ECLI:CZ:US:2016:3.US.3608.16.1
sp. zn. III. ÚS 3608/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Klepacze, zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 219/438, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016 č. j. 29 Cdo 897/2016-331 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2015 č. j. 8 Cmo 297/2015-193, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a a) MUDr. Naděždy Turoňové a b) Beaty Turoňové a c) Mgr. Martiny Lohnové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že účastníci řízení jimi a svým postupem porušili jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na rovnost účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015 č. j. 42 Cm 200/2013-116 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení 1 550 831,50 Kč s příslušenstvím a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejším účastnicím náklady řízení.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, načež podáním ze dne 5. 8. 2015 navrhl podle §107a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aby soud připustil změnu spočívající v tom, že na jeho místo do řízení vstoupí společnost DREVMONT s. r. o., na kterou byly smlouvou ze dne 24. 7. 2015 postoupeny pohledávky, jež jsou předmětem řízení. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením tento návrh zamítl s tím, že je účelový, když jeho jediným cílem je zbavit se případné povinnosti k náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že jediným společníkem společnosti, na kterou byly pohledávky převedeny, je stěžovatel, že tato společnost založila do sbírky listin účetní doklady naposledy za rok 2008, že byla v likvidaci od roku 2009, a to až do 16. 7. 2015, kdy stěžovatel v působnosti valné hromady zrušil rozhodnutí o jejím zrušení s likvidací.
4. Proti tomuto usnesení vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se přitom s právním názorem vrchního soudu, že byl-li návrh podán za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou, lze takový návrh zamítnout, a dále konstatoval, že (odvolací) soud byl povinen se touto otázkou ex officio zabývat (§2 část věty za středníkem o. s. ř.), že vedlejší účastnice namítly konkrétní skutečnosti, z nichž mělo plynout dané zneužití práva, a stěžovatel na ně mohl reagovat, což - ke své újmě - neučinil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadené rozhodnutí vrchního soudu považuje za překvapivé. Podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu lze takový návrh zamítnout pouze ve výjimečných případech, kdy lze postavit najisto nebo alespoň dovodit, že směřuje ke zneužití procesní úpravy. Za situace, kdy o takovém návrhu bylo rozhodováno v odvolacím řízení a kdy proti němu nebyl přípustný řádný opravný prostředek, bylo nezbytné, aby se k vyjádření protistrany (navrhující zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví) vyjádřil, neboť v tomto ohledu neexistovala žádná skutková zjištění soudu prvního stupně a tato činil až vrchní soud v odvolacím řízení. Proto měly soudy přistupovat k procesním právům všech účastníků citlivě, a tudíž vrchní soud byl povinen za situace, kdy se mu stanovisko vedlejších účastnic jevilo jako oprávněné, jej vyzvat k replice, zvláště pokud v ustanovení §107a o. s. ř. není upraveno právo zamítnout návrh z daného důvodu, a plyne pro výjimečné případy ze soudní judikatury.
6. K tomu stěžovatel dodal, že v průběhu řízení bývají jeho účastníkům doručována podání protistrany, na která nemusejí vůbec reagovat, protože je pokládají z hlediska svého hodnocení právní stránky za bezpředmětná. Jestliže však on nebyl vyzván k vyjádření a poučen vrchním soudem o tom, že jeho návrh na procesní nástupnictví může být zamítnut na základě ustanovení §2 věty za středníkem o. s. ř., je jeho rozhodnutí nepředvídatelné. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že nepokládal námitky vedlejších účastnic za důvodné, neboť z nich logicky nevyplynulo, že by navrhovaný procesní nástupce byl nesolventní. Aby se dle stěžovatele předešlo zmíněné nepředvídatelnosti z důvodu, že si vrchní soud vyhodnotí skutečnosti a předložené důkazy jinak než účastník řízení, bylo nezbytné, aby byl vyzván k zaujetí kvalifikovaného stanoviska k vyjádření vedlejších účastnic. Současně stěžovatel odmítl odkazy dovolacího soudu na judikáty Ústavního soudu [nálezy ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311), ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 322/03 (N 198/39 SbNU 105), ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 503/05 (N 73/40 SbNU 735) a usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1544/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] s tím, že v nich nebyl řešen obdobný případ.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Předně nutno podotknout, že stěžovatel napadl rozhodnutí procesní povahy, aniž by z ústavní stížnosti bylo zřejmé, proč právě takové rozhodnutí vykazuje v jeho právní sféře natolik závažné dopady, že by s ním mohlo být spojeno porušení ústavnosti, zvláště za situace, kdy údajné pohledávky (viz sub 3) byly postoupeny na společnost, kterou stěžovatel jako jediný společník ovládá.
10. Pokud stěžovatel namítl, že byl při rozhodování vrchního soudu o návrhu podle §107a o. s. ř. zkrácen na svých procesních právech, ani v tomto ohledu z ústavní stížnosti zřetelně neplyne, proč by tomu tak mělo být. Vytkl-li totiž vrchnímu soudu, že jeho rozhodnutí je "nepředvídatelné", žádná "obecná" povinnost na straně soudu poučovat účastníky řízení o svém právním názoru (resp. o tom, jak míní rozhodnout) neexistuje. Spočívá-li tato námitka v tom, že stěžovatel "v řízení" nemohl - v souvislosti s vyjádřením vedlejších účastnic - navrhovat důkazy a právně argumentovat, zmíněné vyjádření, jak plyne ze samotné ústavní stížnosti, bylo stěžovateli soudem prvního stupně zasláno dne 17. 9. 2015, takže měl dostatečný časový prostor na to, aby na ně mohl reagovat, resp. tak - s ohledem na princip "nechť si každý střeží svá práva" - měl učinit. V tomto ohledu se tedy Ústavní soud ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu.
11. Ovšem i kdyby se Ústavní soud (hypoteticky) ztotožnil se stěžovatelovým názorem, že došlo k určitému procesnímu pochybení, tkvícímu v tom, že nebyla stěžovateli stanovena lhůta k vyjádření, nemohl by dospět k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti, a to již jen z toho důvodu, že skutečnosti, jimiž vedlejší účastnice argumentovaly a o které vrchní soud opřel své rozhodnutí, stěžovatel (jako takové) v ústavní stížnosti nezpochybnil, a ani sám žádné neuplatnil, vyslovil pouze nesouhlas s tím, že by odůvodňovaly právní závěr vrchního soudu o účelovosti daného návrhu (a to z důvodu, že z nich neplyne, že by jeho právní nástupce byl nesolventní). Tomuto právnímu názoru vrchního soudu (a potažmo vedlejších účastnic) však stěžovatel mohl oponovat již v dovolání, takže na svém právu právně argumentovat zkrácen nebyl; jde-li pak o samotný právní závěr vrchního a Nejvyššího soudu, Ústavní soud nemá, co by mu - z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv - mohl vytknout.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu