ECLI:CZ:US:2016:3.US.3587.15.1
sp. zn. III. ÚS 3587/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2015 č. j. 26 Co 336/2015-397 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. června 2015 č. j. 0 P 129/2010-363, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva ve smyslu článku 10 odst. 2, článku 32 odst. 1, odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 3 odst. 1, článku 9 a článku 18 Úmluvy o právech dítěte, článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod a článku 10 Ústavy České republiky.
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v údajném nerespektování jeho práv otce na styk s nezletilou dcerou. Podle názoru stěžovatele oba obecné soudy svými rozhodnutími mu fakticky odňaly možnost pečovat o nezletilou dceru a podílet se na její výchově a nepřiměřeným způsobem zasáhly do jeho práva na rodinný život, ačkoli údajně pro takový postup nebyly dány relevantní důvody.
Postup zvolený obecnými soudy je prý i v přímém rozporu s výsledky dokazování ve věci, zejména je v rozporu se závěry posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který prý naopak doporučil intenzivní styk stěžovatele s nezletilou dcerou. Obnovení vztahu stěžovatele s nezletilou dcerou je podle stěžovatelova názoru předním zájmem i nezletilé dcery; tento zájem nezletilé však nebyl obecnými soudy respektován.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 11. 6. 2015 č. j. 0 P 129/2010-363 ve věci péče o nezletilou M. v řízení o omezení nebo o zákazu styku s nezletilou rozhodl tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilou dcerou od právní moci rozsudku vždy každý pátek v roce v době od 17:00 hod. do 18:00 hod. telefonickou formou, a to na telefonní číslo, které je matka povinna sdělit otci (výrok I). Tímto se změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 1. 2011 č. j. 0 P 129/2010-68 ve výroku V (výrok II).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2015 č. j. 26 Co 336/2015-397 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele přezkoumal obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V rámci racionality a efektivity řízení poskytuje platná právní úprava Ústavnímu soudu pravomoc, posoudit "přijatelnost" podaného návrhu ještě předtím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Takové posouzení přijatelnosti představuje specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího dokazování, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, resp. na základě stěžovatelem připojených listin.
Stěžovatel v podané stížnosti staví Ústavní soud do nepřípustné pozice, tj. do role další instance v systému obecného soudnictví.
Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu orgánu veřejné moci z hlediska ústavnosti, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud, jehož úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva, ani k "přehodnocování" důkazů provedených obecnými soudy; výjimku z tohoto pravidla představují pouze excesivní pochybení, k nimž došlo v předchozím soudním řízení, která mohou nabýt ústavněprávní dimenze a mohou vést k případnému kasačnímu zásahu Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz)].
Tato obecně platná pravidla ústavněprávního přezkumu platí tím spíše v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů ve věcech týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem. Rozhodování ve věcech péče o nezletilé děti je mimořádně závislé na posouzení subtilních skutkových okolností rodinných vztahů; k takovému posouzení jsou zásadně povolány obecné soudy, provádějící přímé a bezprostřední dokazování. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přehodnocoval důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímal rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, resp. jaká forma a rozsah styku jednoho z rodičů s jeho nezletilým dítětem má být v konkrétním případě adekvátní zjištěným okolnostem a poměrům (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). V rámci ústavněprávního přezkumu Ústavní soud také zpravidla posuzuje, zda soudní řízení ve věcech nezletilých dětí bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu článku 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem při rozhodování o všech aspektech výchovy nezletilých dětí. Ústavní soud při přezkoumání rozhodování obecných soudů v řízeních o svěřování dětí do péče také zkoumá, zda obecné soudy náležitě vzaly v úvahu existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče konkrétní osoby, schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
V projednávané věci Ústavní soud žádné protiústavní zásahy či pochybení obecných soudů neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že ke zjištění nejlepšího zájmu nezletilé dcery stěžovatele byly obecnými soudy shromážděny veškeré potřebné důkazy, mj. též fundovaný znalecký posudek. Proti závěrům, vyvozeným obecnými soudy z hodnocení znaleckého dokazování, nelze mít žádné ústavněprávní výhrady.
Stěžovatelovým námitkám, že obecné soudy přijatými závěry o úpravě styku otce s dcerou nevzaly v úvahu zájmy nezletilé dcery, snahu stěžovatele o zachování možnosti výchovného působení a rodičovských vazeb i závěry znaleckého zkoumání, Ústavní soud nemůže přitakat. Je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování správně kladly důraz především na posouzení základního kritéria, k němuž je v řízení ve věcech péče o nezletilé přihlédnout, tj. nejlepšího zájmu dítěte.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovou námitkou, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů". Pokud by taková námitka byla oprávněná, a pokud by obecné soudy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních názorů závěry ze znaleckých posudků, mohlo by to skutečně představovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13].
Taková situace však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala. Obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně zmíněného znaleckého posudku, kriticky hodnotily. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů zřetelně vyplývá, že obecné soudy při svém rozhodování náležitě zhodnotily osobnostní charakteristiky a výchovné schopností obou rodičů, k hodnocení věch provedených důkazů přistupovaly zcela objektivně, při zvážení všech okolností projednávané věci a se zřetelným akcentem na zdravotní stav dítěte.
Obiter dictum Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (měnící se věk dětí, vývoj citového vztahu mezi dětmi a rodiči, změna psychického a zdravotního stavu dítěte apod.). Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého dítěte, včetně stěžovatele a v celkových poměrech dítěte nedošlo ke změně, která by opravňovala novou úpravu styku s rodiči. Obnovení a další zachovávání rodinných vazeb v budoucnu je především v rukou rodičů, kteří k tomu musí vyvinout patřičné úsilí. Reálné možnosti soudů a jiných státních orgánů jsou v tomto směru velmi limitované.
Protože namítané porušení stěžovatelových základních práv zjištěno nebylo, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu