ECLI:CZ:US:2016:3.US.3645.15.1
sp. zn. III. ÚS 3645/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Josefa Beneše a 2) MUDr. Aleny Benešové, obou zastoupených Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Chomutov, Kadaňská 3550, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 9. 2015, č. j. 22 C 154/2014-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatelů ze dne 30. 12. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Ing. Jiří Frydrych a Ing. Miroslava Frydrychová (zde vedlejší účastníci) se svou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovatelům povinnost uhradit jim částku ve výši 6.870,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu zaplacení dodávky pitné vody včetně odvodu odpadních vod, která byla vodárenskou společností dodána mj. stěžovatelům do odběrného místa na adrese X, v období od 6. 1. 2012 do 1. 1. 2014.
3. Okresní soud v Mostě této žalobě svým rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 22 C 154/2014-36, vyhověl (výrok I.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 9.712,- Kč (výrok II.). K tomu uvedl, že stěžovatelé a vedlejší účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, která je odběrným místem, a to v rozsahu 1/2 podílu k celku vedlejší účastníci a 1/2 podílu k celku stěžovatelé. Vedlejší účastníci poté, co od vodárenské společnosti obdrželi vyúčtování za odběr vody pro předmětné odběrné místo, vyúčtovali stěžovatelům odběr vody se zohledněním skutečného odběru dle vodoměrů umístěných před hlavním vodoměrem zvlášť pro bytovou jednotku stěžovatelů a zvlášť pro bytovou jednotku vedlejších účastníků, přičemž z této částky odečetli stěžovateli zaplacené zálohy a částku 6.353,- Kč, kterou stěžovatelé uhradili přímo vodárenské společnosti. Protože stěžovatelé vedlejším účastníkům zbývající částku za odběr vody ve výši 6.870,- Kč neuhradili, dospěl soud k závěru, že se stěžovatelé o tuto částku na úkor vedlejších účastníků bezdůvodně obohatili. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
III.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž by zjišťoval, zda vedlejší účastníci byli oprávněni provádět vyúčtování úhrad za dodávky pitné vody pro předmětné bytové jednotky, zda jimi provedená vyúčtování mají zákonem předepsané náležitosti, zda s těmito vyúčtováními byli stěžovatelé seznámeni a zda vyúčtování byla vedlejšími účastníky prováděna na základě certifikovaných měřidel ve smyslu příslušných předpisů. Dále namítli, že soud v tomto ohledu pouze přejal skutková tvrzení vedlejších účastníků a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když v jeho rámci sdělil pouze obsah provedených důkazů, aniž by tyto jakkoli zhodnotil.
IV.
5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 6.870,- Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
7. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějších stěžovatelů. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soud prvního stupně své rozhodnutí byť stručně, avšak dostatečně odůvodnil, když z tohoto rozhodnutí je patrné, k jakým skutkovým a právním závěrům soud dospěl a na základě jakých v řízení provedených důkazů tak učinil. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je pak pouhou polemikou stěžovatelů se závěry soudu prvního stupně, v jejímž rámci stěžovatelé namítají, že vedlejší účastnici nebyli oprávněni vyúčtovat jim nedoplatek za odběr pitné vody, neměli žádného podkladu pro stanovení předmětného nedoplatku a neměli k dispozici ani certifikované měřidlo pro stanovení spotřeby pro jednotlivé bytové jednotky. Tyto námitky však postrádají ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatelé se jejich prostřednictvím po Ústavním soudu nedomáhají ničeho jiného než nového, pro ně příznivějšího právního posouzení věci. Tato pravomoc však Ústavnímu soudu nepřísluší, a to tím spíše, že v nyní souzené věci jde o částku bagatelní, jak již bylo uvedeno shora.
V.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu