soud žalobě vyhověl, k odvolání žalované však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se při svém rozhodování opíral o nosné rozhodovací důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 854/2007, podle kterého je vznik i zánik funkce ředitele školské právnické osoby možný jedině v součinnosti jeho zaměstnavatele a zřizovatele, a proto podle hmotného práva mohou být pasivně věcně legitimovány jen oba tyto subjekty společně; ... žaloba jen proti jednomu z obou společně pasivně věcně legitimovaných subjektů nemůže vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu o určení, že odvolání ředitele školské právnické osoby z funkce je neplatné, a naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, uplatněném jen proti zřizovateli, nemůže být z tohoto důvodu dán.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku nebyla otázka pasivní legitimace žalované nikterak zpochybňována, stěžovatel nebyl o judikátu Nejvyššího soudu ze strany okresního soudu uvědoměn a nemohl na jeho závěry reagovat případnou úpravou okruhu žalovaných. Reakci odvolacího soudu konstatujícího nemožnost soudu poučovat účastníky řízení o hmotném právu stěžovatel označil za formalistický přístup, v jehož důsledku mu byl odepřen přístup k soudu a možnost dosáhnout rozhodnutí ve věci samé, rozsudek samotný označil za výsledek nepředvídatelnosti soudního rozhodování.
Součástí rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo i standardní poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel v podání ze dne 1. 2. 2016 sdělil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ani on, ani jeho tehdejší právní zástupce, nepodal, k důvodům, proč tak neučinil, se nikterak nevyjádřil.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost obsahuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky její přípustnosti. Je tomu tak proto, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), v opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný.
Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelem výslovně zaměřené proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2015 č. j. 16 Co 98/2015-121 je relevantní ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), podle kterého, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se týká všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř. V případě napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se neuplatní žádná z výjimek uvedených v §238 o. s. ř., která by obecně proti němu vylučovala přípustnost dovolání.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se vždy zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., totiž že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo možné podat dovolání za podmínek §237 o. s. ř. není přípustná, pokud stěžovatel řádně a účinným způsobem nevyčerpal i tento mimořádný opravný prostředek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Ústavní soud upozorňuje, že se přípustností ústavní stížnosti po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. opakovaně zabýval (citovaným zákonem bylo pozměněno i ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a na závěry učiněné v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 opakovaně poukazoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 498/13 ze dne 25. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1097/13 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1719/13 ze dne 24. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 957/13 ze dne 28. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1661/13 ze dne 14. 6. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3162/13 ze dne 4. 12. 2013, usnesení sp. Zn. II. ÚS 3007/14 ze dne 31. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1488/15 ze dne 7. 10. 2015, a rada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Lze tedy uzavřít, že nepodal-li stěžovatel, ač řádně poučen, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva nabízí, pročež nesplnil jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti.
Pro výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka