ECLI:CZ:US:2016:3.US.3561.15.1
sp. zn. III. ÚS 3561/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: M. K. B, státního příslušníka Afgánské islámské republiky, t. č. na adrese Přijímací středisko Zastávka u Brna, Zastávka u Brna, Havířská 514, zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem LL. M., advokátem, AK se sídlem Praha 2, Helénská 1799/4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2015 č. j. 32 Az 46/2015-11, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 2015 č. j. OAM-700/ZA-ZA05-ZA15-2015, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 12. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, M. K. B. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové vydané v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu").
Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "správní orgán") ze dne 30. 9. 2015 č. j. OAM-700/ZA-ZA05-ZA15-2015 po dobu řízení o ústavní stížnosti. Návrh odůvodnil tvrzením, že dne 8. 12. 2015 bude předán do Maďarské republiky (dále jen "Maďarsko") a v případě předání již nebude mít možnost se efektivně domoci ochrany svých práv.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 9. 2015 rozhodnutím č. j. OAM-700/ZA-ZA05-ZA15-2015 správní orgán ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany, zahájeném na žádost žalobce, podanou dne 17. 8. 2015, rozhodl, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. b) zákona o azylu, řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu, a vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále též jen "Nařízení Evropského parlamentu a Rady"), je Maďarsko. Konstatoval, že v daném případě nebylo naplněné žádné z kritérií citovaného nařízení, které by určilo příslušnost České republiky či konkrétního členského státu EU k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán posoudil též otázku, zda v případě Maďarska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení a dospěl k závěru, že žalobci nehrozí v Maďarsku nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.
Dne 19. 11. 2015 usnesením č. j. 32 Az 46/2015-11 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "správní soud") v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobě nepřiznal odkladný účinek (výrok I) a žalobci ustanovil pro řízení ve věci soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu zástupcem Mgr. Víta Biolka, MBA, advokáta. Nepřiznání odkladného účinku žalobě správní soud odůvodnil poukazem na vyjádření žalovaného, dle něhož "žalobci v Maďarsku nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve smyslu zákona o azylu. Maďarsko je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Maďarsko je považováno za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Z toho pohledu není opodstatněný důvod k obavám z návratu do Maďarska." Správní soud argumentaci žalovaného akceptoval a dále konstatoval, že důvody žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě byly žalobcem prezentovány toliko v obecné rovině citací příslušného zákonného ustanovení bez prokázání zákonem kvalifikované újmy. Námitka citelného zásahu do soukromého života byla rovněž natolik obecná, že na ni soud nemohl konkrétním způsobem reagovat. Správní soud konstatoval, že v projednávaném případě šlo o aplikaci a uplatnění bezprostředně závazného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (tzv. Dublin III), které je závazné jak pro Českou republiku, tak i pro Maďarsko, jako státy Evropské unie, a předmětem soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného je posouzení, který stát podle citovaného Nařízení je příslušný k posouzení vlastní žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím správního soudu byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Zrekapituloval relevantní skutkové okolnosti a dosavadní průběh a výsledky řízení, a tvrdil, že v Maďarsku "dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení, které představují porušení základních lidských práv a svobod." Poukázal na "legislativní změny v Maďarsku v oblasti řízení o udělení mezinárodní ochrany, které vstoupily v účinnost v srpnu a v září tohoto roku" a vyjádřil přesvědčení, že Maďarsko není "bezpečnou zemí", a naopak tam dochází k systematickému porušování pravidla non-refoulement, k arbitrární detenci uprchlíků a dalším systematickým porušováním lidských práv. Ve světle těchto tvrzení pak uzavřel, že rozhodnutím správního orgánu byl porušen čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a polemizoval s právním posouzením jeho věci správním soudem i odůvodněním jeho rozhodnutí, které označil za nepřezkoumatelné.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, též na http://nalus.usoud.cz). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházelo, či po něm následovalo, to ovšem za podmínky, že současně jím může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do některého z ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V projednávaném případě je evidentní, že ústavní stížností napadené usnesení správního soudu není rozhodnutím konečným, neboť jím nebylo rozhodováno o tvrzené nezákonnosti správní žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Z tohoto pohledu by mohla být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), z důvodu dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud však připouští, že nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě by k tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, zejména však do základního práva chráněného článkem 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož "[n]ikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu", potenciálně a za výjimečných okolností mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatele projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí). Bylo tudíž nutno posoudit, zda v případě stěžovatele jeho přemístění do Maďarska mohlo založit porušení citovaného článku 3 Úmluvy.
Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek jeho velkého senátu ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakchel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12, dostupný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/2015, str. 69, a tam citovaná judikatura), dle níž vyhoštění cizince může vést k porušení článku 3 Úmluvy, jestliže existuje důvodná obava, že daná osoba bude v přijímací zemi vystavena reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Za takových okolností vyplývá z článku 3 Úmluvy povinnost nevyhostit jednotlivce do této země [srov. např. nález ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2462/10 (N 221/59 SbNU 195) a v něm citovaný nález ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06 (N 17/44 SbNU 217)]. Mučení, nelidské či ponižující zacházení musí dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby je bylo možno zahrnout pod rozsah článku 3 Úmluvy. V případě stěžovatele se sice nejednalo o vyhoštění, jak bylo výše již poznamenáno, nicméně Ústavní soud je toho názoru, že není zásadní důvod shora uvedené judikaturní závěry neaplikovat i na případy "přemístění" žadatele o azyl podle shora citovaného Nařízení Evropského parlamentu a Rady.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel ve vztahu k přemístění do Maďarska a z toho plynoucí hrozby porušení článku 3 Úmluvy, pouze opakoval svá tvrzení již uplatněná v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a ve správní žalobě, s nimiž se správní orgán i správní soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem vyrovnaly. Ústavní soud tudíž sdílí jejich přesvědčení, že stěžovatel neprokázal existenci důvodné obavy, že bude v Maďarsku vystaven reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, resp. že by v Maďarsku existovaly v přijímací proceduře pro žadatele o azyl systémové nedostatky, pramenící např. ze zdlouhavosti identifikační procedury, nedostatečné kapacity přijímacích zařízení a životních podmínek v dostupných zařízeních.
V rozhodnutí správního orgánu a správního soudu neshledal Ústavní soud žádné vady, jež by bylo možno kvalifikovat jako zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu