ECLI:CZ:US:2016:3.US.3650.15.1
sp. zn. III. ÚS 3650/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti J. F. WORLD BROKERS s.r.o., IČ: 62912143, se sídlem Praha 4, Ctiradova 508/1, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 859/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 32 Cdo 1195/2015-1441, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2014 č. j. 5 Cmo 304/2014-1375 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2014 č. j. 42 Cm 23/2006-1287, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. prosince 2015, brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. V řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 23/2006 se stěžovatelka domáhala po městu Harrachov a České republice - Ministerstvu financí (původně Fondu národního majetku České republiky), aby jim byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 16 799 909 Kč s 25% úrokem ročně z této částky od 1. dubna 1994 do zaplacení.
3. Uvedená částka měla představovat nesplacenou část úvěru, který na základě smlouvy ze dne 4. ledna 1993 poskytla Agrobanka Praha, a.s. státnímu podniku Crystalex s.p. Povinnost k jejímu zaplacení přešla k 1. srpnu 1993 na Fond národního majetku České republiky, a to rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 14. července 1993 č. 591/93 v rámci bezúplatného převodu části privatizovaného majetku tohoto státního podniku. Na základě dohody o bezúplatném převodu majetku uzavřené dne 1. srpna 1993 zas měla být bezúplatně převedena z Fondu národního majetku České republiky na město Harrachov.
4. Rozsudkem ze dne 24. března 2010 č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2010 č. j. 9 Cmo 489/2008-814 (konkrétně výrokem I), změnil Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") ze dne 2. června 2008 č. j. 42 Cm 23/2006-728 ve výrocích I a II tak, že město Harrachov a Česká republika - Ministerstvo financí jsou povinni zaplatit stěžovatelce částku 16 799 909 Kč s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého. Městu Harrachov byla zároveň uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 25% úrok z prodlení z této částky od 1. dubna 1994 do zaplacení. V části výroku II, kterým byla proti České republice - Ministerstvu financí zamítnuta žaloba o zaplacení stejně vymezeného úroku z prodlení, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Důvodem, pro který byla povinnost k zaplacení jistiny uložena i této žalované, vyplýval z jejího postavení ručitele podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12. srpna 1993. Toto ručení se ovšem nemělo vztahovat na příslušenství.
5. K dovoláním obou žalovaných byl rozsudkem Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 29. března 2011 č. j. 32 Cdo 2858/2010-914 zrušen rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, ve výroku I s výjimkou části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení proti České republice - Ministerstvu financí. Ve věci tak následně - pokud jde o zbylý rozsah žalobou uplatněného nároku - opětovně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 9 Cmo 489/2008-959. Poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 32 Cdo 937/2012-1038 zrušen nejen posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu, ale i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III, se věc vrátila soudu prvního stupně.
6. Po doplnění dokazování rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. dubna 2014 č. j. 42 Cm 23/2006-1287 tak, že žalobu o zaplacení částky 16 799 909 Kč s 25% úrokem ročně z této částky od 1. dubna 1994 do zaplacení zamítl (výrok I). Shledal totiž, že dohoda o bezúplatném převodu majetku, uzavřená dne 1. srpna 1993 mezi Fondem národního majetku České republiky jako převádějícím a městem Harrachov jako nabyvatelem, je neplatná z důvodu absence souhlasu zastupitelstva s předmětným privatizačním projektem. Povinnost k zaplacení částky 16 799 909 Kč tak uložil pouze České republice - Ministerstvu financí (výrok III). O nároku na zaplacení úroku z prodlení vůči této žalované již ale tento soud nerozhodoval, neboť v tomto rozsahu bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010 č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení (viz výše). S tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud, který k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 7. října 2014 č. j. 5 Cmo 304/2014-1375 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, poukázav přitom na závaznost výroků pravomocných rozsudků ve smyslu §159a občanského soudního řádu.
7. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 32 Cdo 1195/2015-1441, neboť stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k jeho podání. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované zaplatit jí částku 16 799 909 Kč, jí nemohla být způsobena žádná újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nerozhodly o její žalobě v té části, kterou se domáhala, aby byla České republice - Ministerstvu financí uložena rovněž povinnost k zaplacení příslušenství žalované pohledávky. Nesouhlasí se závěrem, že takovémuto rozhodnutí bránila překážka věci rozsouzené. V důsledku druhého kasačního rozsudku Nejvyššího soudu totiž došlo k doplnění dokazování, a na jeho základě ke změně skutkových závěrů, od nichž se odvíjelo právní posouzení věci. Ve věci tak sice mělo jít nadále o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak nárok, o kterém bylo rozhodováno, se opíral o skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení. Původní zamítavý výrok, jenž se týkal nároku na příslušenství, vzešel z jiného skutkového stavu věci. Odvolací soud s ním ve svém prvním (částečně potvrzujícím) rozsudku nakládal výlučně jako s výrokem, který má vztah k postavení žalované jako ručitele ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb.
9. Pakliže odvolací soud přesto dospěl k závěru, že rozhodnutí o nároku stěžovatele bránila překážka věci rozsouzené, měl jeho odvolání posoudit jako návrh na doplnění rozsudku soudu prvního stupně o výrok týkající se příslušenství vůči žalované podle §166 občanského soudního řádu a tento návrh zamítnout.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
10. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
12. Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zas stanoví, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
13. V projednávané věci bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto z důvodu, že nebyla subjektivně legitimována k jeho podání. Brojila jím totiž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo vyhověno její žalobě. Nejde tedy o případ, kdy by stěžovatelka měla k ochraně svých práv k dispozici dovolání. K jeho odmítnutí nedošlo z důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu, pročež s ním nelze spojovat ani následek předvídaný v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, spočívající v novém běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost proto v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, zcela zjevně nemohla být podána ve lhůtě podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
14. V rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud se tedy mohl zabývat její opodstatněností.
IV.
Vlastní posouzení
15. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
16. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
17. Ústavní soud neshledal v důvodech odmítnutí dovolání stěžovatelky žádné pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Dovolací soud dostatečným způsobem vysvětlil, že její dovolání nebylo možné meritorně projednat, neboť k jeho podání nebyla subjektivně legitimována. V jeho závěrech přitom nelze spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, který by vytvářel prostor pro kasační zásah Ústavního soudu.
18. Dále je třeba uvést, že námitky stran tvrzeného pochybení obecných soudů, jež mělo spočívat v nerozhodnutí o nároku stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení proti České republice - Ministerstvu financí, nemohly být vůči napadeným rozhodnutím ani jinak úspěšně uplatněny. Není totiž pochyb o identitě nároku, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24. března 2010 č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení, tak, že ve vztahu k němu potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, s nárokem, o němž podle stěžovatelky zatím nemělo být rozhodnuto. Pro závěr o tom, že jde o stejný nárok, přitom není podstatné, že mezitím došlo k určitému posunu ve skutkových zjištěních, byť by se tento mohl promítnout do jejich právního posouzení. Uvedený posun se totiž nijak nedotkl v žalobě uplatněných základních skutkových tvrzení, jež byly rozhodující pro vymezení předmětu řízení (a tím i pro eventuální posouzení překážky věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 občanského soudního řádu).
19. Měla-li stěžovatelka za to, že její odvolání mělo být správně posouzeno jako návrh na doplnění rozsudku podle §166 odst. 1 občanského soudního řádu, měla využít procesní prostředky, které jí zákon dává k dispozici proti nečinnosti spočívající v nerozhodnutí o tomto návrhu.
20. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro její opožděnost (výrok I). Vyhovět nebylo možné ani jejímu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť postupu podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu brání již samotný výsledek řízení (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu